Nic a oznámení výluky

Inu, nadpis opět říká vše…

Jak již bylo vyvěšeno, kdy tenhle semestr držet palce, v následujících třech týdnech se tu pravděpodobně nic neobjeví. Koho by zajímalo, zdali “stále žiji”, dojmy ze zkoušek apod., elektronický kontakt na mě jistě nějaký má… Já se pokusím v řádech dnů odpovědět.

Výlety pana Broučka, Cramond a byt

Pro tentokrát trochu větší kupa událostí…

Zašel jsem na představení s výběrem scén a pohledy do zákulisí z Výletů pana Broučka pod taktovkou Skotské opery, které bylo zdarma. Celkem mě překvapilo samotné Festival Theatre, které má být jednou z hlavních scén Edinburghu – oproti obrovskému prosklenému vchodu s kavárnou je vnitřek poněkud malý a opraskaný. Samotná Janáčkovo opera byla skvěle provedená, alespoň z toho výběru scén, co jsem viděl. Spojily oba díly do jednoho představení a k tomu posunuli hlavní děj do roku 1968 – jednak kvůli propnutí Výletu pana Broučka na Měsíc se sovětsko-americkým závodem o dobytí Měsíce (úvodní klip na oponě se zasazením české vlajky na lunární povrch mě zahřál na srdci), jednak navázali Pražské jaro na Výlet do 15. století. Jinak Janáček je tenhle rok nějakou náhodou (pokud vím, tak kolem něho není žádné výročí) v Británii mimořádně hraný. Dříve jsem zmínil Příběhy lišky Bystroušky, které se tu hrály a hraje je ještě Královská opera v Londýně, Skotská opera kromě Výletů pana Broučka má v repertoáru Káťu Kabanovou a dál se dá na Britských ostrovech narazit na Věc Makropulos, smyčcové kvartety atd.

Nahrál jsem fotky z předešlé procházky po Holyrood Parku: http://www.flickr.com/photos/42696076@N07/sets/72157623898824188/ Pak jsem se nedávno vypravil do čtvrti Cramond, která má asi nejhezčí pobřeží v Edinburghu. Za největší atrakci se určitě však považuje ostrov stejného jména. Je zvláštní tím, že pokud si člověk vyhlídne správný čas v době odlivu, může na něj přejít suchou nohou. Během světových válek sloužil jako vojenská základna, takže se na něm nachází několik opuštěných armádních budov. Mé fotky jsou zde: http://www.flickr.com/photos/42696076@N07/sets/72157623898967924/

No a hledání nového bydlení se konečně dobralo ke konci... Čeká nás už jen vyplňování a podepisování formulářů a platba zálohy.

Procházka a včely

Na pár dní vylezlo sluníčko a…

Vypravil jsem se podívat do Holyrood Parku na některá mnou zatím neprozkoumaná místa (např. ruiny kaple, které jsem z dálky viděl při cestě do Portobella). Nejednalo se tedy o žádný velký výlet, ale bylo to příjemné uvolnění z přípravy na zkoušky.

Předevčírem mi za den do pokoje třikrát vlétla včela (nevím, jestli ta samá, nebo tři různé – docela by to scházelo mít na střeše kromě neustále vrkající holubů ještě úl), což o to… Večer si Ital se Skotem užili vtipnou situaci, kdy se snažili zneškodnit jednu včelu na chodbě. Usedla vychytrale na stínítko lampy, a tak se ji snažili vysát vysavačem. Do toho vypadla elektřina u spotřebičů v kuchyni, protože měnili nějaký okruh kvůli výměně požárních detektorů, a do celého divadla vstoupil ještě elektrikář. Po úspěšném vysátí včely pak museli přestěhovat veškeré potraviny z ledničky a mrazáku (ten den jsme se zrovna vypravili na velký nákup) do vedlejšího bytu. Ne že by tu nebyla sranda…

Upřesnění a Eurotrip č. 2

Tak jenom bez omáčky doplnění k předchozímu příspěvku a informace k tomu, kde můžete najít momentálně mého amerického spolubydlu…

Co by čert nechtěl, čekání na upřesnění nebylo zas tak dlouhé, jak jsem předpokládal. Takže 6. května držet palce prosím od 9:30 britského letního času, tedy 10:30 SELČ, pokud se nepletu.

Můj spolubydlící se konečně částečně vystonal a vydal se na svou druhou velkou evropskou túru a v následujících dvou týdnech procestuje města v Anglii, Itálii, Španělsku, Portugalsku a Irsku. Tak snad to ve zdraví zdolá. Já, pakliže tu bude hezky (pár dní zpátky třeba sněžilo), se pokusím si udělat pro odreagování alespoň nějaký výlet po okolí.

Hurá, fotky z výletu a data zkoušek

Konečně tedy dodávám, co jsem slíbil…

Fotky jsem nahrál tradičně sem: http://www.flickr.com/photos/42696076@N07/sets/72157623595664963/

Dále mi bohužel nevyšlo jedno stipendium, o kterém jsem psal. No a s čekáním na upřesnění zkoušek by to bylo nejspíš na dlouho, takže zveřejním, co zatím vím (aneb kdy znovu držet palce):

6. května – od 9:30 (britského letního času)

11. května – od 9:30

13. května – od 14:30

18. května – od 9:30

20. května – od 9:30

Je to poměrně za dlouho, ale vzhledem k rozsahu učiva některých předmětů jsem za to více než rád.

Programátorská soutěž

Tentokrát bez mojí účasti a s mým přihlížením…

K fotkám z výletu jsem se bohužel stále nedostal, takže jen krátké shrnutí posledního dění. Stále hledáme byt, což se zkomplikovalo tím, že Ital k sobě chtěl přibrat ještě nějakého svého kamaráda, a pomalu končí vyučovací blok druhého semestru. Takže už mám za sebou poslední laborky (moje poslední volba, měření radioaktivity, nebyla naštěstí moc velká dřina) a některé přednášky se dobraly ke konci.

Pak tu podobně jako minulý semestr probíhala v rámci jednoho předmětu soutěž, které jsem se však nezúčastnil. Úkolem bylo vytvořit hru v Javě, na což mi moc nezbýval čas, tak jsem se šel alespoň podívat na vyhlášení a nemohl jsem věřit vlastním očím, co se některým studentům podařilo během tak krátké doby ukutit. Kromě her kopírujících některé tradiční koncepty se zde našlo několik velice neotřelých. Třeba jeden Maďar udělal jednoduchou hříčku, ve které člověk musel k sobě kurzorem nahánět bakterie odlišných barev; vtip byl v tom, že v každé úrovni byl pohyb myší nějak ovlivněn (začínalo to otočením os a končilo pohybem v rámci nějakých šílených matematických funkcí), na což se musel mozek hráče “přizpůsobit”, aby daný problém zvládl. Nebo jeden Litevec napsal střílečku pomocí laserového ukazovátka a projektoru. Princip byl takový, že si rozšířil displej počítače na projektor a namířil na projekci kamerku, díky čemuž byl program schopen poznat, kam je na obrazovce mířeno laserem.

Rád bych pokračoval ve svých dojmech z rozličných příspěvků v této soutěži, ale kupí se mi tu práce. Závěrem tedy jen dodám, že ty lidi dost obdivuji, protože času na to opravdu moc nebylo (také někteří vypadali a zmiňovali, že díky tomu se skoro celý týden nevyspali), ceny nebyly dvakrát hodnotné a některé hry byly opravdu na úrovni, že by nebyl problém z nich udělat bakalářku, či je přihlásit do nějaké pokročilejší soutěže.

Loch Lomond a zkoušky

Vypravil jsem se po dlouhé době na výlet…

Mezinárodní studentské centrum teď přišlo s celkem výhodnou nabídkou na výlet na největší britské jezero, Loch Lomond, a tak jsem neodolal. Fotky a podrobnosti někdy příště, jelikož nyní mě čeká týden, v němž musím odevzdat několik závěrečných prací.

K tomu ještě teď byly zveřejněny termíny zkoušek, což tedy oznámím, jakmile budu vědět podrobnosti k objektivně orientovanému programování, kde jsou jako v minulém semestru dány dva termíny.

Hledání bytu a česká chvilka

A čtyři neděle do Velikonoc…

Poněvadž univerzitní ubytování je tu garantováno jen prvákům, budu si muset najít normální podnájem, na čemž jsem se předběžně domluvil s Anglánem a Italem (Amík je tu jen na roční výměně a Skot už jen domluvený se svými kámoši). Ze zkušenosti starších studentů jsme se začali poohlížet po bytu už teď, protože v létě už je to většinou pozdě, resp. většina podnájmů v přijatelné ceně a vzdálenosti od centra je v tu dobu udána. Ital si dal celkem práci s hledáním a sestavil předběžný seznam bytů splňující následující kritéria: úroveň ceny, kterou platíme teď za univerzitní byt, vzdálenost od centra do 20 minut a normální fungující sprcha.

Dál pokračuje vlna české kultury. Tři dny se tu bude hrát opera Příhody lišky Bystroušky (The Cunning Little Vixen – netuším, jestli to budou zpívat v češtině, nebo v nějakém anglickém přebásnění) a pod mojí taktovkou si v rámci pivního spolku promítneme Hoří, má panenko (The Firemen’s Ball – inu, nejen Češi jsou kreativní v překladech názvů cizích filmů).

A druhý semestr se pomalu blíží ke konci, resp. jeho vyučovací blok. Čtyři týdny, pak budou Velikonoce a po nich zkoušky. On je tuším i o nějaký kus kratší než ten první, tak není divu, že to uteklo tak rychle.

Palačinkový den

A jinak nic zvláštního…

V poslední době se mimo rutinu udál jen “palačinkový den” (též znám jako “fat Tuesday”), což je taková obdoba masopustu v anglicky mluvících zemích – resp. Američan tenhle svátek zná jen díky tomu, že v jednom řetězci amerických palačinkáren mají v ten den palačinky zdarma; Brit to naopak oslavoval velkolepě, v podstatě od rána do večera si smažil a pojídal palačinky.

Krom toho tu v rámci Mezinárodního studentského centra bylo možné se dostat na edinburghský hrad za 2 libry (normálně stojí lístek asi 12), což jsem si bohužel musel nechat uniknout, protože se mi ten termín kryl s fyzikou. Takže jeden z mých restů v poznávání skotské kultury jsem si stále neodbyl…

Pivní stopovačka

Takové menší narušení rutiny…

Zaprvé jsme si s Jonášem založili zájmový spolek kolem piva pod univerzitou. Zadruhé se v rámci tohoto spolku sjednotil tým do soutěže inženýrské skupiny, “pivní stopovačky”. Původně jsem se ani nechtěl zúčastnit, byl jsem ale přihlášený jako náhradník a jeden člověk vypadnul, takže jsem šel hájit reputaci našeho nově založeného zájmového spolku. Skončili jsme druzí (31 minut) a první nás porazili o jednu minutu, což celkem jde (na 6 hospod různě po Edinburghu). Byl to teda spíše běžecký než chlastací závod, takže onu prohru o minutu můžeme svést na moji špatnou kondičku a steely na nohou.

Po závodě jsme měli možnost zajít na “tichou/sluchátkovou diskotéku”. Dlouho jsme se tam nezdrželi, ale stálo to za vidění. Nevím jak v Čechách (já si pamatuji, že tak před dvouma rokama jsem viděl televizní reportáž o tom, že s tímhle fenoménem zkusili zaexperimentovat v Praze), ale tady podobné akce probíhají několikrát do měsíce. V podstatě tedy za zálohu vyfasujete sluchátka, na kterých máte výběr hudebních kanálů. Zde byly dva: na prvním se hrál především mainstreamový pop a na druhém byly všelijaké rockové věci mimo hlavní proud (převážně indie rock, nějaká ta písnička od The Cure apod.). Asi nejzajímavější okamžik si člověk prožil, když sundal sluchátka. Jednak nebyl problém s někým konverzovat (což je na normálních hlučných diskotékách většinou obtížné), jednak byl zajímavý pohled na dav vrtící se na parketu, jak si prozpěvují nahlas refrény písniček, skoro jak na nějakém koncertu, akorát bez jakéhokoliv hudebního doprovodu.

Jinak celkem běžná rutina. Akorát tedy italský spolubydlící nedal zkoušku z funkcionálního programování – hodlá si ale měnit obor (z “umělé inteligence a psychologie” na “psychologii”), takže to snad nebude vadit.

Buzer a počtení

A áčka z informatik…

Už jsem předtím mírně naznačil speciální pravidla v laborkách. To vše ještě přiostřují pohnutí PhD studenti, kteří mají na starosti známkování protokolů – praktiky stylem -20% bodů za použití čtverečkovaného místo linkovaného papíru, vyhazování nepřidělaných papírů s grafy z protokolů apod. Matematická a fyzikální stránka mého studia je tedy poměrně frustrující.

Dál jen pro zajímavost je poslední číslo Edinburgh Review věnováno Česku (překlad jednoho článku zde: http://www.blisty.cz/2010/1/26/art50920.html). No a z opačné žurnalistické strany se mi pod nos dostal tento článek: http://www.novinky.cz/cestovani/189962-edinburgh-metropole-s-historii-na-kazdem-kroku.html. Tím jsem tedy chtěl čtivcům trochu vynahradit mojí neaktivitu v psaní.

Jinak nic moc nového. Maximálně že předevčírem se pod slovanským spolkem promítal Spalovač mrtvol (Estonec si jej vybral ze tří českých filmů, které jsem mu doporučil na promítání)… Byl to takový experiment, jak bude film působit; nakonec to dopadlo tak, jak asi mělo. Po promítání se pomalým krokem odebíraly bledé zaskočené tváře ze sálu, takže se nenaplnila ona možnost Spalovače mrtvol jako černé komedie, podnícené neustálým smíchem Poláků. Ne, naopak všichni byli poměrně zaražení.

Známky přibývají, top a absint

Ano, administrativa se trochu vyšvihla…

Tak Áčka z obou matik... A to je vše. Teda skoro. Přišel mi ještě jeden sympatický email o tom, že uzávěrka žádostí o prospěchové stipendium je další den v poledne. Z čehož plyne: ano, zadařilo se a byl jsem v top 40 studentech prváku informatiky, a ano, nedorazil ke mně první email, který na tuto skutečnost upozorňoval. Naštěstí se tohle stalo i několika dalším lidem, takže zanedlouho ještě dorazil jeden email s omluvou, že se tedy uzávěrka přihlášek posouvá o tři dny, abychom i my nešťastníci to měli šanci sesmolit. Stípko z toho zatím jistý nemám a případně mě čekají další dvě výběrové kola. Nejdříve si sponzoři vyberou z přihlášek nějakou část lidí, které si pozvou na interview. No a po něm několik šťastlivců dostane stipendium a nabídku stáže mezi třetím a čtvrtým ročníkem. A jelikož je to s penězi i přes pracovní nasazení trochu krušné, držte palce.

Dál jsem zužitkoval vánoční dárek a dolouhoval si po dvou týdnech vlastní absint… No, je to nádhera a dobrůtka – moc děkuji! Časem možná přidám nějaké fotky.

Jinak vše ostatní při starém, tím je myšleno spousta školy a málo času. Jedině teda že americký spolubydlící oholil svůj tříměsíční plnovous a včera jsem měl v půl páté ráno opět “příjemný” budíček. Tentokrát to výjimečně nebyl požární alarm, ale podnapilý skotský spolubydlící se snažil dobít do bytu. Nechal si klíče v pokoji, odešel a někdo za ním potom zamknul… Takže horoucně začal zvonit a do toho prozvánět můj mobil, což je docela ošklivá kombinace na probuzení. Přesto jsem zanechal chladnou hlavu. Přeci jen měl pak první den v práci, kterou se mu podařilo sehnat po půlročním hledání (inu, ano, krušné časy i pro rodáky), takže přespání na chodbě by nebylo zrovna ideální. Jinak jeho pracovní náplní je opravování univerzitních přihlášek cizinců, což mi teda vysvětlilo, proč jsem tu narazil na pár lidí, jejichž angličtina nebyla zrovna dostačující pro akademické prostředí. Nu, hurá do práce!

Známky… stále nevím

Za poslední výluku ve psaní může moje vidina, že další příspěvek zveřejním, až se dozvím známky ze zkoušek…

Vím zatím jednu, dokonce i už oficiálně, a to obávanou fyziku. Mám z ní Áčko (takže držení palců od vás všech se určitě vyplatilo) – věděl jsem to neoficiálně (z “feedback session” ke zkoušce, kde jsme měli možnost nahlédnout do našich opravených řešení) už víc jak týden, oficiálně to univerzitní administrativa zveřejnila zhruba před třemi dny. Tehdy se začal sekat univerzitní portál a objevila se na něm ona známka, takže jsem čekal, že budou přibývat i další, ale stále nic… Co jsem slyšel, tak se skoro naplnil můj žert, že budou přidávat každý den pár známek ze stovek předmětů – zaslechl jsem totiž, že minulý rok například zveřejnili informatiku až v únoru. Spolubydlící říkal, že v Americe všechny známky zveřejní do dvou týdnů, takže rozhodně další britská specialitka.

To mi připomíná pro ty z vás, kteří jste měli možnost se s ním setkat – Eurotrip zdárně dokončil. Jen v krátkosti: Vídeň se mu líbila nejvíce (jakožto muzikantovi) a byla to jeho nejklidnější (tj. hlavně nejstřízlivější) evropská zastávka; v Paříži bylo skoro všechno zavřené (včetně Eiffelovky) a bylo tam dost draho. Na podrobnější vyprávění si kdyžtak kontaktujte jeho.

V bytě je jinak novinkou jen to, že Brit se odpojil od našeho sdíleného hospodářství, což je takové logické vyústění, protože byl v podstatě jediný, kdo měl kdy nějaké připomínky k obsahu nákupů (“Maso? K čemu potřebujeme maso? Proč jste koupili tak velkej kus sýra?” atp.). Takže se nyní stravuje na vlastní pěst podle svého tradičního gusta – instatní nudle, suché cornflaky, sem tam nějaké ovoce a svátečně si ohřeje fazole.

Dál jsem tak nějak rychlokurzem dohnal své nedostatky v okusení skotské kultury. Zaprvé jsem ochutnal haggis, což je asi nejtradičnější skotský pokrm (směska převážně ovčích vnitřností, připomínalo mi to trochu chuťově jitrnici), díky společné večeři se sousedkami. Co mě překvapilo, je, že v podstatě žádný Skot si nedělá haggis hrdě po svém, ale všichni si ho vaří z instantního polotovaru (nad nímž jsem se před měsícem ušklíbl, že si můžu národní pochutinu uvařit lehce sám; netušil jsem ale, že to je prakticky jediná užívaná cesta – holt Británie a instantní jídla). Zadruhé jsem i poznal ceilidh, tradiční skotskou taneční zábavu… Teda… Jeden opilý Skot nám někdy kolem pěti ráno v naší kuchyni uspořádal takový krátký improvizovaný ceilidh a pokusil se předvést skotské tance, co se na ceilidhech tancují.

Mimo to mi samozřejmě začala škola. Informatiky mají v tomhle semestru pomalejší rozjezd, takže si nestěžuji. Oproti tomu matiky a fyzika mají dost široký záběr, obsahující už tu pravou “vysokoškolačtinu” (tzn. nejen opakování a prohlubování předchozích znalostí), takže přípravy, aby člověk vůbec tušil, co se probírá, mi uždíbly z toho malého kousku volného času ještě víc. K tomu ještě přichází fyzika se svými perverzními pravidly (u zkoušek třeba nebyly žádné vzorce) na laborky, kdy se píšou protokoly rovnou na místě do čistopisu a protokoly si nemůže člověk vzít domů. K tomu ještě krásné dojíždění univerzitním spojem na místo laborek, kdy 20 minut mrznete na zastávce a pak vám a dalším třiceti lidem zablokuje řidič vstup do autobusu, že víc lidí nesmí pustit… Další spoj potom už nejede a ať žijí dlouhé procházky!

Zpět ve sněhu

Tak se opět hlásím z místa činu…

Je tu skoro stejně jako v Čechách, jen asi ještě víc sněhu (jako co se týče nížin). Zážitků zatím moc nebylo - jen jsem zjistil, že z letiště kromě drahého speciálního autobusu (3.50 libry za jednosměrný lístek) jezdí i normální MHD (1.20), se kterým jsem si projel takřka 3-hodinovou okružní jízdu po průmyslových zónách. Dál jsem si taky poprvé vyzkoušel v Tescu samoobslužnou pokladu - docela sranda, když se snažíte si naskenovat nějaký vajíčka a při tom hnete s "odkladištěm", načež se pokladna pro podezření, že chcete odejít bez placení, zablokuje. A to jest prozatím vše...

Veselé Vánoce

A krátký zápis ze Skotského národního muzea…

Tak bohužel v Edinburghu není nějaké velké centrální náměstí s hlavním velkým městským stromkem, takže jsem blejsknul jeden větší při cestě z vánočních trhů, které jsou mimochodem hodně povedené - dost rozsáhlé, zkombinované s matějskou poutí a byla zde i německá sekce na tradiční styl německých vánočních trhů.

Pak jsem zašel do Skotského národního muzea, kde je vstup zdarma. Je to taková kombinace našeho Národního a Technického se spoustou interaktivních blbůstek. Navíc tam zrovna probíhala ukázka historických skotských tanců a k tomu jsem se dostal do tematické prohlídky muzea, která byla ten den "Skotská národní identita - mýty a fakta". Zjistil jsem, že kolem oné národní identity je spíš více mýtů než fakt (třeba o jednotném původu, různé historické souvislosti atp.), ale rozhodně to bylo zajímavé.

Nevím, jestli ještě do konce roku mě napadne něco podstatného napsat. Předem tedy přeji všem příjemné prožití vánočních svátků a vše nejlepší do roku 2010!

Uf a sníh

A slibované fotky…

Uf aneb zkoušky za mnou - informatiky ušly, matiky šly (až na pár hloupých chyb) a fyzika byla tuhá... Výsledky se dozvím až začátkem ledna, takže nezbývá než doufat, že jsem to dal.

No, napadl tu sníh, rychle roztál, napadl znova a půlka ho roztála... Zítra má sněžit víc, tak možná to stihnu i zadokumentovat nějakými fotkami. Jinak ony slibované fotky z mé procházky do balíkárny u přístavu jsou tu: http://www.flickr.com/photos/42696076@N07/sets/72157623024479294/

Soutěž a kdy držet palce?

Jen krátce - byl jsem třetí v programátorské soutěži a přidávám přehled časů, kdy se budu potit na zkouškách…

Vše v Greenwichském času (pro SEČ tedy +1 hodina)

7/12 - 9:30-11:30

9/12 - 9:30-11:30

15/12 - 9:30-11:30

17/12 - 14:30-16:00

18/12 - 9:30-11:30

Deštníková apokalypsa a přístav

Krátká výplň dlouhé pomlky…

Všechno s Českem související proběhlo fajnově. Prší tu pochopitelně často, avšak někdy je to doprovázeno nepříjemným vichrem. No a jak nadpis naznačuje, nedávno byl vichr dost nepříjemný. Ačkoliv jsem svůj malý skládací deštník vždy radši schovával při náznaku zafoukání, nyní jsem to nestihl a vítr zdemoloval jeho konstrukci (že jsem nebyl výjimka, naznačovaly desítky potrhaných deštníků na ulicích). Koupil jsem si tedy nový deštník, tentokrát neskládací, s pevnou konstrukcí za 7 liber, tak snad mi vydrží o něco déle.

Dál mi sem dorazil jeden balík a britští pošťáci zjevně praktikují podobné metody jako ti čeští, takže jsem namísto balíku nalezl jen upomínku ve smyslu: “Promiňte, ale nebyl jste k zastižení. Zásilku si můžete vyzvednout do týdne na adrese…” Aha a zde přišla jedna příjemně nepříjemná věc – balík jsem si mohl vyzvednout v přístavu v balíkarně, což rozhodně není centrum, kam spadá moje adresa, a tak 5-6 kilometrů odsud. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, protože pěší cesta vedla přes jeden rozlehlý park, který jsem prošel jen jednou krátce při onom výšlapu na Arthur’s Seat, takže jsem viděl další jeho části, a na závěr jsem i zašel v přístavu na pláž, která rozhodně stála za vidění (bohužel v moři se tu normální teplomilný člověk nevykoupe). Mám z toho i pár fotek, ale jelikož moje zaneprázdněnost prací, úkoly, zkouškami teď dosahuje svého maxima, nahodím je spíš až po 18. prosinci.

Česká vlna pokračuje

Aneb co bylo načato 28. října, setrvá alespoň do 17. listopadu a trochu dál…

Tak včera jsem byl pozván na narozeninovou oslavu jednoho Čecha, což byla taková klidná, civilizovaná a příjemná změna proti polským večírkům, hehe. Dál tu International Student Centre vyhlásilo na 17. listopad "ČeskoSlovenskou noc" (ta kapitálková separace států je i v anglickém názvu, ne že bych byl příznivcem týhle trendy SuperStar varianty) - problém byl, že do oběhu dali jen 25 lístků (pozvánku dostalo něco přes 1600 lidí)... Naštěstí pro rodáky budou ještě nějaké lístky navíc, tak snad se tam dostanu. A příští pátek tu "Scottish Czech and Slovak Summer Scholarship Fund" pořádá přednášku o Bohuslavovi Martinů. A nakonec na zkoušku z prográmka budeme mít prý přístup do databáze referencí, která, jak jsem zjistil, je původem z Čech. Pěkné to znamení, ne?

Zkoušky se pomalu blíží, práce se hromadí, takže svůj trend dlouhých odmlk budu pravděpodobně dál dodržovat...

Guláš, Samotáři a budějovická plzeň

Většina testů za mnou a 6 neděl do zkoušek…

Některý testy šly, některý míň… Objektivně to budu moci posoudit až za tejden dva, co se dozvím výsledky. Jinak jsem tohle a tak nějak den poté celkem stylově oslavil Den vzniku samostatného československého státu. K večeři jsem ukuchtil pravý guláš a k tomu pytlíkové houskové knedlíky. Večer pak byla na moje doporučení pořádána promítačka Samotářů slovanským spolkem, kam jsem z Tesca donesl pár piv značky Bohema, které se vydávají za plzeň a vaří je Budějovice. Tak jednak se na promítání sešel rekordní počet Čechů (kolem 8), jednak se tenhle film neokouká. Navíc zážitek byl obohacen o reakce Polaků, kteří, jak jsem dříve psal, že jim čeština přijde nehorázně vtipná, se náhodně tlemili i u běžných dialogů. A jedna slečna z Hongkongu (asi jediná neslovanka na promítání) mi špitla, jestli není náhodou Ivan Trojan něco jako český Mr. Bean – poněvadž ňákou takovou debatu jsme doma již vedli, tak jsem přikývl, že i docela jo.

O víkendu se jedu podívat (nejen) na lochnessku, takže za nějaký ten týden, bude-li čas, se těšte na fotky.

Odmlka

Aneb výluka aktualizace bude teď o něco delší než normálně…

Dorazila půlka semestru a s ní i testy ze všeho možného, co mají nějaký ten podíl na výsledné klasifikaci. Takže no… Ozvu se, až bude dusno jen standardně a ne takhle nadměrně.

Venca, strouhanka, úkoly a tak

Pár výstřižků z denní rutiny…

Nějak jsem nezamýšlel sem psát cokoliv o politice, neboť jí jednak příliš neholduji, jednak je jí plný internet. Jen prostě teda krátká vsuvka o našem prezidentovi, poněvadž v posledních dnech jsem si o něm při náhodném listování novinami přečetl asi 4 články. Je to docela sranda. Tady ho většinou označují buďto za naději pro záchranu Británie, či za pomoc pro konzervativce (podle politické orientace daného deníku). K tomu jsou docela vtipné třeba politické komentáře ve smyslu: “Nevěřím tomu, že budou Češi dvakrát s to nás zachraňovat, když se jedná o národ, který jsme podrazili před Druhou světovou válkou.”

Poskočme dále. Už jsem tu koupil asi 3. strouhanku a pořád to není ono. Tahle tescácká je lepší než jedna ze Sainsbury’s, jelikož má menší strouhance, ale celkově je taková umělá sterilní a po osmažení to vypadá asi jako těsto, ve kterém bydlí v KFC kuřata. Až ji doděláme, tak zkusím nějaký polský obchod, protože Poláci by tam podle všeho měli mít stejnou jako my asi za 50 pencí nebo libru. Když ne, holt mám další surovinu na seznam, kterou si po Vánocích zabalit do kufru.

Vrátily se mi první práce a jsou celkem dobře hodnocený, tak snad se budu držet. Předevčírem jsem zašel na filmový večer naší koleje. Nakonec se promítalo Chicago, což celkem ušlo (asi lepší než Step Up, který holčičí většina z rozsáhlé DVD sbírky vybrala do finálního výběru). A toť pro dnešek vše, přátelé…

Výlet, večírek a várka úkolů

Opět se hlásím z místa činu a ačkoliv se toho tolik neděje (mimo studijní rutiny), připravil jsem shrnutí pár věcí z poslední doby…

Nejprve tedy výlet – asi jsem to nějak nepoznamenal, ale minulou sobotu jsem se vypravil s jednou sličnou softwarovou inženýrkou na dva slavné edinburghské kopce, které mám prakticky za rohem. Konečně jsem se dostal k tomu, abych nahrál fotky, takže galerii naleznete zde. Jinak tohle je pro neznalé Skotský parlament:

No, večírek v názvu byl trochu nadsázka. S Amíkem a kupou jeho známých a známých známých jsme vyrazili do Jazz Baru, což byla taková příjemná oddychovka. Pak jsme se s touhle kupou přesunuli k nám do bytu, kde se střídavě poslouchala muzika z notebooku a hrálo se na Amíkovo zde koupenou španělku (ve fajn stavu za 30 liber ve zdejším sekáči). Hluk tak nějak přilákal i řadu náhodných lidí z dolních bytů, kteří ovšem zůstali jen pár minut, protože zjistili, že se zas tak nejedná o nějakou pařbu a že náš byt netrpí přebytkem alkoholu nebo jídla. Večer pak někdy ve čtvrt na dvě narušil (námi všemi oblíbený) požární alarm v jednom z vedlejších bloků koleje.

Co se várky týče, tak jsem poměrně dost (a pravidelně) zaúkolovanej ze všech předmětů. To je ostatně i důvod zpoždění fotek, mojí současné nepsavosti atp.

Pár dnů

Co se událo během výluky, kdy se zde neobjevil žádný příspěvek.

Absolvoval jsem první dvě lekce fyziky. Vypadá to fajn, vyfasovali jsme kostru poznámek na semester, klikátko (pro hlasování v kvízech při přednáškách) a přednášející nemá v lásce PowerPoint, takže používá jakousi flashoidní věc na Macu. Fyziky bude dost, pochopil jsem, proč je za ní 2x víc kreditů než za ostatní předměty.

Přišli nám spravovat připojení k netu, jenomže se jim podařilo vyhodit připojení pro celej vchod (proto taky ta výluka), ale nakonec spravili i ten můj problémovej port.

Jinak normálka ohledně dalších věcí… a ať žije Scientific Linux! (V něm se totiž my všichni lidi z infárny budem hnípat nejvíc.)

A už to začalo…

První přednášky za mnou a tak…

Aplikovaná matematika byla započata celkem sympaticky shrnutím základních poznatků, což se mně vcelku hodilo, páč jsem si u některých zápisů nebyl jistej, jak je přečíst v angličtině. Náročnost AM (a Matematických metod) bude ale podle slov přednášejících a dle stručného materiálu o obsahu předmětů stoupat exponenciálně. Tak uvidíme.

Úvod do předmětů kolem informatiky byl sice hodně obecný, ale leccos nasvědčovalo náročnosti hned od začátku - ať pohled na samotné přednášející (profesor funkcionálního programování byl i jeden z lidí, co navrhovali zde vyučovaný jazyk Haskell), nebo zadání přečíst přes 50 stránek z učebnice, kterou si asi málokdo stačil sehnat, do pátku...

A zítra fyzika... Jo a stavila se tu manažerka ohledně požárního poplachu - říkala, že chápe, že to byl omyl, a že prostě do příště na to bacha, jinak 75 liber pokuta. Uf!

Den sedm: Bál

Aneb jak vypadají následky britského binge drinkingu v praxi…

Na poledne jsem zamířil na oběd od sdružení Slovanů, kterého jsem členem. Popravdě řečeno to oběd moc nebyl, spíš chleba, polské máslo, sýry, okurky a tak. Ale tak lepší než nic. Potkal jsem zde Jonáše, který se zotavil z prasečí chřipky a svůj zdravotní stav se rozhodl podrobit celkem silné medicíně: členství ve Water of Life (sdružení kolem whisky), v Inženýřích (sdružuje studenty různého inženýrství, ve skutečnosti je to spolek s největší chlastací pověstí) a ve Slovanech (tam jsem taky, ale řekl bych, že není potřeba k tomu nic dodávat). Zašli jsme na kafe a pokecali – jsem poměrně rád, že jsem tu konečně regulérně potkal nějakého Čecha (nepočítaje náhody z international day).

Pak jsem se vrátil do bytu. Amík mezitím vyrazil na poslední možnou prohlídku hradu (zkoušel to asi 3x, ale vždycky tam bylo plno), bohužel opět neúspěšně (byl 45. a míst bylo 40)… Takže si koupil flašku ruma na uklidnění.

Večer jsme společně vyrazili na Freshers Ball. V sáhodlouhé frontě si ale Amík uvědomil, že zapomněl svůj FW Pass na vstup – já si FW Pass nekoupil, takže jsem si půjčil Italovo a hodil tam svojí fotku… Slečna u vchodu sice trochu divně koukala, že jméno a podpis na FW Passu nekorespondují s občankou, ale nakonec mě vpustila. Narazil jsem tam na pár lidí, co jsem poznal na úterním School Meetingu. Bál ale stál celkem za prd a většina lidí po chvíli odešla, takže jsem se vypravil domů.

Někdy v ranních hodinách dorazil v podroušeném stavu i Amík, pustil si do sluchátek Beethovena a ulehnul. Což o to… Někdy po čtvrtý ráno nám na dveře začal klepat Ital, že Anglán leží na zemi zamčenej v koupelně. Tak jsem mu pomohl dvoumetrovýho Anglána odtáhnout do postele. Alkohol holt mete všude, místní ceny mě osobně však celkem vedou k ethanolové zdrženlivosti.

Den pět: Banka

K poslednímu postu jsem zapomněl dodat, že jsme se stihnul zaregistrovat u doktora. V podstatě úspěšně, tak jsem zašel další den i do banky…

Objevil jsem totiž jednu, kde kupodivu nechtějí měsíční poplatek za vedení účtu a nemusí k tomu být vklad pět tisíc liber… Jenomže jsem netušil, že v Británii je zřízení účtu proces složitý, kdy člověk musí s hromadou formulářů několikrát navštívit banku. Slečna u přepážky mi tedy sdělila, že ve čtvrtek ani v pátek nemají volné termíny schůzek, takže mám přijít po víkendu. Nu což.

Pak jsem zašel na seminář k hledání práce při studiu a na prohlídku hlavní univerzitní knihovny. Celkem užitečný. Na to jsem se šel projít po místě, kde se prezentovaly všechny zájmové skupiny. K několika jsem se zapsal (třeba Slovanský spolek), když to bylo zdarma, nebo jsem se jen připsal na mailing listy. Večer jsem zašel s Anglánem na Freshers Con, akci pořádanou sci-fi a fantasy spolkem. Nejdřív se promítalo Zpátky do budoucnosti, potom byla pizza a pití zdarma. A zopákla se situace jako s CompSocem, takže jsem se z blbého pocitu, že jsem toho tam projedl moc, přidal (popravdě členové tohodle spolku mají zdarma přístup do knihovny se scifi a fantasy, což je docela fajn). Potom přišel na besídku nějaký místní autor, co napsal asi tři fantasy knížky – celkem zajímavě hovořil o obecných problémech fantasy, scifi a literatury obecně v dnešní době. Nakonec proběhl pub quiz, kdy jsme s Anglánem byli přirazeny do jedné skupiny. Poněvadž jsme se nemohli dohodnout na názvu týmu, každý plácnul jedno slovo a vzniklo cosi jako: “Pštros ne norský FireFly potopen”. Byli jsme předposlední (celkem by se šikly Pavlovo znalosti Star Treku) – já si užil svoji světlou chvilku, když přišla otázka, jakým slovem RUR obohatila svět science fiction.

Den čtyři: Řešení problémů

Kolotoč nesnází se nezastavil, ale pokusil jsem se ho zpomalit…

Nejdříve jsem zkusil ráno vyřešit problém s připojením na internet – mohu se totiž připojit přes wifinu (která ale poměrně kolísá), nebo přes Amíkovo port… Můj port a telefon jsou jaksi nefunkční. Mailem jsem od manažerky dostal čísla na support, jenomže dovolat se tam byl poměrně porod. Asi až na počvrté (s pokaždé 12-15 minutovým čekáním na přepojení) se mi tam podařilo dovolat. Po diskuzi s technikem jsem nakonec vyfasoval referenční číslo a že mi někdy zavolaj, či sem pošlou někoho, aby na to juknul…

Poté jsem se vydal na Bristo Square, kde Ježíšovo kámoši rozdávali brambůrky, rejži s nějakou omáčkou (docela dobrá) a ovoce. K tomu tam hrála nějaká křesťanská rocková kapela. Odtud jsem se vypravil zas do komanč-věže, kde jsem měl mít schůzku s náhradním DoS, profesorem Jacksonem (vypadal trochu jak Netty od nás z gymplu). Ten naštěstí dorazil a zodpověděl mi většinu otázek, nicméně jsme zjistili, že on ani ITO nemají práva mě zapsat… Takže prostě je to teď tak, že univerzita o mně ví, že tu jsem a budu studovat, a až se vrátí DoS, tak mě snad oficiálně zapíše.

Zpátky v bytě jsme se sešli všichni až na Skota, takže jsme dotáhli k realizaci Italovo nápad, že bychom mohli společně nakoupit nějaký věci na vaření a tak vůbec si ve společných prostorách zavíst takovou komunistickou společnost. Jsem za to docela rád – za 15 liber teď máme zásoby jídla na několik týdnů dopředu. Jo a k večeři vymyslel Ital těstoviny s takovou fajn rajčatovou omáčkou. Tak jsem mu pomohl s těstovinama a výsledek byl docela mňam. Nakonec jsme všichni koukali v kuchyni na notebooku na posledního Bonda (ale je docela nic moc).

Jinak jak jsem tu psal o tom, že mě štvou ty různý britský vymoženosti, tak seznam tím nekončí. Abych to doplnil, dovolím si přepsat kus Amíkova hovoru, co tu vedl se svou kámoškou po Skypu: “Jo, bydlim s jednim chlápkem, je z Český republiky… Ty nevíš, kde to je? Tome, hele vona neví, kde jsou Čechy. Hrozný, co? Hele je to v Evropě, to víš, kde je? Jo, tak jakoby na východě… Nechrápe a to je tak všechno, co jsem si od spolubydlícího přál… No, jináč je tu řada věcí pěkně retardovanejch, jako třeba hajzly. Nezáleží na tom, kdy a jak moc zatáhneš za splachovadlo, prostě někdy to neteče vůbec, jindy z toho zas vytriskne proud, že mám strach, abych nevytopil koupelnu. Nebo sprcha… Tak ta taky nechce moc týct a když jo… Si představ, že tu je ňákej pošahanej systém, kdy s rostoucím proudem roste teplota, takže musíš najít kompromis mezi tím, že na tebe neteče skoro žádná voda, a tím, že do tebe praží proud vařící vody. Nějak tu nevěří na kliky, takže veškerý dveře máme zaklapávací s jedním horním zámkem, jakože se o ně musíš opřít, abys je otevřela…”

Den tři: Zápis a imatrikulace

Po všech strastech hurá ke studiím?

Ráno jsem vyrazil na úvodní přednášku School of Informatics do oné hnusné budovy. Dozvěděl jsem pár obecných informací o studiu, potkal několik lidí, co jsem předtím poznal online jakou budoucí spolužáky, a nakonec jsme se všichni přesunuli do vedlejší (o něco vkusnější) budovy Informatics Forum, kde jsme se podškrábli k informacím o bezpečnosti, dostali heslo k UNIXovému kontu a následně vyrazili ke stolkům se jménama profesorů, kteří nám byli přiřazeni jako Director of Studies, jakýsi studijní advokát k univerzitě, který člověka zapíše na domluvené předměty atp. Můj DoS je Dr. Danos, tak jsem se podepsal na schůzku s ním ve 2.20 odpoledne.

V přízemí zároveň probíhala prezentace CompSoc, tedy zájmové sdružení pro lidi kolem kompů. Dělo se tam snad všechno, co se dá shrnout pod pojem “geeky” – ProEvo a MarioKart na konzolích přes promítačky na zeď, na protější zdi Twitter compsocu, roboti, papírové makety věcí ze Star Wars, Linuxačka s tričkem “Dělám to s Ubuntu”, všude na zdech siluety Pokémonů, které člověk mohl po vstupu do spolku hádat na papír do binga (pro vstup do binga člověk musel najít 8 lidí s nějakými “geeky” vlastnostmi – vlastní Android telefon, umí žonglovat, slaví den Pi atd.). Bylo tam ale jídlo a pití zdarma a poněvadž jsme tam projedl mnohem víc, než je roční členský příspěvek (3 libry), cítil jsem se poněkud provinile a do spolku vstoupil.

Pak jsem zašel domů uvařit oběd (tentokrát Ježíšovo kámoši nedonesli sendviče a polívku na náměstí) a nato vyrazil na onu schůzku s DoS. Dorazil jsem tedy ke kanclu, jenomže nikdo nikde, načež se objevil maník, co měl mít schůzku přede mnou, že tam čeká už čtvrt hodiny. Tak jsme čekali, ale maník to po chvíli zabalil, napsal se na další den a odešel. Mýho poskakování si všimla slečna ve vedlejším kanclu, tak jsem se s ní dal do řeči a vypadlo z ní, že to je divný, že si myslela, že pan profesor tu není, poněvadž měl v sobotu svatbu a jel na svatební cestu a nebude tu tenhle týden. Na to nastal zmatek, slečna napsala několik mailů, začala pobíhat po budově, přizvala kolegu, zavolala někam a pak nás vyhnali zpátky do komanč-věže, že máme zajít na ITO. Tam vypukl podobný zmatek a ve výsledku mně (a dalším 2 souputníkům, co se mezitím při čekání na schůzku s DoS objevili) dala papírek s 2 emailovýma adresama, kam mám napsat.

Večer jsem se vyrazil projít na Calton Hill, kde podle doporučení Jíti z eMka je parádní výhled na celej Edinburgh… No a byl, absolutní nádhera – místo sentimentálního popisu ale zkusím někdy v budoucnu, až bude čas, nahodit nějaký fotky.

Den dva: Oficiální uvítání

Freshers Week pokračuje…

Konečně jsem se prospal, přestože v našem vchodě je nějaká banda hrozných kaličů, co tu už několikátý večer a ráno pouštěli muziku, až se klepaly zdi všude okolo. Už na ně podalo strašně lidí stížnosti a teď i přišel email, že když se to bude opakovat, tak recepce zavolá kromě ochranky i policii. Mě to nějak nerušilo, resp. jsem byl tak utahanej, že jsem prostě vytuhnul, i když se klepal celej panelák.

Ráno jsem vyrazil na pár prohlídek univerzitního campusu, na zdarma oběd od křesťanskýho spolku (byl jsem tam celkem brzo, než se stačila utvořit fronta přes celý náměstí a než tam začal jejich sbor halekat křesťanský songy, takže docela fajn polívka a sendviče). Pak bylo oficiální zahájení, celkem nuda, proslovy víceméně stejný jako na international day a nic moc víc (jen nějaký předání cen za přínos univerzitě či co). Pak jsem byl na pivu, vrátil se večer domů, nikdo tu nebyl, tak jsem šel spát.

Jinak při prohlídce campusu jsem zjistil, že budu studovat v asi nejhnusnější budově v celym Edinburghu – School of Informatics sídlí hlavně v Appleton Tower, což je taková brutal stavba z 50./60. let (prostě typickej komunistickej panelák)… byla několikrát zvolena za nejhnusnější stavbu v Edinburghu atp. Ona takováhle stavba v krásnym středověkym městě je celkem trnem do oka – ale tak někdy v budoucnu (zatím nespecifikováno, profesoři vtipkují, že možná naše děti se toho dožijí) by ji měli nějak zateplovat a udělat novou fasádu. Jo a od 5. patra vejš je tam nějak omezenej přístup, takže tu kolují pověsti, že tam dělají pokusy na lidech a tak. Sranda no.

Den jedna: Mezinárodní začátek

Už přestane pokračovat řada nešťastných příhod?

Tak jsem stihnul naspat tak pět šest hodin a šel jsem reorganizovat věci v kufru, báglu a pašerácké vestě. Následně jsem se vydal na snídani, když už mě teda univerzita zkásla 20 librama za ten hotelovej emergency room.

Kolej jsem měl naštěstí asi dva bloky od toho hotelu, takže jsem se s tím nemusel táhnout moc daleko. Byl jsem tam asi pět minut před oficiálním otevřením kanclu, kde mi měli vydat klíče, ale nakonec jsem čekal asi 15 minut. Během toho jsem stihnul potkat u vchodu řadu lidí, včetně dvou mých spolubydlících, Itala a Amíka (se kterým sdílím pokoj).

Jen jsem hodil věci do pokoje, povlíknul, potkal Skota, co bydlí ve vedlejším pokoji, a hned jsem vyrazil McEwan Hall, slavnostního sálu (kterej v 19. století dal univerzitě pivovar), kde probíhaj všechny možný ceremoniály, dneska tam byl program věnovanej mezinárodnímu dni, tzn. několik info přednášek pro studenty ze zahraničí, celkem užitečný.

Vrátil jsem se, vybalil, potkal posledního spolubydlícího, co zrovna přijel, Anglán, šel nakoupit pár věcí do Lidlu, pak jsem chtěl vyrazit ještě na něco z programu Freshers Weeku (taková týdenní akce pro prváky, obsahující všechno možný, od info přednášek, přes prohlídky památek, až po kalby), jenomže jsem zabloudil (na celkem dobrý místo, kde byl skvělej výhled na hrad). Večer tu pak na dvorku koleje byla taková “před-kalba” k beach party, co se konala v rámci FW v ňákym studentskym klubu. Bylo to celkem trapný, ale aspoň tam bylo jídlo a pití zdarma a pokecal jsem s Anglánem o všech možných britcomech. Pak to zabalili a skupinově se šlo k tý ofiko party, ale poněvadž jsem ještě trpěl spánkovým deficitem, zamířil jsem zpátky do bytu se vyspat.

Omlouvám se za suchost a stručnost, ale tak nějak lítám sem a tam, takže jsem rád, když stihnu napsat tyhle základní poznámky. Jinak mě začínaj štvát všechny ty možný britský specialitky: redukce je v celkem vratký poloze v tý jejich zástrčce, díky čemuž v lepší případě občas vypadne proud do danýho přístroje, v horším to probije; jízda na levý straně je celkem o hubu při přecházení silnice, když je člověk navyklej kinklat hlavou v opačnym pořadí; dva kohoutky u umyvadla jsou pekelnej vynález, ještě debilnejší je ale varianta u nás v koupelně, kde nejsou otočný kohoutky, ale čudlíky (takže umyvadlo si člověk napouští střídavým mačkáním čudlíků, po kterym vždycky vytriskne do umyvadla proud horký nebo ledový vody, co zacáká koupelnu). Jo a to, že Skotové v Edinburghu nemluví tím směšným skotským přízvukem, je asi jen nějaká reklamní pověra – každopádně jsem naštěstí zatím potkal mnohonásobně víc lidí nepocházejících ze Skotska.

Den nula: Přílet

Tak jaká byla moje cesta?

Začnu snídání, která byla pozitivnější – udělal jsem si pseudo-full English breakfast z Trenčianského párku s fazulou, slaniny a vajíčka; listerovsky jsem to zapil 1 jedenáctkou. Plus jsem snědl a vypil ještě další věci.

Let z Prahy byl silně stresující zážitek (z vlastních blbostí) a ještě teď z něj mám celkem trauma, takže jeho podrobnosti nebudu publikovat a schovám si je na vyprávění pro fajnšmekry. Takže jen výsledek: žiju, dopravil jsem se do Londýna, moje věci taky a ušetřil jsem tak 500-600.

Cesta z Londýna byla v pohodě, v Edinburghu čekal uvítací tým univerzity. Vyfasoval jsem od nich uvítací balíček s informacema, britskou SIMku s kreditem a vodu. Po asi čtvrthodině čekání si nás vyzvedl řidič, že nás rozveze na koleje – zjistili jsme, že skoro všichni potřebujem vyzvednout klíče, ale na všech kolejích to bylo do 10. Takže jsme všichni jeli na centrální recepci, kde se podle netu měli vyzvedávat klíče, když člověk přijede pozdějš. Tam je nám nedali, že nám můžou sehnat maximálně náhradní ubytování. Po hodině zmatků jsme tak všichni skončili na nějakym univerzitnim hotelu (Kenneth Mackenzie).

No, jinak se celkem nezastavím a furt někde lítám, takže zpravodajství bude publikováno se zpožděním (ostatně jako teď)…

(Ne)publikováno jinde: Historie The Elder Scrolls

Tématický článek napsaný při příležitosti vydání Oblivionu - celkem obsáhlé a z hráčského pohledu.

Kdo by si tehdy pomyslel jaké popularity se firma Bethesda za dvacet let dočká? Určitě ani zakladatel Chris Weaver svého času nepředpokládal, že se celý rok 2006 dál ponese ve znamení hry z jejich dílny. Ano, Bethesda začala jako menší firmička, která se však vyšvihla hned v roce vzniku prvním sportovním simulátorem s fyzikálním modelem, Gridiron!, který dal základ prvnímu dílu John Madden Football od EA. Daleko větší díru do světa však udělali vývojáři sérií stříleček The Terminator, jež obsahuje zlomový díl Future Shock (jako vůbec první přinesl „free-look“ v FPS hrách), a v neposlední řadě ságou The Elder Scrolls, jejíž hlavní linii shrnuje tento článek.

Bethesda se tak řadí po bok vývojářských „matadorů“ jakými jsou EA, Sierra nebo Origin; společností, jež přežily úspěšně do let devadesátých a většinou i do současnosti. Bethesda se navíc v současnosti činí i jinými projekty, z poslední doby například akčním podáním Lovercraftova horroru Call of Cthulhu.

Pomiňme zakladatele Chrise Weavera, povídání o jeho doktorátech z japonštiny a fyziky, o jeho účasti (technický poradce) na filmu Den nezávislosti, a vhrněme se přímo na první díl série. Devadesátý čtvrtý rok 20 století nesl pro hráče první zkušenost se vstupem na kontinent Tamriel, tento rozsáhlý kus pevniny se tak pro něj stával s každým dílem TES novým domovem. Arena vlastně položila základ nejen sérii TES, ale též obecně usměrnila vývoj RPG, ať již MMO nebo toho klasického offlineového. Její předností byla obrovská rozlehlost: milióny čtverečních kilometrů k prozkoumání, přes 400 měst, vesnic a kvanta dungeonů. „Arenu jsem začal hrát 20x, pouze jednou se mi podařilo vyjít ven z úvodního dungeonu,“ vzpomíná sám Ken Rolston, hlavní designer Morrowindu a leveldesigner Oblivionu.

Každé správné RPG začíná obvykle tvorbou postavy, nejinak tomu bylo u Areny. Výletu na půdu Temrielu předcházel výběr z osmnácti povolání, rodné provincie, rozdělení počátečních osmi atributů (strengh, inteligence, willpower, agility, speed, endurance, personality, luck), podle nichž se odvodily další vlastnosti, volba jména, drobná úprava vzhledu.

V tak obrovitém světě, jakým je Tamriel, si nějaká hlavní příběhová linie neukousává prakticky nic z celkové řady nabízených možností a vy nejste nijak motivování k jejímu dokončení. Přesto se o příběhu zmíním. Postava známá ze všech dílů série, imperátor Uriel Septim, jenž je na začátku Oblivionu zavražděn, je zajat a uvězněn do jiné dimenze (podle všeho Oblivion). Do čela se tak dostává Jagar Tharn. Tharnův obličej má tedy ochutnat konec vašeho kladiva, předtím ale musíte sesbírat osm dílků the Staff of Chaos, abyste se k němu vůbec dostali. Posun v příběhu s k vám dostává v podobě snů a rozhovorů s postavami.

Příběh ustoupil v obřím světě do ústraní a jen na vás záleželo, jakým směrem se budete ubírat. Kromě masivního světa přinášela Arena několik dalších originálních prvků. Například mixer vlastních kouzel nebo unikátní bojový systém. Ten spočíval v novém ovládání – stačilo podržet pravé tlačítko myši a následně pak pohnout myší směrem, kam jste chtěli seknout. Technické zpracování na tehdejší dobu obstálo na výbornou: 3D simulující pohled s horizontálním otáčením, nádherné efekty kouzel, propracované kreslené animace postav, změna denní doby a počasí. To vše bylo podložené perfektním soundtrackem, který krásně souzní s prostředím.

Asi nejvíce byl Areně, stejně jako dalším dílům série, vytýkán stereotyp. Sami mi jistě dáte za pravdu, že ten převeliký svět nemohl být propracován do detailu. A tak velká část působí jako nedostatek originality autorů, kdy čistě kopírují dokola některé úseky. Bludiště v dungeonech byla dokonce generována náhodně, což také zrovna nepotěšilo. Několik bugů, třeba občasné nelogičnosti v rozhovorech s NPC, též znepříjemňovaly vaše bezstarostné putovaní Tamrielem, avšak v porovnání s Daggerfallem to je malá ryba.

Přese všechno titul The Elder Scrolls: Arena způsobil zlom a položil základ nejen sérii, ale také budoucí podobě žánru. Jednoduše řečeno – pravý, autentický a fungující svět, kde vše okolo vás žije a hýbe se samo bez vašeho přičinění, jste okusili poprvé zde. Samotná hra byla distribuovaná buďto na disketě nebo na CD, kde se vyskytlo více namluvených častí a CGI video sekvence. Nedávno Bethesda Arenu uvolnila jako freeware ke svému desátému výročí, každý ji tak má možnost zcela zdarma a legálně okusit, stačí jen navštívit oficiální stránky.

Nechci tvrdit, že Arena nebyla zajímavá, prostě se jednalo o sémě, stavební kámen či startovní čáru. Člověka spíše zajímalo, jak dopadne díl druhý a jakým směrem se série ubere. Daggerfall byl vyryt do hráčovy paměti možná ještě hlouběji než Arena. Vzpomínám se na něj jednak jako na vynikající a propracované RPG, zejména ale jako na mimořádně zabugovanou hru. Díky šestiletému čekání na Morrowind se Daggerfall stal tou pravou RPG modlou všech TES příznivců. Nuže, vzhůru na fantasy půdu Tamrielu podruhé!

Co jsem u Areny vynechal či zanedbal, to se pokusím vynést zde, v povídání o Daggerfallu. Z Areny se zachovalo všech osmnáct zaměstnání, od těch klasických až po ty neobvyklé, jako je například Spellsword, kombinace válečníka a kouzelníka. V Daggerfallu jste si dokonce mohli na základě odpovědí na položené otázky vytvořit i povolání vlastní. Z dalších změn jmenujme absenci systému zkušeností (XP), jenž byl nahrazen systémem dovedností čili skillů. Z celkového počtu pětatřiceti jste jich využili dvanáct (po třech hlavních a důležitých, dále šestici vedlejších). Dovednosti narůstaly na základě vaší činnosti (kouzlení, krádeže, boj sekerou...) a po překonání hranice patnácti bodů došlo k navýšení úrovně. Za odměnu jste si zas přidali bodík k základním atributům (síla, výdrž apod.). Tento koncept se v trochu upravené podobě promítl do dílu třetího i čtvrtého.

Za zmínku ještě stojí systém zvýhodnění a znevýhodnění, ty jste si mohli libovolně navolit: získali jste více many, ale nemohli jste nosit některé předměty; zraňoval vás sluneční svit, nicméně vám rychleji nabíhaly úrovně; báli jste se nemrtvých nestvůr, avšak... No, mohl bych pokračovat dále, tohle však pro představu stačí.

Příběh? Ano, trefili jste správně! Opět se zamuchlal do podoby „je tam, ale koho to zajímá?“. Zkrátka jakýsi král Lysandrus z Daggerfallu padl hrdinskou smrtí v boji. Jenomže neodešel s úspěchem do nebe, místo toho vzal armádu duchů a začal, žádaje po odplatě, terorizovat místní obyvatelstvo. Jeho dávný přítel, kdo jiný než Uriel Septim, chce situaci řešit, a tak vysílá právě vás do Daggefallu...

Vaše virtuální podrážka tudíž opět okusí stovky tisíc kilometrů na druhou, potkáte nějaké ty statisíce enpécéček a prostě celkově se zas vypaříte z normálního života. Tentokrát si budete moci uložit peníze v bance a případně si i od banky v dobré víře nějakou tu sumu půjčit, za to si poté pořídite dům, koně, povoz či loď. Váš avatar také třeba onemocní, nikoliv rýmou, nýbrž vampyrismem anebo lykantropií („vlkodlakismem“). Vaše cesty dosti ovlivní reputace u prostých lidí a celkově... smíte dělat, co se vám namane.

Větší úlohu zde sehrávají gildy, tedy to, na co je většina nehráčů soudobých MMORPG alergická. Splníte-li přijímací požadavky určité gildy (magické, zlodějské atd.), je vám nabídnuto členství. Tím získáváte určitý titul v rámci gildy, jejž si pak postupným plněním questů zlepšujete. Questy se, podobně jako většina herního obsahu, bohužel generují náhodně, takže jednou dostanete přelehký úkol, jindy zas budete nuceni projít zdlouhavý dungeon stovky kilometrů daleko tam a zpátky. Kromě vlastní tvorby kouzel si klidně vytvoříte v gildě vlastní předmět, popřípadě si namícháte vlastní lektvar.

Samozřejmostí je obrovské množství materiálů a předmětů, jednoduše „hardcore erpégéčkář“ bude v Daggerfallu jako doma. Technické zpracování nasadilo opět laťku vysoko – dlouholetá zkušenost Bethesdy s vývojem 3D vyplodila pokrokový XnGine, který nabízel plné 3D zobrazení, akorát postavy ještě, obdobně jako v Doomu, byly pořád jen 2D sprity. Na parádní hudební doprovod vzpomíná spousta hráčů, stejně jako na některé vydařené zvukové efekty: zvuk kostlivců, či výkřiky duchů („Vengeeaaanceee!“) naháněly husí kůži i nejednomu vývojáři současného Oblivionu. Na druhou stranu takový pískot impů bych za nejlepší nepovažoval.

Nejtypičtější je pro Daggerfall naneštěstí jeho zabugovanost. Přehlédneme-li „běžné“ padání, provádění neplatných operací či zatuhnutí, našlo se ve hře opravdu dost perel. Jednak obdobné blbosti jako v Areně při konverzaci s NPC, kteří vám jednou řekli, že neví, kde tázané místo leží, jindy vás poslali úplně někam jinam, a do třetice vám konečně řekli, kde to je. Velmi častým úkazem bylo „propadávání“ – jednoduše jste šlapali po schodech a bum, najednou jste se octli v černotě. Tento bug měl i světlou stránku, mohli jste tak totiž například podlézt dveře v dungeonu, místo toho, abyste k nim zoufale po bludišti hledali klíč. Při jiné příležitosti se vám zas do černoty propadla postava, která byla potřebná k dokončení questu. Občas se v inventáři zasekl předmět a nešel vyndat, pouze přendat za jiný. Někdy se nerozběhly zvuky, na rychlejších počítačích se hra svojí rychlostí stávala nehratelná, nebo se nespustila vůbec. A ani poslední patch, tuším 2.13, nevyřešil veškeré problémy. V původní verzi se dokonce díky chybě znemožnilo dokončení hlavní příběhové linie. Nu, co dodat, přezdívka „Buggerfall“ pasuje náramně.

Přesto se z úst recenzentů na tento titul neozývaly jen nadávky. Daggerfall šlo totiž buď jen milovat nebo jen nenávidět. Milovat pro jeho rozsáhlost, neomezenost a propracování, nenávidět pro jeho monotónnost, stejnorodost měst a celkovou šablonovitost, všude kam vkročíte. Jiný názor zas říká, že Daggerfall vypadá jako krásná dívka do té doby, než si ji pozvete domů a zjistíte, že má pod sukní penis. Rok 96 tak působil mnohem divočeji nežli ten devadesátý čtvrtý. Pokud Daggerfall nevlastníte na CD a nebráníte se abandonwaru, zapátrejte po hlubinách internetu. Ještě bych vám doporučil již mrtvý pokus o přepracování do OpenGL - http://www.geocities.com/shrew_ii/.

A co zbývá? No, přeci Morrowind, díl, o němž se toho namluvilo nejvíce! Po pravdě řečeno, ten mezičas od Daggerfallu do Morrowindu byl vyplněn dvěma akčními výstřelky ze světa TES, o těch vám ale povíme jindy. Konkrétně se jedná o An Elder Scrolls Legend: Battlespire a The Elder Scrolls Adventures: Redguard. Pryč od akčních levobočků, přejděme k tomu, o čem jsme chtěli původně mluvit.

Nesmírně vychvalovaný, převratný a ocenění sbírající kousek, toť jest Morrowind! Veliká revoluce v sérii TES, po níž toužila i spousta zatratitelů původních dílů.

Sníte sen, kdy prolétáte nad krajinou, když tu náhle vás probouzí vězeňský kolega na lodi s oznámením, že jste dopluli. Dotázáním se na vaše jméno začíná postupné formování avatara, jež završíte výběrem znamení a povolání. Ostrov Vvanderfell se otevírá vstříc vašim dobrodružstvím. Tentokrát hráči pocítili opravdovou volnost, všechny NPC postavy si byly rovny a kdokoliv šel zabít. Už žádní statičtí prodejci a příběhové postavy a proti nim pobíhající řadoví obyvatelé. Na druhou stranu, zabitím postavy důležité pro hlavní quest jste samozřejmě přerušili dějovou linii. A o čem že vyprávěla? Podle jednoho starého proroctví jste to právě vy, kdo musí zabít Dagoth Ura, mysteriózního padoucha v masce, který sídlí v sopečné hoře uprostřed Vvanderfellu. Jak jistě čekáte, otevřený okolní svět skýtá mnohem více zábavy. Váhu hlavní příběhové linie jen podložilo „speed video“, demonstrující, jak lze Morrowind pokořit zhruba za 14 minut.

Inu, zní to idylicky, Morrowind se vrhnul po cestě zmenšení, zjednodušení a celkového zkvalitnění. Obsáhl mnohonásobně menší svět než jeho předchůdci; veškeré dungeony a questy byly předem určeny, takže jste se nemuseli obávat toho proklatého náhodného generování. Bohužel odpadlo cestování po mapě, řízení povozu nebo koně - zde jste šli holt po vlastní, anebo za drobný úplatek se nechali svést obří blechou, lodí či jste se teleportovali v cechu. Taktéž zmizela banka, svátky (v Daggerfallu byly slevy ve chrámech atp.), language skill (také zajímavé zpestření z předešlého dílu), nemoci, bojový systém (stačilo již jen klikat) a jiné vymoženosti. Obyvatelé Morrowindu nežili vlastní život, pouze se pohybovali po určité oblasti, obchody a města se na noc nezavíraly a vy jste se tak do nich nemohli tajně vloupat. Naštěstí součástí hry byl i velmi silný a zároveň jednoduchý editační nástroj.

Fanouškovské plug-iny přinášely vysněné možnosti a činily tak Morrowind nesmrtelným. Jedny klasicky přidávaly nové věci, questy, oblasti, jiné zas vylepšily textury a některé poupravily systém.

Rovněž jsme se dočkali dvou datadisků. První, Tribunal, přenesl hráče do hlavního města Mournholdu, nijak nepropojeného s původním územím. Zde jste objevili celou škálu questů, jimiž pokračovala příběhová linie, rozsáhlé dungeony a zejména se změnil systém zapisování vašich úkolů, tudíž jste přesně věděli, co máte dělat (předtím se zapisovala chronologicky změť dialogů, což někdy činilo situaci dosti nepřehlednou). Po příběhové stránce jste (ve stručnosti) měli sesadit zlého krutovládce.

Druhý datadisk, Bloodmoon, se zasloužil o údiv matek, přítelkyň, spolubydlících a s tím spojené zvídavé otázky, proč sakra v létě nosíte bundu a kulich. K původnímu území totiž přibyl obří ostrov Solstheim se subarktickým podnebím. Tam se dalo doplout lodí, popřípadě doplavat. Tento drsný ostrov obývala rasa Nordů, svůj domov zde našla i Imperiální těžařská posádka, která zde vzdoruje útokům vlkodlaků. A právě lykantropie se stala největším lákadlem toho datadisku. Za zmínku bych ještě bral možnost větvení questů, což znamená, že bylo možné quest zakončit dvěma různými způsoby, narozdíl od Tribunalu, jenž byl čistě lineární.

Pokaždé jsem drobet poodhalil technické zpracovaní. Morrowind zajisté malinko předběhl svou dobu, nabízel totiž přenádhernou grafickou prezentaci – první praktické využití Pixel Shaderů, do vydaní Half Life 2 nejkrásnější vodní povrch aj.

Hudbu má na svědomí Jeremy Soule a musím říct, že si svou přezdívku „herní John Williams“ zasloužil právoplatně, leč soundtrack Morrowindu je situován spíše někam mezi Gladiátora, Conana a Skálu. Veškerá hudba se navíc nacházela ve složce se hrou ve formátu MP3. Drobnou ochutnávku z těchto epických, velkolepých a libozvučných skladeb si lze poslechnout na stránkách Direct Song.

Zlí jazykové později Morrowind označili za velký hype, který po čase začne nudit. To mi připadá poněkud scestné. O sérii The Elder Scrolls by se totiž dalo psát dlouze. Sofistikovanost celého světa TES dokládá 300 sepsaných knih (přes 1500 stran textu) v samotném Morrowindu. Otázkou zůstává, zdali má někdo zájem toto univerzum hloubavě zkoumat. Každopádně mnohem snadněji se do něj zasněně ponoříte a budete žít svůj vlastní, fantasy a virtuální život. Kdo nemá hluboko do kapsy, jistě si nenechá ujít současný otřes světa jménem Oblivion. Ti druzí zapátrají do nedaleké minulosti, neboť zážitek je jistě čeká také.

(Ne)publikováno jinde: Dvě tématické noci Black Books

Psáno už nevím kdy ve fajn stavu (to poměrně „papežské“, jak se dočtete, byl tuším ročník 97), nikdy nikde předtím nepublikováno (pud sebezáchovy z toho udělal šuplíkovku). Kdo zažil, tak možná i nahlédne pod pokličku mé „přípravy“; kdo ne, třeba trochu pochytí, jakou to mělo atmosféru. Každopádně se příliš nepozastavujte nad experimenty po formální stránce (např. patvarem „uvchodečný“ jsem označil děj, který se odehrál u vchodu), jinak to asi nedočtete.

Smazatelný prolog: Je to pár hodin, co jsem do sebe nalil poměrně „papežské“ víno a následně několik zas ne tak nepapežských. Tenhle kombinovaný chuťový pocit mě definitivně vedl k rozhodnutí si procvičit paměť vlastním sepsáním mlhotných vzpomínek ze dvou ne zas nikterak extrémních v globálním hledisku, ale zato formalitu pěkně narušujících večerů pod mojí rouškou, nehledě na užitečnost, smysl, budoucnost..... Bohužel naplnění činu momentálně ohrozil fakt, že s nastupující kocovinou (a hezky pomalu) v brzkých ranních hodinách mi dělá potíže vůbec i sepsání tohodle prologu, jež stejně ani nepovažuji za plnohodnotnou součást textu. Ještě ňákou malou smrt volající grafomaniackou orgii?! Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!

Páteční únor 2007, čas někde po a kolem 17:00 a 18:00, do Prahy a po ní. Přehmatáváním a nicotným vnitřním plkáním se ujišťuji, že jsem si výjimečně nic moc nezapomněl, deodorant a ještě něco. Ačkoliv můj doprovodný převlek nepřevlek vypadá poměrně přesvědčivě (recept: háro pod ramena, kladná anketa v okolí o ostříhání, vytištěné fotky Dylana Morana a známá kadeřnice), přemýšlím, že v sobě nedokáži jen tak na povel vyvolat mrzutost, hořkost, zatrpklost... Než jsem konfrontován s lístkovými automaty, hodinovou Mimořádně-Hnusně-Dopravní cestou, lidmi, lidmi a lidmi.

Čas se ulknul k 18:40, v zajetí jedné pražské periferie. Konečně tam, konečně výjimečně na čas stihnuvší zahájení. Rozhodným krokem ovšem kráčím bez přemýšlení kolem oné budovy do ztracena, nikoliv ke vchodu, a mojí cestu následuje zdárně jakási skupinka nabáglovaných bloudivců; holt značení je tradičně chybějící z všemožných důvodů nedůvodů nebo umístěné uvnitř keřů a dalších viditelných míst. Probouzím se do situace a míchají se ve mně černé a černější myšlenky, od pythonovského „je to za rohem“ až po dokráčení do ztracena a otočení: „Nevíte, kde jsem?“ V hořečnatém dobráctví se ale po chvíli otočím, otázám se asi 6 slečen, jestli míří tam, kam míří, a následně na ně a na sídliště křiknu, ať jdou za mnou.

Něco po tom, tam. Nálada už tak vroucí se začíná vypařovat s Vikyho uvchodečním pozdravením zahrnujícím tradiční značně zanglicizované zvolání jednoho japonského slova, jednoho z nestálých identifikátorů internetové identity i doufám mé (bleh) a dost. Dál tak pokračuji v tomto vystupňovaném napětí k nedobrovolné první fotce a můj postup vrcholí při spatření programu; ano, původní Kohyho „23:00 až nekonečno“ se vtěsnalo v polích „22:00-00:00“ - děkuji, pane tehdy sparťanský PíáR, jak z toho ven?

Zahájeno, uvnitř. Při ploužení chodbami a ochutnáváním programu-do-mojí-zkázy vyměňuji různé pohledy, pozdravy a hovory se známými, náhodně známými, tehdy neznámými, radši neznámými a úplně neznámými (ČT2 je zlo) tvářemi, leckdy zakrytými objektivy. I s tou v ten moment nejdůležitější patřící Blackadderovi, poněvadž právě jeho Benny Hill se vtěsnal do programové kolonky 00:00. Vzájemný respekt, pochopení nebo jak se těmhle ctnostným skutkům nadává, každopádně vydoloval z dané tomášokučerovsky sabotované situace maximum.

Sebedestrukce tiká na 22:00, do místnosti. Domlouvám si moji tehdy podřízenou kolegyni frýdeckomísteckou Janinu Dutohlav coby osvětlovačku na tlesknutí a mého tenkrát podřízeného kolegu mladoboleslavského Miloše Hurdu coby slečnu za notebookem pro všechno. Hurda si sice poradí s technikou, i když proti němu protestuje a třeba odmítá přehrát úvodní sekvenci (na což je použit „pragoconovský trik“), ale se chcípajícím zapalovačem, mou kuřáckou nepraxí a nekuřáckou tolerancí ve formě otevřeného průvan činícího okna je to horší. Trapnou chvíli „nemá někdo zapalovač“ utne jedna slečna nabídkou svých trpasliconovských sirek a do třetího škrtu se už žváro zažehlo.

Čas vybuchuje, v místnosti. „Hej, jsou tu i nekuřáci,“ zamručí v davu jakási slečna a v duchu si pomyslím: „Vždyť jo, třeba já.“ Případná nebezpečenství ze strany agresivních nekuřáckých souputníků s arogantní ignorancí přecházím k výhodně postavené tabuli a načmářu na ní svá pravidla. Předchází tomu násilné vyhození Vikyho a jemu podobných otrapných otravů. Zhasíná se (Jany preciznost si zaslouží její přejmenování na „se“) a pouští se pár sekundové „vítejte v Black Books“ (i ta Milošova). Víno, kecej, teď! Lopotím ze sebe ňáké ty naučené informace, dohasíná žváro. Místnost se vydýchává, teplem tiká a časovou nesnází tepe. Improvizovaně zkouším ženský „multi-tasking“: mluvit, soustředit se, aby ty skřeky ostatní správně rozpoznali, třídit informace, respektive vyhazovat ty až moc nadbytečné, a zároveň zachovat ňákej rámec souvislostí v tom sáhlodlouhym výkladu a k tomu občasně usrkávat víno. Inu, mučí to všechny přítomné a smíchem si vydechujem u dvou krátkých Moranovo stand-upů (jeden z 90. let, druhej ten australskej 2006) a u Baileyho písně „Hats off the Zebras“. Na to trailer k Shaun of the Dead (s titulkářskou notickou: „Podobnost s návštěvníky Trpasliconu čistě náhodná.“) a promítají se epizody 1-3-5 a já v klidu dopíjím tu flašku, ach.

Půlnoc stepuje, k herně. Od své zmínky, že výplňková pauza s nějakým tím obsahem navíc se nelegálně odehraje v herně, čekám přilákání nějakých maximálně třech podobně naladěných osob, v nejlepším případě pohlaví ženského, vzhledu vzhledného a zadání nezadaného. Místo toho je ona místnost zasquatována k 20 různými individui, jímž všem svítí nedočkavostí očka. Má duševní katarze v podobě násilnýho vyhazováním příchozích, počínaje vytlačením podivnosti v kostýmu Mrakoplaše, onoho přítele a nakopnutím onoho kartonové krabice v kostýmu zavazadla, končí s příchodem jakéhosi skinheada (ne teda jednoho z těch vopravdových, ale víš co) a jeho parťáka. Shledávají můj pokus vyhození jako výzvu k bitce: tak jako že jo autentický by to bylo nechat si rozbít hubu to fakt by byla stylovka a vůbec přijet domů s monclem a zlomenym nosem že to mam po tý svý přednášce akorát tyve otázka jak bych dopad a ještě potom tu čachrovat s kapesníčkem pod vodou na hajzlech a strávit zbytek víkendu v bolestech a pak všude slyšet a následně číst lítostivý kecy a co se ti stalo chudák a takovýhle no a zejtra maj bejt ty masky tak i když se mi do nich zrovna nechce tak že sem se nechal ostříhat ať z toho aspoň něco mam... Projíždí mi hlavou a svítivý očka se mě zastávaj, že to je jen sranda, v rámci přednesu a tak. Jelikož se mi nedaří můj na 10 minut připravený obsah natáhnout ani na 20, rozpouštím tuhle terapeutickou skupinku nedokončeným nepromyšleným kvízem s závěrečným věnováním ubohého zbytku cigaret jedné dreadaté slečně kuřačce, tuším, že šlo zároveň o zmíněnou anonymní dárkyni sirek. Když tak nikdo moc pořád neodchází, pobídnu, že maj teda volno a... „Jděte si třeba koupit kafe,“ načež se asi 6 lidí zvedne a odkráčí si koupit do Luigiho kafe. Hypnóza? Marketing? Co já vim, pro moji potřebu to moc nefungovalo – alespoň když jsem je předtím přesvědčoval, aby mi sehnali Tell it to the Fishes, takovej kraťas s Moranem... Nakonec jsem na to narazil až po dvou letech.

00 bim dvojtečka 43 bam, zpátky. Do playlistu nasázím DVD bonusy k Black Books, Shaun of the Dead a experimentální snímek, ve kterém se 2 hodiny nic neděje, a při začátku Shauna ulehávám. Experimentální film pak, myslím, naruší Hurda a stopařský spolek nějakým svým promítáním, ale to už v tom polospánku moc nezaznamenávám a vytuhnu úplně.
Svoje mám za sebou a zbytek víkendu mi sem tam zpestří nějaké kuriozity, ale to už patří za hranice týhle osobní retro výpovědi.

Post Addendum
Původně měly být reportáže dvě, ještě tedy jedna z druhého večera o rok později. Jenomže tu jsem jen rozepsal, poněvadž únava v opojeném stavu mě absolutně zmohla a usnul jsem. Nakonec jsem to ani nikdy nedopsal, protože jsem si koneckonců uvědomil, že ten druhý večer nebyl v tomhle směru tak zajímavý (překlad Part Trolla, leč tehdy plný chyb, ostatně se v tomhle stavu i všudemožně válí, brr, tak nějak přebil veškerý (ne)tradiční program). Takže jen zkratkovitě zážitky:

• Proběhl „upgrade“ v podobě domluvené asistentky, co by kromě klikání v prezentaci za mě odemlela část keců a postarala se o nějakej doprovodnej program. Anna-asistentka č. 2 (ta první řekla včas, že tu nebude) svůj příchod avizovala se šancí půl na půl, takže jsem byl polopřipraven na to, že bych to celý sjel sám, a nikterak mě její nepřítomnost nezaskočila. Avšak A.-a. se tam z ničeho nic objevila, ovšem bez sebemenší přípravy. Přesto jsme se z toho nějak vylopotili.
• Líznatej Sobo... teda Evžen Tanenbaum způsobil celkem vtipné (pro dotčené spíše smutné) faux paux v souvislosti s A.-a.
• Úvodní nic moc překlad DVD pseudoanotace a mojí sebeironii o slušném průběhu se dokonce pár lidí ušklíblo, jinak zmatení, nepochopení, zklamání, soucit...
• Troll sklidil celkem úspěch... Skoro-Plzeňačka Týna, přes kterou se to ke mně v podstatě směnou dostalo rok předtím, ze sebe začala sypat slova chvály, že jako by se to hodilo i na ČT2 a tak... Nakonec prohlásila, že mele hrozný sračky a že jde spát.
• Pozůstalé insomniaky včetně mě tam začala nějaká smažka jednotlivě prudit nekonečným dotazováním o vlastnictví cigaret. Nakonec jsem mu nabídnul jedno zlomený cígo, co jsem odhodil do zbytku kafe nebo vína. Neurotoxický obsah jeho krve zřejmě způsobil to, že to přijmul, rozzářily se mu očíčka (resp. rozplizlé panenky), pět minut stál ve dveřích a mával se slovy „hej ty jo, díky kámo, fakt“ a následně na několik hodin zmizel.
• V ranních hodinách jsem při vyhecování na Spaced zkusil přednášet, heh.
• Někdy v 6 ráno do prázdné místnosti, kde jsem si pálil DVD, vešla podroušená trojka individuí a „pusť nám ňáký blekbůksy“.
• Ráno tam byl poměrně velkej svinčík: rozházený převrácený židle, všude prázdný flašky od chlastu – tím si tak nějak vysvětluji i ony ovace u Part Trollu (přeci jen alkoholem duplikovaná projekce Billových šklebů má něco do sebe). Respekt před Vikym, že to tam tak rychle sám dovedl poklidit.

Bloggeři jsou degeni

Převážně. Jejich blitky nás zahlcujou. Informace, které měly být napsány propiskou na levném papíru a hnít na něčí půdě uprostřed ničeho, nachází vyhledávač při zadání jakéhokoliv hesla.

Tak tak. Zatímco dřív si něčí potřebu „vylít se“ trpělo jen nejbližší okolí, dneska trpíme skoro každý každým. Po oněm trápení si ale saháme sami a dobrovolně. Jako ukájení každé lidské tužby i krmení voyeurství přelezlo hranici normality. Toliko užitečné názory a popisy denních rutin, ach. Čti!

Je to neuvěřitelné. Do internetových vod jsou vyplavovány věci, jež by si soudný člověk nechal pro sebe či maximálně řekl pár nejbližším. Denně. Minutu po minutě. Digitální smetí vytlačuje všechno. Kdo se bojí doby informačního temna, asi si neuvědomuje, že kde takřka nic není, nic moc nezmizí.

Přes svoji skepsi a nechuť se ale musím uchýlit k tomuto kroku. Atomizovaná společnost se halí do webových struktur, navržených dle vlhkého snu nějakého autisty. Nelíbí se ti? Nechceš si přečíst, co PRÁVĚ ŤEĎ dělají lidi, které ani pořádně neznáš, nebo nesnášíš? Chcípni! Inu, vskutku mi tyto současné vynikající komunikační kanály dvakrát nevyhovují pro to, abych zůstal v kontaktu se širším okruhem lidí, které při svých životních strastech nyní na delší dobu opouštím.

Proto zakládám tento zápisník (už na samotné slovo na B jsem alergický) svých zkušeností s minimalizovaným promítnutím nálad a názorů. Vítejte... Nuže, kdo mě aspoň trochu zná, pochopil nadsázku již od nadpisu; pro ostatní uznávám specializované blogy a pár osobními také ukájím přirozené voyeurství, takže zdravím i tebe, náhodný návštěvníku.