(Ne)publikováno jinde: Dvě tématické noci Black Books

Psáno už nevím kdy ve fajn stavu (to poměrně „papežské“, jak se dočtete, byl tuším ročník 97), nikdy nikde předtím nepublikováno (pud sebezáchovy z toho udělal šuplíkovku). Kdo zažil, tak možná i nahlédne pod pokličku mé „přípravy“; kdo ne, třeba trochu pochytí, jakou to mělo atmosféru. Každopádně se příliš nepozastavujte nad experimenty po formální stránce (např. patvarem „uvchodečný“ jsem označil děj, který se odehrál u vchodu), jinak to asi nedočtete.

Smazatelný prolog: Je to pár hodin, co jsem do sebe nalil poměrně „papežské“ víno a následně několik zas ne tak nepapežských. Tenhle kombinovaný chuťový pocit mě definitivně vedl k rozhodnutí si procvičit paměť vlastním sepsáním mlhotných vzpomínek ze dvou ne zas nikterak extrémních v globálním hledisku, ale zato formalitu pěkně narušujících večerů pod mojí rouškou, nehledě na užitečnost, smysl, budoucnost..... Bohužel naplnění činu momentálně ohrozil fakt, že s nastupující kocovinou (a hezky pomalu) v brzkých ranních hodinách mi dělá potíže vůbec i sepsání tohodle prologu, jež stejně ani nepovažuji za plnohodnotnou součást textu. Ještě ňákou malou smrt volající grafomaniackou orgii?! Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!

Páteční únor 2007, čas někde po a kolem 17:00 a 18:00, do Prahy a po ní. Přehmatáváním a nicotným vnitřním plkáním se ujišťuji, že jsem si výjimečně nic moc nezapomněl, deodorant a ještě něco. Ačkoliv můj doprovodný převlek nepřevlek vypadá poměrně přesvědčivě (recept: háro pod ramena, kladná anketa v okolí o ostříhání, vytištěné fotky Dylana Morana a známá kadeřnice), přemýšlím, že v sobě nedokáži jen tak na povel vyvolat mrzutost, hořkost, zatrpklost... Než jsem konfrontován s lístkovými automaty, hodinovou Mimořádně-Hnusně-Dopravní cestou, lidmi, lidmi a lidmi.

Čas se ulknul k 18:40, v zajetí jedné pražské periferie. Konečně tam, konečně výjimečně na čas stihnuvší zahájení. Rozhodným krokem ovšem kráčím bez přemýšlení kolem oné budovy do ztracena, nikoliv ke vchodu, a mojí cestu následuje zdárně jakási skupinka nabáglovaných bloudivců; holt značení je tradičně chybějící z všemožných důvodů nedůvodů nebo umístěné uvnitř keřů a dalších viditelných míst. Probouzím se do situace a míchají se ve mně černé a černější myšlenky, od pythonovského „je to za rohem“ až po dokráčení do ztracena a otočení: „Nevíte, kde jsem?“ V hořečnatém dobráctví se ale po chvíli otočím, otázám se asi 6 slečen, jestli míří tam, kam míří, a následně na ně a na sídliště křiknu, ať jdou za mnou.

Něco po tom, tam. Nálada už tak vroucí se začíná vypařovat s Vikyho uvchodečním pozdravením zahrnujícím tradiční značně zanglicizované zvolání jednoho japonského slova, jednoho z nestálých identifikátorů internetové identity i doufám mé (bleh) a dost. Dál tak pokračuji v tomto vystupňovaném napětí k nedobrovolné první fotce a můj postup vrcholí při spatření programu; ano, původní Kohyho „23:00 až nekonečno“ se vtěsnalo v polích „22:00-00:00“ - děkuji, pane tehdy sparťanský PíáR, jak z toho ven?

Zahájeno, uvnitř. Při ploužení chodbami a ochutnáváním programu-do-mojí-zkázy vyměňuji různé pohledy, pozdravy a hovory se známými, náhodně známými, tehdy neznámými, radši neznámými a úplně neznámými (ČT2 je zlo) tvářemi, leckdy zakrytými objektivy. I s tou v ten moment nejdůležitější patřící Blackadderovi, poněvadž právě jeho Benny Hill se vtěsnal do programové kolonky 00:00. Vzájemný respekt, pochopení nebo jak se těmhle ctnostným skutkům nadává, každopádně vydoloval z dané tomášokučerovsky sabotované situace maximum.

Sebedestrukce tiká na 22:00, do místnosti. Domlouvám si moji tehdy podřízenou kolegyni frýdeckomísteckou Janinu Dutohlav coby osvětlovačku na tlesknutí a mého tenkrát podřízeného kolegu mladoboleslavského Miloše Hurdu coby slečnu za notebookem pro všechno. Hurda si sice poradí s technikou, i když proti němu protestuje a třeba odmítá přehrát úvodní sekvenci (na což je použit „pragoconovský trik“), ale se chcípajícím zapalovačem, mou kuřáckou nepraxí a nekuřáckou tolerancí ve formě otevřeného průvan činícího okna je to horší. Trapnou chvíli „nemá někdo zapalovač“ utne jedna slečna nabídkou svých trpasliconovských sirek a do třetího škrtu se už žváro zažehlo.

Čas vybuchuje, v místnosti. „Hej, jsou tu i nekuřáci,“ zamručí v davu jakási slečna a v duchu si pomyslím: „Vždyť jo, třeba já.“ Případná nebezpečenství ze strany agresivních nekuřáckých souputníků s arogantní ignorancí přecházím k výhodně postavené tabuli a načmářu na ní svá pravidla. Předchází tomu násilné vyhození Vikyho a jemu podobných otrapných otravů. Zhasíná se (Jany preciznost si zaslouží její přejmenování na „se“) a pouští se pár sekundové „vítejte v Black Books“ (i ta Milošova). Víno, kecej, teď! Lopotím ze sebe ňáké ty naučené informace, dohasíná žváro. Místnost se vydýchává, teplem tiká a časovou nesnází tepe. Improvizovaně zkouším ženský „multi-tasking“: mluvit, soustředit se, aby ty skřeky ostatní správně rozpoznali, třídit informace, respektive vyhazovat ty až moc nadbytečné, a zároveň zachovat ňákej rámec souvislostí v tom sáhlodlouhym výkladu a k tomu občasně usrkávat víno. Inu, mučí to všechny přítomné a smíchem si vydechujem u dvou krátkých Moranovo stand-upů (jeden z 90. let, druhej ten australskej 2006) a u Baileyho písně „Hats off the Zebras“. Na to trailer k Shaun of the Dead (s titulkářskou notickou: „Podobnost s návštěvníky Trpasliconu čistě náhodná.“) a promítají se epizody 1-3-5 a já v klidu dopíjím tu flašku, ach.

Půlnoc stepuje, k herně. Od své zmínky, že výplňková pauza s nějakým tím obsahem navíc se nelegálně odehraje v herně, čekám přilákání nějakých maximálně třech podobně naladěných osob, v nejlepším případě pohlaví ženského, vzhledu vzhledného a zadání nezadaného. Místo toho je ona místnost zasquatována k 20 různými individui, jímž všem svítí nedočkavostí očka. Má duševní katarze v podobě násilnýho vyhazováním příchozích, počínaje vytlačením podivnosti v kostýmu Mrakoplaše, onoho přítele a nakopnutím onoho kartonové krabice v kostýmu zavazadla, končí s příchodem jakéhosi skinheada (ne teda jednoho z těch vopravdových, ale víš co) a jeho parťáka. Shledávají můj pokus vyhození jako výzvu k bitce: tak jako že jo autentický by to bylo nechat si rozbít hubu to fakt by byla stylovka a vůbec přijet domů s monclem a zlomenym nosem že to mam po tý svý přednášce akorát tyve otázka jak bych dopad a ještě potom tu čachrovat s kapesníčkem pod vodou na hajzlech a strávit zbytek víkendu v bolestech a pak všude slyšet a následně číst lítostivý kecy a co se ti stalo chudák a takovýhle no a zejtra maj bejt ty masky tak i když se mi do nich zrovna nechce tak že sem se nechal ostříhat ať z toho aspoň něco mam... Projíždí mi hlavou a svítivý očka se mě zastávaj, že to je jen sranda, v rámci přednesu a tak. Jelikož se mi nedaří můj na 10 minut připravený obsah natáhnout ani na 20, rozpouštím tuhle terapeutickou skupinku nedokončeným nepromyšleným kvízem s závěrečným věnováním ubohého zbytku cigaret jedné dreadaté slečně kuřačce, tuším, že šlo zároveň o zmíněnou anonymní dárkyni sirek. Když tak nikdo moc pořád neodchází, pobídnu, že maj teda volno a... „Jděte si třeba koupit kafe,“ načež se asi 6 lidí zvedne a odkráčí si koupit do Luigiho kafe. Hypnóza? Marketing? Co já vim, pro moji potřebu to moc nefungovalo – alespoň když jsem je předtím přesvědčoval, aby mi sehnali Tell it to the Fishes, takovej kraťas s Moranem... Nakonec jsem na to narazil až po dvou letech.

00 bim dvojtečka 43 bam, zpátky. Do playlistu nasázím DVD bonusy k Black Books, Shaun of the Dead a experimentální snímek, ve kterém se 2 hodiny nic neděje, a při začátku Shauna ulehávám. Experimentální film pak, myslím, naruší Hurda a stopařský spolek nějakým svým promítáním, ale to už v tom polospánku moc nezaznamenávám a vytuhnu úplně.
Svoje mám za sebou a zbytek víkendu mi sem tam zpestří nějaké kuriozity, ale to už patří za hranice týhle osobní retro výpovědi.

Post Addendum
Původně měly být reportáže dvě, ještě tedy jedna z druhého večera o rok později. Jenomže tu jsem jen rozepsal, poněvadž únava v opojeném stavu mě absolutně zmohla a usnul jsem. Nakonec jsem to ani nikdy nedopsal, protože jsem si koneckonců uvědomil, že ten druhý večer nebyl v tomhle směru tak zajímavý (překlad Part Trolla, leč tehdy plný chyb, ostatně se v tomhle stavu i všudemožně válí, brr, tak nějak přebil veškerý (ne)tradiční program). Takže jen zkratkovitě zážitky:

• Proběhl „upgrade“ v podobě domluvené asistentky, co by kromě klikání v prezentaci za mě odemlela část keců a postarala se o nějakej doprovodnej program. Anna-asistentka č. 2 (ta první řekla včas, že tu nebude) svůj příchod avizovala se šancí půl na půl, takže jsem byl polopřipraven na to, že bych to celý sjel sám, a nikterak mě její nepřítomnost nezaskočila. Avšak A.-a. se tam z ničeho nic objevila, ovšem bez sebemenší přípravy. Přesto jsme se z toho nějak vylopotili.
• Líznatej Sobo... teda Evžen Tanenbaum způsobil celkem vtipné (pro dotčené spíše smutné) faux paux v souvislosti s A.-a.
• Úvodní nic moc překlad DVD pseudoanotace a mojí sebeironii o slušném průběhu se dokonce pár lidí ušklíblo, jinak zmatení, nepochopení, zklamání, soucit...
• Troll sklidil celkem úspěch... Skoro-Plzeňačka Týna, přes kterou se to ke mně v podstatě směnou dostalo rok předtím, ze sebe začala sypat slova chvály, že jako by se to hodilo i na ČT2 a tak... Nakonec prohlásila, že mele hrozný sračky a že jde spát.
• Pozůstalé insomniaky včetně mě tam začala nějaká smažka jednotlivě prudit nekonečným dotazováním o vlastnictví cigaret. Nakonec jsem mu nabídnul jedno zlomený cígo, co jsem odhodil do zbytku kafe nebo vína. Neurotoxický obsah jeho krve zřejmě způsobil to, že to přijmul, rozzářily se mu očíčka (resp. rozplizlé panenky), pět minut stál ve dveřích a mával se slovy „hej ty jo, díky kámo, fakt“ a následně na několik hodin zmizel.
• V ranních hodinách jsem při vyhecování na Spaced zkusil přednášet, heh.
• Někdy v 6 ráno do prázdné místnosti, kde jsem si pálil DVD, vešla podroušená trojka individuí a „pusť nám ňáký blekbůksy“.
• Ráno tam byl poměrně velkej svinčík: rozházený převrácený židle, všude prázdný flašky od chlastu – tím si tak nějak vysvětluji i ony ovace u Part Trollu (přeci jen alkoholem duplikovaná projekce Billových šklebů má něco do sebe). Respekt před Vikym, že to tam tak rychle sám dovedl poklidit.