Česká vlna pokračuje

Aneb co bylo načato 28. října, setrvá alespoň do 17. listopadu a trochu dál…

Tak včera jsem byl pozván na narozeninovou oslavu jednoho Čecha, což byla taková klidná, civilizovaná a příjemná změna proti polským večírkům, hehe. Dál tu International Student Centre vyhlásilo na 17. listopad "ČeskoSlovenskou noc" (ta kapitálková separace států je i v anglickém názvu, ne že bych byl příznivcem týhle trendy SuperStar varianty) - problém byl, že do oběhu dali jen 25 lístků (pozvánku dostalo něco přes 1600 lidí)... Naštěstí pro rodáky budou ještě nějaké lístky navíc, tak snad se tam dostanu. A příští pátek tu "Scottish Czech and Slovak Summer Scholarship Fund" pořádá přednášku o Bohuslavovi Martinů. A nakonec na zkoušku z prográmka budeme mít prý přístup do databáze referencí, která, jak jsem zjistil, je původem z Čech. Pěkné to znamení, ne?

Zkoušky se pomalu blíží, práce se hromadí, takže svůj trend dlouhých odmlk budu pravděpodobně dál dodržovat...

Guláš, Samotáři a budějovická plzeň

Většina testů za mnou a 6 neděl do zkoušek…

Některý testy šly, některý míň… Objektivně to budu moci posoudit až za tejden dva, co se dozvím výsledky. Jinak jsem tohle a tak nějak den poté celkem stylově oslavil Den vzniku samostatného československého státu. K večeři jsem ukuchtil pravý guláš a k tomu pytlíkové houskové knedlíky. Večer pak byla na moje doporučení pořádána promítačka Samotářů slovanským spolkem, kam jsem z Tesca donesl pár piv značky Bohema, které se vydávají za plzeň a vaří je Budějovice. Tak jednak se na promítání sešel rekordní počet Čechů (kolem 8), jednak se tenhle film neokouká. Navíc zážitek byl obohacen o reakce Polaků, kteří, jak jsem dříve psal, že jim čeština přijde nehorázně vtipná, se náhodně tlemili i u běžných dialogů. A jedna slečna z Hongkongu (asi jediná neslovanka na promítání) mi špitla, jestli není náhodou Ivan Trojan něco jako český Mr. Bean – poněvadž ňákou takovou debatu jsme doma již vedli, tak jsem přikývl, že i docela jo.

O víkendu se jedu podívat (nejen) na lochnessku, takže za nějaký ten týden, bude-li čas, se těšte na fotky.

Den pět: Banka

K poslednímu postu jsem zapomněl dodat, že jsme se stihnul zaregistrovat u doktora. V podstatě úspěšně, tak jsem zašel další den i do banky…

Objevil jsem totiž jednu, kde kupodivu nechtějí měsíční poplatek za vedení účtu a nemusí k tomu být vklad pět tisíc liber… Jenomže jsem netušil, že v Británii je zřízení účtu proces složitý, kdy člověk musí s hromadou formulářů několikrát navštívit banku. Slečna u přepážky mi tedy sdělila, že ve čtvrtek ani v pátek nemají volné termíny schůzek, takže mám přijít po víkendu. Nu což.

Pak jsem zašel na seminář k hledání práce při studiu a na prohlídku hlavní univerzitní knihovny. Celkem užitečný. Na to jsem se šel projít po místě, kde se prezentovaly všechny zájmové skupiny. K několika jsem se zapsal (třeba Slovanský spolek), když to bylo zdarma, nebo jsem se jen připsal na mailing listy. Večer jsem zašel s Anglánem na Freshers Con, akci pořádanou sci-fi a fantasy spolkem. Nejdřív se promítalo Zpátky do budoucnosti, potom byla pizza a pití zdarma. A zopákla se situace jako s CompSocem, takže jsem se z blbého pocitu, že jsem toho tam projedl moc, přidal (popravdě členové tohodle spolku mají zdarma přístup do knihovny se scifi a fantasy, což je docela fajn). Potom přišel na besídku nějaký místní autor, co napsal asi tři fantasy knížky – celkem zajímavě hovořil o obecných problémech fantasy, scifi a literatury obecně v dnešní době. Nakonec proběhl pub quiz, kdy jsme s Anglánem byli přirazeny do jedné skupiny. Poněvadž jsme se nemohli dohodnout na názvu týmu, každý plácnul jedno slovo a vzniklo cosi jako: “Pštros ne norský FireFly potopen”. Byli jsme předposlední (celkem by se šikly Pavlovo znalosti Star Treku) – já si užil svoji světlou chvilku, když přišla otázka, jakým slovem RUR obohatila svět science fiction.

Den tři: Zápis a imatrikulace

Po všech strastech hurá ke studiím?

Ráno jsem vyrazil na úvodní přednášku School of Informatics do oné hnusné budovy. Dozvěděl jsem pár obecných informací o studiu, potkal několik lidí, co jsem předtím poznal online jakou budoucí spolužáky, a nakonec jsme se všichni přesunuli do vedlejší (o něco vkusnější) budovy Informatics Forum, kde jsme se podškrábli k informacím o bezpečnosti, dostali heslo k UNIXovému kontu a následně vyrazili ke stolkům se jménama profesorů, kteří nám byli přiřazeni jako Director of Studies, jakýsi studijní advokát k univerzitě, který člověka zapíše na domluvené předměty atp. Můj DoS je Dr. Danos, tak jsem se podepsal na schůzku s ním ve 2.20 odpoledne.

V přízemí zároveň probíhala prezentace CompSoc, tedy zájmové sdružení pro lidi kolem kompů. Dělo se tam snad všechno, co se dá shrnout pod pojem “geeky” – ProEvo a MarioKart na konzolích přes promítačky na zeď, na protější zdi Twitter compsocu, roboti, papírové makety věcí ze Star Wars, Linuxačka s tričkem “Dělám to s Ubuntu”, všude na zdech siluety Pokémonů, které člověk mohl po vstupu do spolku hádat na papír do binga (pro vstup do binga člověk musel najít 8 lidí s nějakými “geeky” vlastnostmi – vlastní Android telefon, umí žonglovat, slaví den Pi atd.). Bylo tam ale jídlo a pití zdarma a poněvadž jsme tam projedl mnohem víc, než je roční členský příspěvek (3 libry), cítil jsem se poněkud provinile a do spolku vstoupil.

Pak jsem zašel domů uvařit oběd (tentokrát Ježíšovo kámoši nedonesli sendviče a polívku na náměstí) a nato vyrazil na onu schůzku s DoS. Dorazil jsem tedy ke kanclu, jenomže nikdo nikde, načež se objevil maník, co měl mít schůzku přede mnou, že tam čeká už čtvrt hodiny. Tak jsme čekali, ale maník to po chvíli zabalil, napsal se na další den a odešel. Mýho poskakování si všimla slečna ve vedlejším kanclu, tak jsem se s ní dal do řeči a vypadlo z ní, že to je divný, že si myslela, že pan profesor tu není, poněvadž měl v sobotu svatbu a jel na svatební cestu a nebude tu tenhle týden. Na to nastal zmatek, slečna napsala několik mailů, začala pobíhat po budově, přizvala kolegu, zavolala někam a pak nás vyhnali zpátky do komanč-věže, že máme zajít na ITO. Tam vypukl podobný zmatek a ve výsledku mně (a dalším 2 souputníkům, co se mezitím při čekání na schůzku s DoS objevili) dala papírek s 2 emailovýma adresama, kam mám napsat.

Večer jsem se vyrazil projít na Calton Hill, kde podle doporučení Jíti z eMka je parádní výhled na celej Edinburgh… No a byl, absolutní nádhera – místo sentimentálního popisu ale zkusím někdy v budoucnu, až bude čas, nahodit nějaký fotky.

(Ne)publikováno jinde: Dvě tématické noci Black Books

Psáno už nevím kdy ve fajn stavu (to poměrně „papežské“, jak se dočtete, byl tuším ročník 97), nikdy nikde předtím nepublikováno (pud sebezáchovy z toho udělal šuplíkovku). Kdo zažil, tak možná i nahlédne pod pokličku mé „přípravy“; kdo ne, třeba trochu pochytí, jakou to mělo atmosféru. Každopádně se příliš nepozastavujte nad experimenty po formální stránce (např. patvarem „uvchodečný“ jsem označil děj, který se odehrál u vchodu), jinak to asi nedočtete.

Smazatelný prolog: Je to pár hodin, co jsem do sebe nalil poměrně „papežské“ víno a následně několik zas ne tak nepapežských. Tenhle kombinovaný chuťový pocit mě definitivně vedl k rozhodnutí si procvičit paměť vlastním sepsáním mlhotných vzpomínek ze dvou ne zas nikterak extrémních v globálním hledisku, ale zato formalitu pěkně narušujících večerů pod mojí rouškou, nehledě na užitečnost, smysl, budoucnost..... Bohužel naplnění činu momentálně ohrozil fakt, že s nastupující kocovinou (a hezky pomalu) v brzkých ranních hodinách mi dělá potíže vůbec i sepsání tohodle prologu, jež stejně ani nepovažuji za plnohodnotnou součást textu. Ještě ňákou malou smrt volající grafomaniackou orgii?! Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!

Páteční únor 2007, čas někde po a kolem 17:00 a 18:00, do Prahy a po ní. Přehmatáváním a nicotným vnitřním plkáním se ujišťuji, že jsem si výjimečně nic moc nezapomněl, deodorant a ještě něco. Ačkoliv můj doprovodný převlek nepřevlek vypadá poměrně přesvědčivě (recept: háro pod ramena, kladná anketa v okolí o ostříhání, vytištěné fotky Dylana Morana a známá kadeřnice), přemýšlím, že v sobě nedokáži jen tak na povel vyvolat mrzutost, hořkost, zatrpklost... Než jsem konfrontován s lístkovými automaty, hodinovou Mimořádně-Hnusně-Dopravní cestou, lidmi, lidmi a lidmi.

Čas se ulknul k 18:40, v zajetí jedné pražské periferie. Konečně tam, konečně výjimečně na čas stihnuvší zahájení. Rozhodným krokem ovšem kráčím bez přemýšlení kolem oné budovy do ztracena, nikoliv ke vchodu, a mojí cestu následuje zdárně jakási skupinka nabáglovaných bloudivců; holt značení je tradičně chybějící z všemožných důvodů nedůvodů nebo umístěné uvnitř keřů a dalších viditelných míst. Probouzím se do situace a míchají se ve mně černé a černější myšlenky, od pythonovského „je to za rohem“ až po dokráčení do ztracena a otočení: „Nevíte, kde jsem?“ V hořečnatém dobráctví se ale po chvíli otočím, otázám se asi 6 slečen, jestli míří tam, kam míří, a následně na ně a na sídliště křiknu, ať jdou za mnou.

Něco po tom, tam. Nálada už tak vroucí se začíná vypařovat s Vikyho uvchodečním pozdravením zahrnujícím tradiční značně zanglicizované zvolání jednoho japonského slova, jednoho z nestálých identifikátorů internetové identity i doufám mé (bleh) a dost. Dál tak pokračuji v tomto vystupňovaném napětí k nedobrovolné první fotce a můj postup vrcholí při spatření programu; ano, původní Kohyho „23:00 až nekonečno“ se vtěsnalo v polích „22:00-00:00“ - děkuji, pane tehdy sparťanský PíáR, jak z toho ven?

Zahájeno, uvnitř. Při ploužení chodbami a ochutnáváním programu-do-mojí-zkázy vyměňuji různé pohledy, pozdravy a hovory se známými, náhodně známými, tehdy neznámými, radši neznámými a úplně neznámými (ČT2 je zlo) tvářemi, leckdy zakrytými objektivy. I s tou v ten moment nejdůležitější patřící Blackadderovi, poněvadž právě jeho Benny Hill se vtěsnal do programové kolonky 00:00. Vzájemný respekt, pochopení nebo jak se těmhle ctnostným skutkům nadává, každopádně vydoloval z dané tomášokučerovsky sabotované situace maximum.

Sebedestrukce tiká na 22:00, do místnosti. Domlouvám si moji tehdy podřízenou kolegyni frýdeckomísteckou Janinu Dutohlav coby osvětlovačku na tlesknutí a mého tenkrát podřízeného kolegu mladoboleslavského Miloše Hurdu coby slečnu za notebookem pro všechno. Hurda si sice poradí s technikou, i když proti němu protestuje a třeba odmítá přehrát úvodní sekvenci (na což je použit „pragoconovský trik“), ale se chcípajícím zapalovačem, mou kuřáckou nepraxí a nekuřáckou tolerancí ve formě otevřeného průvan činícího okna je to horší. Trapnou chvíli „nemá někdo zapalovač“ utne jedna slečna nabídkou svých trpasliconovských sirek a do třetího škrtu se už žváro zažehlo.

Čas vybuchuje, v místnosti. „Hej, jsou tu i nekuřáci,“ zamručí v davu jakási slečna a v duchu si pomyslím: „Vždyť jo, třeba já.“ Případná nebezpečenství ze strany agresivních nekuřáckých souputníků s arogantní ignorancí přecházím k výhodně postavené tabuli a načmářu na ní svá pravidla. Předchází tomu násilné vyhození Vikyho a jemu podobných otrapných otravů. Zhasíná se (Jany preciznost si zaslouží její přejmenování na „se“) a pouští se pár sekundové „vítejte v Black Books“ (i ta Milošova). Víno, kecej, teď! Lopotím ze sebe ňáké ty naučené informace, dohasíná žváro. Místnost se vydýchává, teplem tiká a časovou nesnází tepe. Improvizovaně zkouším ženský „multi-tasking“: mluvit, soustředit se, aby ty skřeky ostatní správně rozpoznali, třídit informace, respektive vyhazovat ty až moc nadbytečné, a zároveň zachovat ňákej rámec souvislostí v tom sáhlodlouhym výkladu a k tomu občasně usrkávat víno. Inu, mučí to všechny přítomné a smíchem si vydechujem u dvou krátkých Moranovo stand-upů (jeden z 90. let, druhej ten australskej 2006) a u Baileyho písně „Hats off the Zebras“. Na to trailer k Shaun of the Dead (s titulkářskou notickou: „Podobnost s návštěvníky Trpasliconu čistě náhodná.“) a promítají se epizody 1-3-5 a já v klidu dopíjím tu flašku, ach.

Půlnoc stepuje, k herně. Od své zmínky, že výplňková pauza s nějakým tím obsahem navíc se nelegálně odehraje v herně, čekám přilákání nějakých maximálně třech podobně naladěných osob, v nejlepším případě pohlaví ženského, vzhledu vzhledného a zadání nezadaného. Místo toho je ona místnost zasquatována k 20 různými individui, jímž všem svítí nedočkavostí očka. Má duševní katarze v podobě násilnýho vyhazováním příchozích, počínaje vytlačením podivnosti v kostýmu Mrakoplaše, onoho přítele a nakopnutím onoho kartonové krabice v kostýmu zavazadla, končí s příchodem jakéhosi skinheada (ne teda jednoho z těch vopravdových, ale víš co) a jeho parťáka. Shledávají můj pokus vyhození jako výzvu k bitce: tak jako že jo autentický by to bylo nechat si rozbít hubu to fakt by byla stylovka a vůbec přijet domů s monclem a zlomenym nosem že to mam po tý svý přednášce akorát tyve otázka jak bych dopad a ještě potom tu čachrovat s kapesníčkem pod vodou na hajzlech a strávit zbytek víkendu v bolestech a pak všude slyšet a následně číst lítostivý kecy a co se ti stalo chudák a takovýhle no a zejtra maj bejt ty masky tak i když se mi do nich zrovna nechce tak že sem se nechal ostříhat ať z toho aspoň něco mam... Projíždí mi hlavou a svítivý očka se mě zastávaj, že to je jen sranda, v rámci přednesu a tak. Jelikož se mi nedaří můj na 10 minut připravený obsah natáhnout ani na 20, rozpouštím tuhle terapeutickou skupinku nedokončeným nepromyšleným kvízem s závěrečným věnováním ubohého zbytku cigaret jedné dreadaté slečně kuřačce, tuším, že šlo zároveň o zmíněnou anonymní dárkyni sirek. Když tak nikdo moc pořád neodchází, pobídnu, že maj teda volno a... „Jděte si třeba koupit kafe,“ načež se asi 6 lidí zvedne a odkráčí si koupit do Luigiho kafe. Hypnóza? Marketing? Co já vim, pro moji potřebu to moc nefungovalo – alespoň když jsem je předtím přesvědčoval, aby mi sehnali Tell it to the Fishes, takovej kraťas s Moranem... Nakonec jsem na to narazil až po dvou letech.

00 bim dvojtečka 43 bam, zpátky. Do playlistu nasázím DVD bonusy k Black Books, Shaun of the Dead a experimentální snímek, ve kterém se 2 hodiny nic neděje, a při začátku Shauna ulehávám. Experimentální film pak, myslím, naruší Hurda a stopařský spolek nějakým svým promítáním, ale to už v tom polospánku moc nezaznamenávám a vytuhnu úplně.
Svoje mám za sebou a zbytek víkendu mi sem tam zpestří nějaké kuriozity, ale to už patří za hranice týhle osobní retro výpovědi.

Post Addendum
Původně měly být reportáže dvě, ještě tedy jedna z druhého večera o rok později. Jenomže tu jsem jen rozepsal, poněvadž únava v opojeném stavu mě absolutně zmohla a usnul jsem. Nakonec jsem to ani nikdy nedopsal, protože jsem si koneckonců uvědomil, že ten druhý večer nebyl v tomhle směru tak zajímavý (překlad Part Trolla, leč tehdy plný chyb, ostatně se v tomhle stavu i všudemožně válí, brr, tak nějak přebil veškerý (ne)tradiční program). Takže jen zkratkovitě zážitky:

• Proběhl „upgrade“ v podobě domluvené asistentky, co by kromě klikání v prezentaci za mě odemlela část keců a postarala se o nějakej doprovodnej program. Anna-asistentka č. 2 (ta první řekla včas, že tu nebude) svůj příchod avizovala se šancí půl na půl, takže jsem byl polopřipraven na to, že bych to celý sjel sám, a nikterak mě její nepřítomnost nezaskočila. Avšak A.-a. se tam z ničeho nic objevila, ovšem bez sebemenší přípravy. Přesto jsme se z toho nějak vylopotili.
• Líznatej Sobo... teda Evžen Tanenbaum způsobil celkem vtipné (pro dotčené spíše smutné) faux paux v souvislosti s A.-a.
• Úvodní nic moc překlad DVD pseudoanotace a mojí sebeironii o slušném průběhu se dokonce pár lidí ušklíblo, jinak zmatení, nepochopení, zklamání, soucit...
• Troll sklidil celkem úspěch... Skoro-Plzeňačka Týna, přes kterou se to ke mně v podstatě směnou dostalo rok předtím, ze sebe začala sypat slova chvály, že jako by se to hodilo i na ČT2 a tak... Nakonec prohlásila, že mele hrozný sračky a že jde spát.
• Pozůstalé insomniaky včetně mě tam začala nějaká smažka jednotlivě prudit nekonečným dotazováním o vlastnictví cigaret. Nakonec jsem mu nabídnul jedno zlomený cígo, co jsem odhodil do zbytku kafe nebo vína. Neurotoxický obsah jeho krve zřejmě způsobil to, že to přijmul, rozzářily se mu očíčka (resp. rozplizlé panenky), pět minut stál ve dveřích a mával se slovy „hej ty jo, díky kámo, fakt“ a následně na několik hodin zmizel.
• V ranních hodinách jsem při vyhecování na Spaced zkusil přednášet, heh.
• Někdy v 6 ráno do prázdné místnosti, kde jsem si pálil DVD, vešla podroušená trojka individuí a „pusť nám ňáký blekbůksy“.
• Ráno tam byl poměrně velkej svinčík: rozházený převrácený židle, všude prázdný flašky od chlastu – tím si tak nějak vysvětluji i ony ovace u Part Trollu (přeci jen alkoholem duplikovaná projekce Billových šklebů má něco do sebe). Respekt před Vikym, že to tam tak rychle sám dovedl poklidit.

(Ne)publikováno jinde: Kam chceš kráčet, gamesko?

Psáno o Vánocích 2004 jako novoroční úvaha (publikováno ale později) - trochu fádní a naivní, ale leckteré věci stále sedí, respektive alespoň pro mě bylo při čtení zajímavé si uvědomit, jak se to od té doby změnilo, kolik nastíněných vizí se splnilo (epizodické hraní, digitální distribuce, ovládání Wii atp.) a na kolik byly úspěšné. Závěrečná narážka na profláklý článek v Reflexu s citací Červenýho trpaslíka je sice poměrně trapná, ale připomněla mi, že už v době psaní úvahy byla tahle kauza trochu zastaralá, přesto jsem později našel tuto zajímavou korespondenci v Literárkách, která se daným problémem zaobírá.

Možná se vám podařilo před rokem narazit na Hubertův článek Kam kráčíš, gamesko?. Jednalo se o takové postesknutí nad aktuální situací na herním poli. Vylíčilo to většinu problémů a ukončila to pesimistická vyhlídka do budoucna. Osobně to zas tak černě nevidím a opovážil jsem se zauvažovat nad budoucností.

Zpátky do minulosti
Základem celého problému se jistě stává nostalgické vzpomínání, jaké to bývalo skvělé, naproti tomu teď je to příšerné. První hratelné, vcelku kvalitní, arkádové tituly se začaly objevovat během 70. let. Za zábavu to považovala jen malá skupinka podivných individuí. Později, v 80. letech, přišel poměrný nárůst a zlepšení – a to co se týče hardwaru i softwaru i všech stránek. Her vznikalo nejen více, ale dokonce vývojáři vkládali do her příběh a celé věci věnovali větší úsilí. Popularita rostla a rostla, široké okruhy pařanů se zvětšovaly. Nastala léta devadesátá a prostředky pro vytvoření opravdu kvalitních titulů nabraly na váze. A kvalitní tituly také vznikaly, některé položily i základ žánru, který další vývojáři s chutí kopírovali. Každý hráč si jistě vytyčí vlastní konec oblíbené éry. Obecně se říká, že v období 1999/2000 vznikaly velmi kvalitní gamesky a od roku 2001 to šlo jen z kopce. Samozřejmě výjimky existují dodnes.

Zpátky do současnosti
Opět odkazuji na článek Kam kráčíš, gamesko?, ovšem teď vám odhalím svůj pohled. Hráče frustruje kvalita, délka hraní, prostoduchost, komerce, tzv. „konzoloidnění“, stereotypnost, nezáživnost, velký počet bugů, cena a hype. Aneb spojení mezi hráčem a vývojářem se oddálilo, nyní tu poroučí trh a jeho drápy se stali distributoři. Vývojáři pod bičem distributorů vyvíjejí série a různé kopie, pařanům se nedostavuje kapka originality, trh ukázal sílu konzolí, proto se na ně zaměřil. Celou situaci způsobilo naráz dost složek.

Abych ukázal současný model hráče, nadhodím profigaming. Proč zrovna profigaming? Nemám ho rád a chci si rýpnout? Nevidím v něm smysl? Ne, to ne. Přišlo mi jako klišé házet sem klasické činitele, vyjmenované předtím, navíc to spolu úzce souvisí. Profigaming svůj smysl má, určitě si našel své místo, počítačoví hráči soutěživí byli, jsou a budou. Jenomže zprávy o tom, kolik peněz teď na tom a tom turnaji dostal ten a ten hráč/klan, zapůsobily na okolní hráčstvo. A tak průměrný hráč pod vědomím, že se stane slavným & bohatým, omývá dokola jednu a tu samou hru, až se člověku dělá blbě. Krom toho „chce být in“ a donášejí se mu zprávy o nových titulech. Ty si pak stahuje z netu, přepaluje od kamarádů a všemožně těmito cestami shání. Bohužel takto získaný titul mu leží z módního důvodu na stole, on se na něj podívá, v lepším případě to nainstaluje a jednou si to zahraje či v opravdu výjimečném případě to narychlo s cheatem celé projede. Jedinou výhodou je, že bez podobných jedinců by se nám neotevřely nižší ligy v rámci profigamingu. Ano, tak to je. Z tohoto tvora nejspíše moc peněz nevymámíte, co? Tedy ne v případě, že ho hodláte udat a chtít po něm náhradu.

A kde tedy brát zisk? Hm, nejspíše u někoho, kdo toto nedělá... A aha, máme tu konzolové hráče! Výjimky tvoří PC hráči, kteří přesedlali na konzole kvůli novým titulům, jež by se jim podařilo spatřit přeplatformované za delší dobu. Ale tomu normálnímu konzoláři se šance a odvaha nenaskytují. Instalace pirátské chipu na vlastní riziko, eh. Raději poctivě koupit a ve volných chvílích se odreagovávat. Musím se alespoň pousmát nad faktem, že konzole pomalu degenerují v PC. Však to vidíte - integrované harddisky, připojení k internetu. Chybí tomu to velmi pravidelné a neustálé upgradování, aneb způsob, jak se dají vyždímat peníze z PCčkáře.

Zpátky do budoucnosti
Konečně se dostáváme k jádru věci – jak to bude s budoucností? Různě. Velkou roli totiž sehrává nejasnost a náhoda, neboť každá sebemenší událost může budoucnost ovlivnit. Vezmeme to z kraje, kde jsme posledně skončili – u pousmání nad degenerací konzole v PC. „Muhahaha!“ zasmál se ďábelsky PCčkář, netušící, že funguje i zpětná vazba. A ne? Otupování PCčkářů a automatické vykonávání všeho možného. Přišlo vám, že si XPčka vykonávají vše možné, aby se zjednodušily? To se vám jistě dělá špatně při čtení různých preview budoucích operačních systémů. OS vám umožní nejspíše jedinou svobodu a to vypnutí/zapnutí (možná ani to ne), zbytek si vykoná sám na přání pánů vývojářů. Máte potvrzené vlastnictví u všech vašich audio a video souborů, tedy ověřený certifikát z licenčního serveru? Ne? A co šifrování všeho možného, softwarové patenty? Co tvrzení ve stylu „zatočíme s viry, hackery a nelegálním software“?
Získáme z toho tři možné výsledky:
a) Spustí se vlna nevole, protestů, až z toho Velký bratr povolí uzdu.
b) Značná část obyvatelstva přejde na Linux a jiné volně šiřitelné operační systémy – buď sem přejde i značná část vývojářstva anebo se linuxová komunita spokojí s nekomerčními (někdy celkem kvalitními) tituly.
c) Konečně se zlepší černé svědomí uživatelů, začnou si vážit poctivě koupených her a výběr, do jaké hry zainvestují svoje poctivě vydělané peníze, budou dělat s rozmyslem. Raději pryč.
A co kdyby se vynalezlo nové rozhraní? Třeba nějaké 3D brýle nebo tak něco. Vezměte v úvahu, jaké úspěchy sklidil na PS2 Eye Toy. 3D brýle by umožnily daleko více autentický zážitek z hraní než běžný render na monitoru, špatně by se daly kopírovat hry, lehce by šlo programovat, každý hráč by po nich toužil. Hmmm, a jak zareaguje trh? Kupříkladu jsou v dnešní době komerčně úspěšné 2D hry? Stěží. Trh se na nové rozhraní lehce přeorientuje. Popojedeme dále. Vzpomínáte na těžký boj audio společností proti hudebnímu formátu MP3 (a samozřejmě P2P sítím)? A co dnes? Dnes se prodejnost MP3 přehrávačů jen násobí. Zaregistrovali jste možnost za paušální poplatek stahování a hraní starších kousků od Atari? A popularitu P2P? I zde nacházíme možnost. Hráč bude měsíčně platit nějaký poplatek, aby měl přístup do P2P sítě, kde kolují aktuální hry. Vývojáři tak ušetří za média, balení atp. Určitě by to bylo rozvinutější. Například provozovatelem by se stali distributoři, kteří by pak rozdělili přístupy a omezili stahování určitých souborů (novinky, old, AAA tituly) atd.

Popolezme o dům dál. Mnoho lidí vidí mezi filmy a počítačovými hrami jistou spojitost. Já se například dočetl o možnostech grafiky na úrovni filmu v blízké době. V čem se liší? Jistě ve vnímání a zapojení, v možnostech ovlivnění průběhu, tedy jde o jakousi aktivní zábavu u her a pasivní u filmů. Též se liší rychlostí vývoje. Zatímco filmy se nám vyvíjejí už řádku desítek let, hry podstatně méně. Hry stihly za krátkou dobu projít stejnou cestou jako filmy, tedy po technické i obsahové stránce. Dnes stojí bok po boku, a podobné problémy jako u her nacházíme i u filmů.

Ale zanechme problémy filmů a věnujme se našemu oboru. Trápí vás, že se při pohledu na dnešní hry setkáváte výhradně s pokračováními a sériemi? Prodávají se i gamesky přinášející zábavu na max. 2 hodiny, viďte? Nebudeme postávat u telenovel o tisíci dílech (vy můžete, spočtěte si to sami), ale očka otevřeme na typické, tak přibližně 54-dílné půlhodinové seriály. Takže celkově nám sežerou 27 hodin čistého času. To znamená pro ty max. 2 hodinové gamesky přibližně 14 dílů. Zajímavé. Kdyby se k tomu udělal chytrý systém dokupování při vlastnictví původních dílů atd. (nebo spojit to s tím P2P systémem), nemá to chybu. Dle mého názoru mobilní, reklamní a volně šiřitelné hry situaci nijak radikálně nezmění, ale kdo ví. Samozřejmě pesimistický a zároveň dost reálný fakt o zdražování a zaměření na konzole raději přeskočím.

Poslední teorií je jistě zánik, kdy nám před monitory napochoduje stádo Františků Kryšpínů s transparenty a poznáme, co je to ta „kultura kriplů“. Vím, že se jedná spíše o problém počítačového násilí, ale představme si masivní letákovou kampaň, alegorické vozy, cirkusáky, dobročinné divadlo, trička s nápisy „Pryč s hrami!“ a „Kultura Kriplů? Ne, děkuji!“, ligu proti hrám atd. Nakonec cítím povinnost citovat anonymní příspěvek k článku Kam kráčíš, gamesko?, v němž autor do políčka uživatel napsal slovo Uvaha: „Konzole budou postupně zanikat, vývoj her pro ně bude definitivně zastaven. Díky novému viru bude nemožné si zahrát jakoukoliv hru na PC. Následuje WW3 a fikce bude nahrazena akcí. Nepřežije téměř žádný herní vývojář. V sutinách mrakodrapů v NY někdo nalezne Amigu 2000 a začne vše znovu. Takže asi vznikne něco jako PC konzole, která bude mít v sobě zabudovanou promítačku a bude možné gamit na každé stěně.“

Snad se vám otevřely oči, zvětšil úsměv, vnukla myšlenka do hlavy nebo alespoň máte lepší pocit. Stejně vše značí nejasnost a visí to na vlásku zvaném náhoda. Nezbývá než popřát štěstí a zdraví do nového roku 2005 a spoustu výborných her, vámi poctivě dohraných.

Bloggeři jsou degeni

Převážně. Jejich blitky nás zahlcujou. Informace, které měly být napsány propiskou na levném papíru a hnít na něčí půdě uprostřed ničeho, nachází vyhledávač při zadání jakéhokoliv hesla.

Tak tak. Zatímco dřív si něčí potřebu „vylít se“ trpělo jen nejbližší okolí, dneska trpíme skoro každý každým. Po oněm trápení si ale saháme sami a dobrovolně. Jako ukájení každé lidské tužby i krmení voyeurství přelezlo hranici normality. Toliko užitečné názory a popisy denních rutin, ach. Čti!

Je to neuvěřitelné. Do internetových vod jsou vyplavovány věci, jež by si soudný člověk nechal pro sebe či maximálně řekl pár nejbližším. Denně. Minutu po minutě. Digitální smetí vytlačuje všechno. Kdo se bojí doby informačního temna, asi si neuvědomuje, že kde takřka nic není, nic moc nezmizí.

Přes svoji skepsi a nechuť se ale musím uchýlit k tomuto kroku. Atomizovaná společnost se halí do webových struktur, navržených dle vlhkého snu nějakého autisty. Nelíbí se ti? Nechceš si přečíst, co PRÁVĚ ŤEĎ dělají lidi, které ani pořádně neznáš, nebo nesnášíš? Chcípni! Inu, vskutku mi tyto současné vynikající komunikační kanály dvakrát nevyhovují pro to, abych zůstal v kontaktu se širším okruhem lidí, které při svých životních strastech nyní na delší dobu opouštím.

Proto zakládám tento zápisník (už na samotné slovo na B jsem alergický) svých zkušeností s minimalizovaným promítnutím nálad a názorů. Vítejte... Nuže, kdo mě aspoň trochu zná, pochopil nadsázku již od nadpisu; pro ostatní uznávám specializované blogy a pár osobními také ukájím přirozené voyeurství, takže zdravím i tebe, náhodný návštěvníku.