Výlety pana Broučka, Cramond a byt

Pro tentokrát trochu větší kupa událostí…

Zašel jsem na představení s výběrem scén a pohledy do zákulisí z Výletů pana Broučka pod taktovkou Skotské opery, které bylo zdarma. Celkem mě překvapilo samotné Festival Theatre, které má být jednou z hlavních scén Edinburghu – oproti obrovskému prosklenému vchodu s kavárnou je vnitřek poněkud malý a opraskaný. Samotná Janáčkovo opera byla skvěle provedená, alespoň z toho výběru scén, co jsem viděl. Spojily oba díly do jednoho představení a k tomu posunuli hlavní děj do roku 1968 – jednak kvůli propnutí Výletu pana Broučka na Měsíc se sovětsko-americkým závodem o dobytí Měsíce (úvodní klip na oponě se zasazením české vlajky na lunární povrch mě zahřál na srdci), jednak navázali Pražské jaro na Výlet do 15. století. Jinak Janáček je tenhle rok nějakou náhodou (pokud vím, tak kolem něho není žádné výročí) v Británii mimořádně hraný. Dříve jsem zmínil Příběhy lišky Bystroušky, které se tu hrály a hraje je ještě Královská opera v Londýně, Skotská opera kromě Výletů pana Broučka má v repertoáru Káťu Kabanovou a dál se dá na Britských ostrovech narazit na Věc Makropulos, smyčcové kvartety atd.

Nahrál jsem fotky z předešlé procházky po Holyrood Parku: http://www.flickr.com/photos/42696076@N07/sets/72157623898824188/ Pak jsem se nedávno vypravil do čtvrti Cramond, která má asi nejhezčí pobřeží v Edinburghu. Za největší atrakci se určitě však považuje ostrov stejného jména. Je zvláštní tím, že pokud si člověk vyhlídne správný čas v době odlivu, může na něj přejít suchou nohou. Během světových válek sloužil jako vojenská základna, takže se na něm nachází několik opuštěných armádních budov. Mé fotky jsou zde: http://www.flickr.com/photos/42696076@N07/sets/72157623898967924/

No a hledání nového bydlení se konečně dobralo ke konci... Čeká nás už jen vyplňování a podepisování formulářů a platba zálohy.

Procházka a včely

Na pár dní vylezlo sluníčko a…

Vypravil jsem se podívat do Holyrood Parku na některá mnou zatím neprozkoumaná místa (např. ruiny kaple, které jsem z dálky viděl při cestě do Portobella). Nejednalo se tedy o žádný velký výlet, ale bylo to příjemné uvolnění z přípravy na zkoušky.

Předevčírem mi za den do pokoje třikrát vlétla včela (nevím, jestli ta samá, nebo tři různé – docela by to scházelo mít na střeše kromě neustále vrkající holubů ještě úl), což o to… Večer si Ital se Skotem užili vtipnou situaci, kdy se snažili zneškodnit jednu včelu na chodbě. Usedla vychytrale na stínítko lampy, a tak se ji snažili vysát vysavačem. Do toho vypadla elektřina u spotřebičů v kuchyni, protože měnili nějaký okruh kvůli výměně požárních detektorů, a do celého divadla vstoupil ještě elektrikář. Po úspěšném vysátí včely pak museli přestěhovat veškeré potraviny z ledničky a mrazáku (ten den jsme se zrovna vypravili na velký nákup) do vedlejšího bytu. Ne že by tu nebyla sranda…

Pivní stopovačka

Takové menší narušení rutiny…

Zaprvé jsme si s Jonášem založili zájmový spolek kolem piva pod univerzitou. Zadruhé se v rámci tohoto spolku sjednotil tým do soutěže inženýrské skupiny, “pivní stopovačky”. Původně jsem se ani nechtěl zúčastnit, byl jsem ale přihlášený jako náhradník a jeden člověk vypadnul, takže jsem šel hájit reputaci našeho nově založeného zájmového spolku. Skončili jsme druzí (31 minut) a první nás porazili o jednu minutu, což celkem jde (na 6 hospod různě po Edinburghu). Byl to teda spíše běžecký než chlastací závod, takže onu prohru o minutu můžeme svést na moji špatnou kondičku a steely na nohou.

Po závodě jsme měli možnost zajít na “tichou/sluchátkovou diskotéku”. Dlouho jsme se tam nezdrželi, ale stálo to za vidění. Nevím jak v Čechách (já si pamatuji, že tak před dvouma rokama jsem viděl televizní reportáž o tom, že s tímhle fenoménem zkusili zaexperimentovat v Praze), ale tady podobné akce probíhají několikrát do měsíce. V podstatě tedy za zálohu vyfasujete sluchátka, na kterých máte výběr hudebních kanálů. Zde byly dva: na prvním se hrál především mainstreamový pop a na druhém byly všelijaké rockové věci mimo hlavní proud (převážně indie rock, nějaká ta písnička od The Cure apod.). Asi nejzajímavější okamžik si člověk prožil, když sundal sluchátka. Jednak nebyl problém s někým konverzovat (což je na normálních hlučných diskotékách většinou obtížné), jednak byl zajímavý pohled na dav vrtící se na parketu, jak si prozpěvují nahlas refrény písniček, skoro jak na nějakém koncertu, akorát bez jakéhokoliv hudebního doprovodu.

Jinak celkem běžná rutina. Akorát tedy italský spolubydlící nedal zkoušku z funkcionálního programování – hodlá si ale měnit obor (z “umělé inteligence a psychologie” na “psychologii”), takže to snad nebude vadit.

Buzer a počtení

A áčka z informatik…

Už jsem předtím mírně naznačil speciální pravidla v laborkách. To vše ještě přiostřují pohnutí PhD studenti, kteří mají na starosti známkování protokolů – praktiky stylem -20% bodů za použití čtverečkovaného místo linkovaného papíru, vyhazování nepřidělaných papírů s grafy z protokolů apod. Matematická a fyzikální stránka mého studia je tedy poměrně frustrující.

Dál jen pro zajímavost je poslední číslo Edinburgh Review věnováno Česku (překlad jednoho článku zde: http://www.blisty.cz/2010/1/26/art50920.html). No a z opačné žurnalistické strany se mi pod nos dostal tento článek: http://www.novinky.cz/cestovani/189962-edinburgh-metropole-s-historii-na-kazdem-kroku.html. Tím jsem tedy chtěl čtivcům trochu vynahradit mojí neaktivitu v psaní.

Jinak nic moc nového. Maximálně že předevčírem se pod slovanským spolkem promítal Spalovač mrtvol (Estonec si jej vybral ze tří českých filmů, které jsem mu doporučil na promítání)… Byl to takový experiment, jak bude film působit; nakonec to dopadlo tak, jak asi mělo. Po promítání se pomalým krokem odebíraly bledé zaskočené tváře ze sálu, takže se nenaplnila ona možnost Spalovače mrtvol jako černé komedie, podnícené neustálým smíchem Poláků. Ne, naopak všichni byli poměrně zaražení.

Známky přibývají, top a absint

Ano, administrativa se trochu vyšvihla…

Tak Áčka z obou matik... A to je vše. Teda skoro. Přišel mi ještě jeden sympatický email o tom, že uzávěrka žádostí o prospěchové stipendium je další den v poledne. Z čehož plyne: ano, zadařilo se a byl jsem v top 40 studentech prváku informatiky, a ano, nedorazil ke mně první email, který na tuto skutečnost upozorňoval. Naštěstí se tohle stalo i několika dalším lidem, takže zanedlouho ještě dorazil jeden email s omluvou, že se tedy uzávěrka přihlášek posouvá o tři dny, abychom i my nešťastníci to měli šanci sesmolit. Stípko z toho zatím jistý nemám a případně mě čekají další dvě výběrové kola. Nejdříve si sponzoři vyberou z přihlášek nějakou část lidí, které si pozvou na interview. No a po něm několik šťastlivců dostane stipendium a nabídku stáže mezi třetím a čtvrtým ročníkem. A jelikož je to s penězi i přes pracovní nasazení trochu krušné, držte palce.

Dál jsem zužitkoval vánoční dárek a dolouhoval si po dvou týdnech vlastní absint… No, je to nádhera a dobrůtka – moc děkuji! Časem možná přidám nějaké fotky.

Jinak vše ostatní při starém, tím je myšleno spousta školy a málo času. Jedině teda že americký spolubydlící oholil svůj tříměsíční plnovous a včera jsem měl v půl páté ráno opět “příjemný” budíček. Tentokrát to výjimečně nebyl požární alarm, ale podnapilý skotský spolubydlící se snažil dobít do bytu. Nechal si klíče v pokoji, odešel a někdo za ním potom zamknul… Takže horoucně začal zvonit a do toho prozvánět můj mobil, což je docela ošklivá kombinace na probuzení. Přesto jsem zanechal chladnou hlavu. Přeci jen měl pak první den v práci, kterou se mu podařilo sehnat po půlročním hledání (inu, ano, krušné časy i pro rodáky), takže přespání na chodbě by nebylo zrovna ideální. Jinak jeho pracovní náplní je opravování univerzitních přihlášek cizinců, což mi teda vysvětlilo, proč jsem tu narazil na pár lidí, jejichž angličtina nebyla zrovna dostačující pro akademické prostředí. Nu, hurá do práce!

Známky… stále nevím

Za poslední výluku ve psaní může moje vidina, že další příspěvek zveřejním, až se dozvím známky ze zkoušek…

Vím zatím jednu, dokonce i už oficiálně, a to obávanou fyziku. Mám z ní Áčko (takže držení palců od vás všech se určitě vyplatilo) – věděl jsem to neoficiálně (z “feedback session” ke zkoušce, kde jsme měli možnost nahlédnout do našich opravených řešení) už víc jak týden, oficiálně to univerzitní administrativa zveřejnila zhruba před třemi dny. Tehdy se začal sekat univerzitní portál a objevila se na něm ona známka, takže jsem čekal, že budou přibývat i další, ale stále nic… Co jsem slyšel, tak se skoro naplnil můj žert, že budou přidávat každý den pár známek ze stovek předmětů – zaslechl jsem totiž, že minulý rok například zveřejnili informatiku až v únoru. Spolubydlící říkal, že v Americe všechny známky zveřejní do dvou týdnů, takže rozhodně další britská specialitka.

To mi připomíná pro ty z vás, kteří jste měli možnost se s ním setkat – Eurotrip zdárně dokončil. Jen v krátkosti: Vídeň se mu líbila nejvíce (jakožto muzikantovi) a byla to jeho nejklidnější (tj. hlavně nejstřízlivější) evropská zastávka; v Paříži bylo skoro všechno zavřené (včetně Eiffelovky) a bylo tam dost draho. Na podrobnější vyprávění si kdyžtak kontaktujte jeho.

V bytě je jinak novinkou jen to, že Brit se odpojil od našeho sdíleného hospodářství, což je takové logické vyústění, protože byl v podstatě jediný, kdo měl kdy nějaké připomínky k obsahu nákupů (“Maso? K čemu potřebujeme maso? Proč jste koupili tak velkej kus sýra?” atp.). Takže se nyní stravuje na vlastní pěst podle svého tradičního gusta – instatní nudle, suché cornflaky, sem tam nějaké ovoce a svátečně si ohřeje fazole.

Dál jsem tak nějak rychlokurzem dohnal své nedostatky v okusení skotské kultury. Zaprvé jsem ochutnal haggis, což je asi nejtradičnější skotský pokrm (směska převážně ovčích vnitřností, připomínalo mi to trochu chuťově jitrnici), díky společné večeři se sousedkami. Co mě překvapilo, je, že v podstatě žádný Skot si nedělá haggis hrdě po svém, ale všichni si ho vaří z instantního polotovaru (nad nímž jsem se před měsícem ušklíbl, že si můžu národní pochutinu uvařit lehce sám; netušil jsem ale, že to je prakticky jediná užívaná cesta – holt Británie a instantní jídla). Zadruhé jsem i poznal ceilidh, tradiční skotskou taneční zábavu… Teda… Jeden opilý Skot nám někdy kolem pěti ráno v naší kuchyni uspořádal takový krátký improvizovaný ceilidh a pokusil se předvést skotské tance, co se na ceilidhech tancují.

Mimo to mi samozřejmě začala škola. Informatiky mají v tomhle semestru pomalejší rozjezd, takže si nestěžuji. Oproti tomu matiky a fyzika mají dost široký záběr, obsahující už tu pravou “vysokoškolačtinu” (tzn. nejen opakování a prohlubování předchozích znalostí), takže přípravy, aby člověk vůbec tušil, co se probírá, mi uždíbly z toho malého kousku volného času ještě víc. K tomu ještě přichází fyzika se svými perverzními pravidly (u zkoušek třeba nebyly žádné vzorce) na laborky, kdy se píšou protokoly rovnou na místě do čistopisu a protokoly si nemůže člověk vzít domů. K tomu ještě krásné dojíždění univerzitním spojem na místo laborek, kdy 20 minut mrznete na zastávce a pak vám a dalším třiceti lidem zablokuje řidič vstup do autobusu, že víc lidí nesmí pustit… Další spoj potom už nejede a ať žijí dlouhé procházky!

Deštníková apokalypsa a přístav

Krátká výplň dlouhé pomlky…

Všechno s Českem související proběhlo fajnově. Prší tu pochopitelně často, avšak někdy je to doprovázeno nepříjemným vichrem. No a jak nadpis naznačuje, nedávno byl vichr dost nepříjemný. Ačkoliv jsem svůj malý skládací deštník vždy radši schovával při náznaku zafoukání, nyní jsem to nestihl a vítr zdemoloval jeho konstrukci (že jsem nebyl výjimka, naznačovaly desítky potrhaných deštníků na ulicích). Koupil jsem si tedy nový deštník, tentokrát neskládací, s pevnou konstrukcí za 7 liber, tak snad mi vydrží o něco déle.

Dál mi sem dorazil jeden balík a britští pošťáci zjevně praktikují podobné metody jako ti čeští, takže jsem namísto balíku nalezl jen upomínku ve smyslu: “Promiňte, ale nebyl jste k zastižení. Zásilku si můžete vyzvednout do týdne na adrese…” Aha a zde přišla jedna příjemně nepříjemná věc – balík jsem si mohl vyzvednout v přístavu v balíkarně, což rozhodně není centrum, kam spadá moje adresa, a tak 5-6 kilometrů odsud. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, protože pěší cesta vedla přes jeden rozlehlý park, který jsem prošel jen jednou krátce při onom výšlapu na Arthur’s Seat, takže jsem viděl další jeho části, a na závěr jsem i zašel v přístavu na pláž, která rozhodně stála za vidění (bohužel v moři se tu normální teplomilný člověk nevykoupe). Mám z toho i pár fotek, ale jelikož moje zaneprázdněnost prací, úkoly, zkouškami teď dosahuje svého maxima, nahodím je spíš až po 18. prosinci.

Česká vlna pokračuje

Aneb co bylo načato 28. října, setrvá alespoň do 17. listopadu a trochu dál…

Tak včera jsem byl pozván na narozeninovou oslavu jednoho Čecha, což byla taková klidná, civilizovaná a příjemná změna proti polským večírkům, hehe. Dál tu International Student Centre vyhlásilo na 17. listopad "ČeskoSlovenskou noc" (ta kapitálková separace států je i v anglickém názvu, ne že bych byl příznivcem týhle trendy SuperStar varianty) - problém byl, že do oběhu dali jen 25 lístků (pozvánku dostalo něco přes 1600 lidí)... Naštěstí pro rodáky budou ještě nějaké lístky navíc, tak snad se tam dostanu. A příští pátek tu "Scottish Czech and Slovak Summer Scholarship Fund" pořádá přednášku o Bohuslavovi Martinů. A nakonec na zkoušku z prográmka budeme mít prý přístup do databáze referencí, která, jak jsem zjistil, je původem z Čech. Pěkné to znamení, ne?

Zkoušky se pomalu blíží, práce se hromadí, takže svůj trend dlouhých odmlk budu pravděpodobně dál dodržovat...

Guláš, Samotáři a budějovická plzeň

Většina testů za mnou a 6 neděl do zkoušek…

Některý testy šly, některý míň… Objektivně to budu moci posoudit až za tejden dva, co se dozvím výsledky. Jinak jsem tohle a tak nějak den poté celkem stylově oslavil Den vzniku samostatného československého státu. K večeři jsem ukuchtil pravý guláš a k tomu pytlíkové houskové knedlíky. Večer pak byla na moje doporučení pořádána promítačka Samotářů slovanským spolkem, kam jsem z Tesca donesl pár piv značky Bohema, které se vydávají za plzeň a vaří je Budějovice. Tak jednak se na promítání sešel rekordní počet Čechů (kolem 8), jednak se tenhle film neokouká. Navíc zážitek byl obohacen o reakce Polaků, kteří, jak jsem dříve psal, že jim čeština přijde nehorázně vtipná, se náhodně tlemili i u běžných dialogů. A jedna slečna z Hongkongu (asi jediná neslovanka na promítání) mi špitla, jestli není náhodou Ivan Trojan něco jako český Mr. Bean – poněvadž ňákou takovou debatu jsme doma již vedli, tak jsem přikývl, že i docela jo.

O víkendu se jedu podívat (nejen) na lochnessku, takže za nějaký ten týden, bude-li čas, se těšte na fotky.

Polsko, opilý spolubydla a logické zlo

Několik veselých i méně veselých událostí z posledních dnů…

Zašel jsem na promítání polské komediální gangsterky Chlapi nepláčou (v angličtině to má zmatečně stejný titul jako ten slavný americký film Boys Don’t Cry), pořádané slovanským spolkem. Bylo to docela fajn, taková oddychovka. Mám k tomu dva poznatky. Zaprvé v Polsku nejspíš funguje filmový průmyslu jako u nás, tedy v mainstream filmech stejné tváře herců pořád dokola. Aspoň teda mi to tak přišlo, protože pár herců jsem zahlídnul i v nedávné (českopolské) Operaci Dunaj. Zadruhé jsem zjistil, že taková ta profláklá historka či skoro polovtip o chlápkovi, co hulil trávu a řídil, když v tu náhle ho zastavili policajti, že mají problém s autem, jestli by je nemohl odtáhnout na laně (kdo nezná, bylo to třeba v jednom výstupu Miloše Knora v Na stojáka), není jen českou specialitou, ale znají ji i v Polsku, a dokonce se to nebojí troškovsky zakomponovat do celovečeráku.

Jinak k Polsku jsem chtěl ještě dodat, že až tady jsem si uvědomil, že Poláci jsou jakýmsi způsobem vysazení proti Čechům. Už jsem teda slyšel dřív, že Čech je typická hloupá postava v polských mezinárodních vtipech, ale ještě jsem tu třeba zjistil, že spojením “český film” označují situace, kdy nikdo neví, o co jde. Nebo že když slyší češtinu, tak se můžou podělat smíchy. Třeba neuvěřitelně vtipný jim přijde slovo “letadlo”… A víte, jak je to polsky? No, stejně jako pa ruski - “samolet”.

Jo a na promítání jsem potkal další dva Čechy – juhů! Doma mě pak čekalo za pár hodin překvápko, neboť se rozrazily dveře a americký spolubydla se slovy “Ahoj Tome” padnul čumákem do postele. Následovala hodina, kdy jsem měl každou chvíli záchvat smíchu, protože jednak se kolega rozhodnul svůj vrcholný opilecký stav za každou cenu prezentovat dalším lidem v bytě, jednak měl neuvěřitelné hlášky (případným zájemcům, lehce znalým americké kultury, mohu citovat některé hlášky po nějakém soukromém komunikačním protokolu, případně 28. prosince a dál ukázat naživo, hehe).

Na jedné nedávné přednášce z logiky jsme se dozvěděli, jaké logické díry mohou mít bankovní protokoly. Nečekal bych, že je o den později okusím na vlastní kůži. Narozdíl od přednášky, kde to bylo prezentováno poměrně pozitivně (jako způsob, jak se člověk může nelegálně obohatit), moje zkušenost zas tak pozitivní není, neboť mi byl strhnut podruhé nájem za tento měsíc. A to vše jen díky tomu, že jsem příkaz na zaplacení nájmu provedl ve zvláštním období mezi datem, kdy se univerzita ptá banky, jestli jsem už zaplatil, a datem splatnosti. Na tuhle skutečnost jsem ihned slušně upozornil ubytovací služby, tak snad to co nejdřív vyřeší a druhou platbu přesunou na další měsíc, nebo mi vrátí.

To jest vše. Teda zapomněl jsem ještě zmínit jeden požární alarm (jelikož tu to řinčí skoro ob den, zvlášť klukům v přízemí se to při vaření povedlo již několikrát spustit, tak už to tolik nepitvám), který byl v poměrně “přívětivých” 4:40 ráno – krásný to budíček, co? Jak podotknul Skot: “Lidem, kterým se podaří v takovou hodinu spustit požární alarm, by se ten byt měl podpálit.”

Venca, strouhanka, úkoly a tak

Pár výstřižků z denní rutiny…

Nějak jsem nezamýšlel sem psát cokoliv o politice, neboť jí jednak příliš neholduji, jednak je jí plný internet. Jen prostě teda krátká vsuvka o našem prezidentovi, poněvadž v posledních dnech jsem si o něm při náhodném listování novinami přečetl asi 4 články. Je to docela sranda. Tady ho většinou označují buďto za naději pro záchranu Británie, či za pomoc pro konzervativce (podle politické orientace daného deníku). K tomu jsou docela vtipné třeba politické komentáře ve smyslu: “Nevěřím tomu, že budou Češi dvakrát s to nás zachraňovat, když se jedná o národ, který jsme podrazili před Druhou světovou válkou.”

Poskočme dále. Už jsem tu koupil asi 3. strouhanku a pořád to není ono. Tahle tescácká je lepší než jedna ze Sainsbury’s, jelikož má menší strouhance, ale celkově je taková umělá sterilní a po osmažení to vypadá asi jako těsto, ve kterém bydlí v KFC kuřata. Až ji doděláme, tak zkusím nějaký polský obchod, protože Poláci by tam podle všeho měli mít stejnou jako my asi za 50 pencí nebo libru. Když ne, holt mám další surovinu na seznam, kterou si po Vánocích zabalit do kufru.

Vrátily se mi první práce a jsou celkem dobře hodnocený, tak snad se budu držet. Předevčírem jsem zašel na filmový večer naší koleje. Nakonec se promítalo Chicago, což celkem ušlo (asi lepší než Step Up, který holčičí většina z rozsáhlé DVD sbírky vybrala do finálního výběru). A toť pro dnešek vše, přátelé…

Kompy, společná fotka a plán výletu

První detaily o plánech mého spolubydlícího, nová historka z komanč-věže…

Byl jsem na jedný schůzce compsocáků, díky čemuž jsem konečně získal přístup na jejich server. No a nová pověra, co jsem tam zaslechl, byla, že prý za posledních 5 let asi 3 lidi spáchali v Appleton Toweru sebevraždu kvůli celoročním pracím…

Dál se tu u nás v pokoji jednoho večera sešlo celé veselé osazenstvo našeho bytu, takže vznikla tato fotka:

Zleva tedy: Skot (s indickými kořeny), Ital rumunského původu, Amík, Anglán a Plzeňák.

No a americký spolubydla se už rozhoupal se svým výletem po Evropě. Takže nejprve poletí do Bruselu, odsud se na Štědrý den vydá do Amsterdamu, kde stráví několik dní (nebo pakliže ho příliš chytne holandská krása, třeba i zbytek svého výletu, života, bůhví), nato se přesune do Berlína a z Berlína pak někdy kolem konce roku do Prahy/Plzně. Zde tedy bude ode mě očekávat pohoštění, průvodcovství a v ideálním případě i to, že si u nás bude moci vyprat, hehe. Druhou část výletu ještě nemá úplně domyšlenou, ale pravděpodobně se z Prahy vydá do Vídně, z Vídně do Bernu (nebo prostě Švýcarska) a na závěr ze Švýcarska do Paříže, odkud mu pak v neděli (10. ledna) večer letí levný let (asi za 15 liber) do Glasgow. Vzhledem k tomu, že v pondělí ráno začíná letní semestr, bude mít celkem perný, když se do Edinburghu dostane až někdy v brzkých ranních hodinách.

Pracák, bezdomovci a slečny

Ty logické názvy příspěvků mají něco do sebe…

Včera jsem měl pohovor na Jobcentre Plus (tedy cosi jako pracovní úřad s rozšířenou působností) ohledně NIN, což kromě zkratky mojí oblíbené skupiny značí ještě číslo zdravotního pojištění, jež si musí každý, kdo chce v Británii legálně pracovat, vyřídit. Pohovor proběhl celkem svižně, takže jsem v klidu stihnul přednášku, kterou jsem měl asi půl hodiny od sjednaného času. Osobně jsem totiž čekal (po zkušenostech z banky) tvrdý výslech a že ještě potrvá pár minut, než přijdu na řadu (nehledě na dohodnutý čas). Takže rozhodně pozitivní zkušenost (teď ještě aby mi za dva týdny ono číslo přidělili), což ještě podtrhuje “fastfoodovité” logo tohoto úřadu (ten edinburghský k tomu ještě sídlí vedle mekáče).

Teď k bezdomovcům. Před pracákem posedával shodou okolností jeden žebrák, ale když jsem mu rukou pokynul, že jdu na pracák, tak jen soucitně kývnul hlavou. Chtěl jsem tím jen naznačit, že na rozdíl od větších měst tu nejsou houmlesáci příliš otravní, většinou jen posedávají na dečce u nějakého krámku a tichým hlasem prosí apatické lidi o drobné. Tedy úplný opak když si vzpomenu třeba na Berlín, kde člověka na každém rohu ulice v centru odchytil člen jakéhosi bosenského gangu žebráků a snažil se mu podstrčit na papírku svůj tragický rodinný příběh z války, který měl každý z nich stejný a pro jistotu ještě v 6 světových jazycích…

Co jsem zaznamenal ohlasy na Bulharku – sličnou softwarovou inženýrku (což byla jen krátká zmínka), co mi přišly na mail/IM, pochopil jsem, že asi jako u každého osobního zápisníku se i zde drby cení nejvíce. Tak mě tedy napadlo, že bych mohl napsat, jak je to tu se slečnami. Nu, tak největší výhoda zdejší univerzity je zmíněný vysoký počet mezinárodních studentů, tudíž zde chlap snadno narazí na slečny ze zemí, kde je, řekněme, průměrné měřítko krásy nastaveno o laťku výš než jinde. Druhak, jak je to se Skotkama, Angličankama a podobně? To jsem chtěl právě podotknout, že stejně jako s bezzkouškovým režimem je to taková polopravda o jejich nevábnosti. Teda asi takhle… Proti českému průměru v kráse zaostávají, ale to neznamená, že chlap nenarazí na pěknou Britku. Bohužel většina Britek, nehledě na vzhled, má tu společnou vlastnost, že se neumí oblékat. Nemusím být módní expert, abych mohl říct, že z Britky s pěkným zevnějškem zmizí veškerý půvab, když se navleče do bílých chlupatých bot, fialových legín a šedého saka. Na závěr bych si dovolil citovat opět kousek hovoru, který vedl můj americký spolubydlící se svým kámošem po Skypu: “Ty vole, začal jsem se v létě učit francouzsky, abych tu v Evropě moh’ balit francouzský kočky… No, zatím jsem tu narazil jen na jednu a ta k tomu byla mimořádně hnusná.”

Národní galerie a systém

Aneb kdo maká za tři, občas má i čas o tom napsat…

Na doporučení jedné Bulharky - to jsem taky asi nezmiňoval, ale Bulharů jsou tu stovky (aneb pasát fouká vlídný, nové jméno edinburghu dá) - jsem se vypravil do Národní galerie Skotska (vstup zdarma!). Byl jsem poměrně překvapen obsáhlou sbírkou. Kromě tedy oddělení s malbami skotských národních umělců jsou zde části s díly evropských umělců od cca 14. století až do konce 19. K mému údivu skýtá řadu kusů z tvorby významných jmen jako Raphael (renesance), Rubens (baroko), většiny impresionistů (a to jsem si myslel, že jejich obrazy jsou rozděleny mezi Francii, převážně Musée d'Orsay, a soukromé sbírky) atp. Kupříkladu jsem zde narazil na nejméně jednu malbu od Van Gogha, kterou jsem viděl před rokem na souborné výstavě jeho díla ve Vídni – tehdy bych opravdu nečekal, že to bylo zapůjčeno ze Skotska.

Od kultury ke škole. Před pár dny se mi na univerzitním portálu konečně objevil DoS + že jsem jako oficiálně zapsán a moje docházka je potvrzena univerzitou, což mě poměrně uklidnilo, protože univerzita teď, podle slov přednášejícího na fyziku, začne čistit předměty od lidí, kteří nedorazili. Uf! Dál jsem zjistil, že school rep (jakýsi zástupce všech studentů za fakultu) na School of Physics je českého původu. No, dozvěděl jsem se, že moje zaúkolovanost a časová vytíženost není u mého oboru nic neobvyklého, poněvadž obsahuje hlavní předměty ze 2 fakult – osobně prý znal 2 lidi, co to za posledních 5 let dotáhli do třeťáku a dál, ostatní to buď vzdali, nebo si změnili obor. Tak mi držte palce (i ty na nohou), budu to víc než potřebovat.

Nakonec bych si dovolil krátkou noticku ke systému klasifikace, páč to může některé z vás zajímat (a já jej taky pořádně neznal, než jsem sem přijel). Takže před odjezdem jsem slyšel různé věci, jakože tu nejsou žádné zkoušky jako u nás a tak, ale trochu mi vrtalo hlavou, proč je na akademickém kalendáři vyznačeno zkouškové období (že by pro nějaké bakalářské zkoušky nebo tak něco, huh?). Pravda je tak poloviční: náš systém zápočet->ústní zkouška tu není, ale zkoušky mohou a nemusí být, záleží na předmětu. Já osobně budu na konci semestru skládat (písemné) zkoušky ze všeho, jen mám u každého předmětu odlišný podíl na výsledné známce – někde 100 %, někde zas 90 % (10 % test v půlce semestru) a jinde třeba 85 % (15 % úkoly). Co jsem se bavil s různými lidmi, tak absenci zkoušek mají převážně asi jen humanitní obory, že třeba na právu mají 100% podíl známky z esejí v průběhu semestru (a k tomu tuším 8 hodin přednášek týdně, takže zřejmě asi ještě větší pohoda než u nás).

Výlet, večírek a várka úkolů

Opět se hlásím z místa činu a ačkoliv se toho tolik neděje (mimo studijní rutiny), připravil jsem shrnutí pár věcí z poslední doby…

Nejprve tedy výlet – asi jsem to nějak nepoznamenal, ale minulou sobotu jsem se vypravil s jednou sličnou softwarovou inženýrkou na dva slavné edinburghské kopce, které mám prakticky za rohem. Konečně jsem se dostal k tomu, abych nahrál fotky, takže galerii naleznete zde. Jinak tohle je pro neznalé Skotský parlament:

No, večírek v názvu byl trochu nadsázka. S Amíkem a kupou jeho známých a známých známých jsme vyrazili do Jazz Baru, což byla taková příjemná oddychovka. Pak jsme se s touhle kupou přesunuli k nám do bytu, kde se střídavě poslouchala muzika z notebooku a hrálo se na Amíkovo zde koupenou španělku (ve fajn stavu za 30 liber ve zdejším sekáči). Hluk tak nějak přilákal i řadu náhodných lidí z dolních bytů, kteří ovšem zůstali jen pár minut, protože zjistili, že se zas tak nejedná o nějakou pařbu a že náš byt netrpí přebytkem alkoholu nebo jídla. Večer pak někdy ve čtvrt na dvě narušil (námi všemi oblíbený) požární alarm v jednom z vedlejších bloků koleje.

Co se várky týče, tak jsem poměrně dost (a pravidelně) zaúkolovanej ze všech předmětů. To je ostatně i důvod zpoždění fotek, mojí současné nepsavosti atp.

Plánovaný návrat

Mezi záplavou úkolů, testů a hledáním práce jsem našel čas se juknout na skyscanner…

Domů bych se měl vrátit 21. prosince a zůstat zde do 7. ledna. Během vánočních svátků se pravděpodobně budu věnovat rodině a 4.-6. ledna úředničině, doktořině a nákupům. Jinak nic jinýho zatím předběžně neplánuji, takže jestli byste někdo chtěl zajít na pivo-čaj-cokoliv, nebo máte pro mě tip na nějakou akci, napište mi mail či vzkaz na FB.

Jinak Amíkovi dala jedna Litevka asi 20-minutovou přednášku o tom, jak je Praha krásná a že je to nejhezčí město, ve kterym kdy byla. Nu, a tak se rozhodl, že se musí podívat do Čech. Je tedy možné, že se vyskytne v naší zemi přibližně ve stejném období jako já a po prohlídce našich skvostů se vydá na krátkou cestu po Evropě. Zájemci a zájemkyně (ať již o provádění mého amerického spolubydlícího po skvostech naší země či o to se k němu přidat na malý Eurotrip – pravděpodobně pár měst v Německu, Holandsku, Francii), hlaste se mi stejnou formou.

A už to začalo…

První přednášky za mnou a tak…

Aplikovaná matematika byla započata celkem sympaticky shrnutím základních poznatků, což se mně vcelku hodilo, páč jsem si u některých zápisů nebyl jistej, jak je přečíst v angličtině. Náročnost AM (a Matematických metod) bude ale podle slov přednášejících a dle stručného materiálu o obsahu předmětů stoupat exponenciálně. Tak uvidíme.

Úvod do předmětů kolem informatiky byl sice hodně obecný, ale leccos nasvědčovalo náročnosti hned od začátku - ať pohled na samotné přednášející (profesor funkcionálního programování byl i jeden z lidí, co navrhovali zde vyučovaný jazyk Haskell), nebo zadání přečíst přes 50 stránek z učebnice, kterou si asi málokdo stačil sehnat, do pátku...

A zítra fyzika... Jo a stavila se tu manažerka ohledně požárního poplachu - říkala, že chápe, že to byl omyl, a že prostě do příště na to bacha, jinak 75 liber pokuta. Uf!

Fotky aneb přestávám číslovat dny

Tak zítra mi začíná škola (dnes, první den našeho semestru, bylo univerzitní volno), kolem oběda byl požární alarm v protějším bloku, zřídil jsem si bankovní účet a konečně jsem nahrál pár fotek...

Nejprve bych tedy udělal reklamu spolubydlícímu: zde je několik jeho (vysoce kontrastních) fotek (jedna galerie z města, jedna z Arthur's Seatu, kde je dokonce na snímku sám pan fotograf)

Teď už teda moje, převážně doplňující některá má vyprávění. Beach Party na dvorku koleje:

Nedobytný hrad:

Boží znamení a jeho důsledky:

Komanč-věž, kde si zítra odsedím první dvě přednášky:

Skotský (nedostavěný) národní památník na Calton Hill:

Dělo na Calton Hill:

Teviot, místo konání bálu apod.:

Schůzka mediků (náhodný snímek při procházce na Calton Hill):

Pohled na Arthur's Seat ze špinavého okna v Appleton Tower:

XKCD, povinná četba CompSocáků:

V CompSocu mají roboty:

Holky a makety věcí ze Star Wars:

A nadržené Linuxačky:

A podobnou verbež:

Uvnitř nové budovy Informatics Fora:

Portrét pana Higgse - ano, toho pána, kvůli kterému se teď v CERNu blbne s LHC:

Den pět: Banka

K poslednímu postu jsem zapomněl dodat, že jsme se stihnul zaregistrovat u doktora. V podstatě úspěšně, tak jsem zašel další den i do banky…

Objevil jsem totiž jednu, kde kupodivu nechtějí měsíční poplatek za vedení účtu a nemusí k tomu být vklad pět tisíc liber… Jenomže jsem netušil, že v Británii je zřízení účtu proces složitý, kdy člověk musí s hromadou formulářů několikrát navštívit banku. Slečna u přepážky mi tedy sdělila, že ve čtvrtek ani v pátek nemají volné termíny schůzek, takže mám přijít po víkendu. Nu což.

Pak jsem zašel na seminář k hledání práce při studiu a na prohlídku hlavní univerzitní knihovny. Celkem užitečný. Na to jsem se šel projít po místě, kde se prezentovaly všechny zájmové skupiny. K několika jsem se zapsal (třeba Slovanský spolek), když to bylo zdarma, nebo jsem se jen připsal na mailing listy. Večer jsem zašel s Anglánem na Freshers Con, akci pořádanou sci-fi a fantasy spolkem. Nejdřív se promítalo Zpátky do budoucnosti, potom byla pizza a pití zdarma. A zopákla se situace jako s CompSocem, takže jsem se z blbého pocitu, že jsem toho tam projedl moc, přidal (popravdě členové tohodle spolku mají zdarma přístup do knihovny se scifi a fantasy, což je docela fajn). Potom přišel na besídku nějaký místní autor, co napsal asi tři fantasy knížky – celkem zajímavě hovořil o obecných problémech fantasy, scifi a literatury obecně v dnešní době. Nakonec proběhl pub quiz, kdy jsme s Anglánem byli přirazeny do jedné skupiny. Poněvadž jsme se nemohli dohodnout na názvu týmu, každý plácnul jedno slovo a vzniklo cosi jako: “Pštros ne norský FireFly potopen”. Byli jsme předposlední (celkem by se šikly Pavlovo znalosti Star Treku) – já si užil svoji světlou chvilku, když přišla otázka, jakým slovem RUR obohatila svět science fiction.

Den čtyři: Řešení problémů

Kolotoč nesnází se nezastavil, ale pokusil jsem se ho zpomalit…

Nejdříve jsem zkusil ráno vyřešit problém s připojením na internet – mohu se totiž připojit přes wifinu (která ale poměrně kolísá), nebo přes Amíkovo port… Můj port a telefon jsou jaksi nefunkční. Mailem jsem od manažerky dostal čísla na support, jenomže dovolat se tam byl poměrně porod. Asi až na počvrté (s pokaždé 12-15 minutovým čekáním na přepojení) se mi tam podařilo dovolat. Po diskuzi s technikem jsem nakonec vyfasoval referenční číslo a že mi někdy zavolaj, či sem pošlou někoho, aby na to juknul…

Poté jsem se vydal na Bristo Square, kde Ježíšovo kámoši rozdávali brambůrky, rejži s nějakou omáčkou (docela dobrá) a ovoce. K tomu tam hrála nějaká křesťanská rocková kapela. Odtud jsem se vypravil zas do komanč-věže, kde jsem měl mít schůzku s náhradním DoS, profesorem Jacksonem (vypadal trochu jak Netty od nás z gymplu). Ten naštěstí dorazil a zodpověděl mi většinu otázek, nicméně jsme zjistili, že on ani ITO nemají práva mě zapsat… Takže prostě je to teď tak, že univerzita o mně ví, že tu jsem a budu studovat, a až se vrátí DoS, tak mě snad oficiálně zapíše.

Zpátky v bytě jsme se sešli všichni až na Skota, takže jsme dotáhli k realizaci Italovo nápad, že bychom mohli společně nakoupit nějaký věci na vaření a tak vůbec si ve společných prostorách zavíst takovou komunistickou společnost. Jsem za to docela rád – za 15 liber teď máme zásoby jídla na několik týdnů dopředu. Jo a k večeři vymyslel Ital těstoviny s takovou fajn rajčatovou omáčkou. Tak jsem mu pomohl s těstovinama a výsledek byl docela mňam. Nakonec jsme všichni koukali v kuchyni na notebooku na posledního Bonda (ale je docela nic moc).

Jinak jak jsem tu psal o tom, že mě štvou ty různý britský vymoženosti, tak seznam tím nekončí. Abych to doplnil, dovolím si přepsat kus Amíkova hovoru, co tu vedl se svou kámoškou po Skypu: “Jo, bydlim s jednim chlápkem, je z Český republiky… Ty nevíš, kde to je? Tome, hele vona neví, kde jsou Čechy. Hrozný, co? Hele je to v Evropě, to víš, kde je? Jo, tak jakoby na východě… Nechrápe a to je tak všechno, co jsem si od spolubydlícího přál… No, jináč je tu řada věcí pěkně retardovanejch, jako třeba hajzly. Nezáleží na tom, kdy a jak moc zatáhneš za splachovadlo, prostě někdy to neteče vůbec, jindy z toho zas vytriskne proud, že mám strach, abych nevytopil koupelnu. Nebo sprcha… Tak ta taky nechce moc týct a když jo… Si představ, že tu je ňákej pošahanej systém, kdy s rostoucím proudem roste teplota, takže musíš najít kompromis mezi tím, že na tebe neteče skoro žádná voda, a tím, že do tebe praží proud vařící vody. Nějak tu nevěří na kliky, takže veškerý dveře máme zaklapávací s jedním horním zámkem, jakože se o ně musíš opřít, abys je otevřela…”

Den tři: Zápis a imatrikulace

Po všech strastech hurá ke studiím?

Ráno jsem vyrazil na úvodní přednášku School of Informatics do oné hnusné budovy. Dozvěděl jsem pár obecných informací o studiu, potkal několik lidí, co jsem předtím poznal online jakou budoucí spolužáky, a nakonec jsme se všichni přesunuli do vedlejší (o něco vkusnější) budovy Informatics Forum, kde jsme se podškrábli k informacím o bezpečnosti, dostali heslo k UNIXovému kontu a následně vyrazili ke stolkům se jménama profesorů, kteří nám byli přiřazeni jako Director of Studies, jakýsi studijní advokát k univerzitě, který člověka zapíše na domluvené předměty atp. Můj DoS je Dr. Danos, tak jsem se podepsal na schůzku s ním ve 2.20 odpoledne.

V přízemí zároveň probíhala prezentace CompSoc, tedy zájmové sdružení pro lidi kolem kompů. Dělo se tam snad všechno, co se dá shrnout pod pojem “geeky” – ProEvo a MarioKart na konzolích přes promítačky na zeď, na protější zdi Twitter compsocu, roboti, papírové makety věcí ze Star Wars, Linuxačka s tričkem “Dělám to s Ubuntu”, všude na zdech siluety Pokémonů, které člověk mohl po vstupu do spolku hádat na papír do binga (pro vstup do binga člověk musel najít 8 lidí s nějakými “geeky” vlastnostmi – vlastní Android telefon, umí žonglovat, slaví den Pi atd.). Bylo tam ale jídlo a pití zdarma a poněvadž jsme tam projedl mnohem víc, než je roční členský příspěvek (3 libry), cítil jsem se poněkud provinile a do spolku vstoupil.

Pak jsem zašel domů uvařit oběd (tentokrát Ježíšovo kámoši nedonesli sendviče a polívku na náměstí) a nato vyrazil na onu schůzku s DoS. Dorazil jsem tedy ke kanclu, jenomže nikdo nikde, načež se objevil maník, co měl mít schůzku přede mnou, že tam čeká už čtvrt hodiny. Tak jsme čekali, ale maník to po chvíli zabalil, napsal se na další den a odešel. Mýho poskakování si všimla slečna ve vedlejším kanclu, tak jsem se s ní dal do řeči a vypadlo z ní, že to je divný, že si myslela, že pan profesor tu není, poněvadž měl v sobotu svatbu a jel na svatební cestu a nebude tu tenhle týden. Na to nastal zmatek, slečna napsala několik mailů, začala pobíhat po budově, přizvala kolegu, zavolala někam a pak nás vyhnali zpátky do komanč-věže, že máme zajít na ITO. Tam vypukl podobný zmatek a ve výsledku mně (a dalším 2 souputníkům, co se mezitím při čekání na schůzku s DoS objevili) dala papírek s 2 emailovýma adresama, kam mám napsat.

Večer jsem se vyrazil projít na Calton Hill, kde podle doporučení Jíti z eMka je parádní výhled na celej Edinburgh… No a byl, absolutní nádhera – místo sentimentálního popisu ale zkusím někdy v budoucnu, až bude čas, nahodit nějaký fotky.

Den dva: Oficiální uvítání

Freshers Week pokračuje…

Konečně jsem se prospal, přestože v našem vchodě je nějaká banda hrozných kaličů, co tu už několikátý večer a ráno pouštěli muziku, až se klepaly zdi všude okolo. Už na ně podalo strašně lidí stížnosti a teď i přišel email, že když se to bude opakovat, tak recepce zavolá kromě ochranky i policii. Mě to nějak nerušilo, resp. jsem byl tak utahanej, že jsem prostě vytuhnul, i když se klepal celej panelák.

Ráno jsem vyrazil na pár prohlídek univerzitního campusu, na zdarma oběd od křesťanskýho spolku (byl jsem tam celkem brzo, než se stačila utvořit fronta přes celý náměstí a než tam začal jejich sbor halekat křesťanský songy, takže docela fajn polívka a sendviče). Pak bylo oficiální zahájení, celkem nuda, proslovy víceméně stejný jako na international day a nic moc víc (jen nějaký předání cen za přínos univerzitě či co). Pak jsem byl na pivu, vrátil se večer domů, nikdo tu nebyl, tak jsem šel spát.

Jinak při prohlídce campusu jsem zjistil, že budu studovat v asi nejhnusnější budově v celym Edinburghu – School of Informatics sídlí hlavně v Appleton Tower, což je taková brutal stavba z 50./60. let (prostě typickej komunistickej panelák)… byla několikrát zvolena za nejhnusnější stavbu v Edinburghu atp. Ona takováhle stavba v krásnym středověkym městě je celkem trnem do oka – ale tak někdy v budoucnu (zatím nespecifikováno, profesoři vtipkují, že možná naše děti se toho dožijí) by ji měli nějak zateplovat a udělat novou fasádu. Jo a od 5. patra vejš je tam nějak omezenej přístup, takže tu kolují pověsti, že tam dělají pokusy na lidech a tak. Sranda no.

Den jedna: Mezinárodní začátek

Už přestane pokračovat řada nešťastných příhod?

Tak jsem stihnul naspat tak pět šest hodin a šel jsem reorganizovat věci v kufru, báglu a pašerácké vestě. Následně jsem se vydal na snídani, když už mě teda univerzita zkásla 20 librama za ten hotelovej emergency room.

Kolej jsem měl naštěstí asi dva bloky od toho hotelu, takže jsem se s tím nemusel táhnout moc daleko. Byl jsem tam asi pět minut před oficiálním otevřením kanclu, kde mi měli vydat klíče, ale nakonec jsem čekal asi 15 minut. Během toho jsem stihnul potkat u vchodu řadu lidí, včetně dvou mých spolubydlících, Itala a Amíka (se kterým sdílím pokoj).

Jen jsem hodil věci do pokoje, povlíknul, potkal Skota, co bydlí ve vedlejším pokoji, a hned jsem vyrazil McEwan Hall, slavnostního sálu (kterej v 19. století dal univerzitě pivovar), kde probíhaj všechny možný ceremoniály, dneska tam byl program věnovanej mezinárodnímu dni, tzn. několik info přednášek pro studenty ze zahraničí, celkem užitečný.

Vrátil jsem se, vybalil, potkal posledního spolubydlícího, co zrovna přijel, Anglán, šel nakoupit pár věcí do Lidlu, pak jsem chtěl vyrazit ještě na něco z programu Freshers Weeku (taková týdenní akce pro prváky, obsahující všechno možný, od info přednášek, přes prohlídky památek, až po kalby), jenomže jsem zabloudil (na celkem dobrý místo, kde byl skvělej výhled na hrad). Večer tu pak na dvorku koleje byla taková “před-kalba” k beach party, co se konala v rámci FW v ňákym studentskym klubu. Bylo to celkem trapný, ale aspoň tam bylo jídlo a pití zdarma a pokecal jsem s Anglánem o všech možných britcomech. Pak to zabalili a skupinově se šlo k tý ofiko party, ale poněvadž jsem ještě trpěl spánkovým deficitem, zamířil jsem zpátky do bytu se vyspat.

Omlouvám se za suchost a stručnost, ale tak nějak lítám sem a tam, takže jsem rád, když stihnu napsat tyhle základní poznámky. Jinak mě začínaj štvát všechny ty možný britský specialitky: redukce je v celkem vratký poloze v tý jejich zástrčce, díky čemuž v lepší případě občas vypadne proud do danýho přístroje, v horším to probije; jízda na levý straně je celkem o hubu při přecházení silnice, když je člověk navyklej kinklat hlavou v opačnym pořadí; dva kohoutky u umyvadla jsou pekelnej vynález, ještě debilnejší je ale varianta u nás v koupelně, kde nejsou otočný kohoutky, ale čudlíky (takže umyvadlo si člověk napouští střídavým mačkáním čudlíků, po kterym vždycky vytriskne do umyvadla proud horký nebo ledový vody, co zacáká koupelnu). Jo a to, že Skotové v Edinburghu nemluví tím směšným skotským přízvukem, je asi jen nějaká reklamní pověra – každopádně jsem naštěstí zatím potkal mnohonásobně víc lidí nepocházejících ze Skotska.

(Ne)publikováno jinde: Dvě tématické noci Black Books

Psáno už nevím kdy ve fajn stavu (to poměrně „papežské“, jak se dočtete, byl tuším ročník 97), nikdy nikde předtím nepublikováno (pud sebezáchovy z toho udělal šuplíkovku). Kdo zažil, tak možná i nahlédne pod pokličku mé „přípravy“; kdo ne, třeba trochu pochytí, jakou to mělo atmosféru. Každopádně se příliš nepozastavujte nad experimenty po formální stránce (např. patvarem „uvchodečný“ jsem označil děj, který se odehrál u vchodu), jinak to asi nedočtete.

Smazatelný prolog: Je to pár hodin, co jsem do sebe nalil poměrně „papežské“ víno a následně několik zas ne tak nepapežských. Tenhle kombinovaný chuťový pocit mě definitivně vedl k rozhodnutí si procvičit paměť vlastním sepsáním mlhotných vzpomínek ze dvou ne zas nikterak extrémních v globálním hledisku, ale zato formalitu pěkně narušujících večerů pod mojí rouškou, nehledě na užitečnost, smysl, budoucnost..... Bohužel naplnění činu momentálně ohrozil fakt, že s nastupující kocovinou (a hezky pomalu) v brzkých ranních hodinách mi dělá potíže vůbec i sepsání tohodle prologu, jež stejně ani nepovažuji za plnohodnotnou součást textu. Ještě ňákou malou smrt volající grafomaniackou orgii?! Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!

Páteční únor 2007, čas někde po a kolem 17:00 a 18:00, do Prahy a po ní. Přehmatáváním a nicotným vnitřním plkáním se ujišťuji, že jsem si výjimečně nic moc nezapomněl, deodorant a ještě něco. Ačkoliv můj doprovodný převlek nepřevlek vypadá poměrně přesvědčivě (recept: háro pod ramena, kladná anketa v okolí o ostříhání, vytištěné fotky Dylana Morana a známá kadeřnice), přemýšlím, že v sobě nedokáži jen tak na povel vyvolat mrzutost, hořkost, zatrpklost... Než jsem konfrontován s lístkovými automaty, hodinovou Mimořádně-Hnusně-Dopravní cestou, lidmi, lidmi a lidmi.

Čas se ulknul k 18:40, v zajetí jedné pražské periferie. Konečně tam, konečně výjimečně na čas stihnuvší zahájení. Rozhodným krokem ovšem kráčím bez přemýšlení kolem oné budovy do ztracena, nikoliv ke vchodu, a mojí cestu následuje zdárně jakási skupinka nabáglovaných bloudivců; holt značení je tradičně chybějící z všemožných důvodů nedůvodů nebo umístěné uvnitř keřů a dalších viditelných míst. Probouzím se do situace a míchají se ve mně černé a černější myšlenky, od pythonovského „je to za rohem“ až po dokráčení do ztracena a otočení: „Nevíte, kde jsem?“ V hořečnatém dobráctví se ale po chvíli otočím, otázám se asi 6 slečen, jestli míří tam, kam míří, a následně na ně a na sídliště křiknu, ať jdou za mnou.

Něco po tom, tam. Nálada už tak vroucí se začíná vypařovat s Vikyho uvchodečním pozdravením zahrnujícím tradiční značně zanglicizované zvolání jednoho japonského slova, jednoho z nestálých identifikátorů internetové identity i doufám mé (bleh) a dost. Dál tak pokračuji v tomto vystupňovaném napětí k nedobrovolné první fotce a můj postup vrcholí při spatření programu; ano, původní Kohyho „23:00 až nekonečno“ se vtěsnalo v polích „22:00-00:00“ - děkuji, pane tehdy sparťanský PíáR, jak z toho ven?

Zahájeno, uvnitř. Při ploužení chodbami a ochutnáváním programu-do-mojí-zkázy vyměňuji různé pohledy, pozdravy a hovory se známými, náhodně známými, tehdy neznámými, radši neznámými a úplně neznámými (ČT2 je zlo) tvářemi, leckdy zakrytými objektivy. I s tou v ten moment nejdůležitější patřící Blackadderovi, poněvadž právě jeho Benny Hill se vtěsnal do programové kolonky 00:00. Vzájemný respekt, pochopení nebo jak se těmhle ctnostným skutkům nadává, každopádně vydoloval z dané tomášokučerovsky sabotované situace maximum.

Sebedestrukce tiká na 22:00, do místnosti. Domlouvám si moji tehdy podřízenou kolegyni frýdeckomísteckou Janinu Dutohlav coby osvětlovačku na tlesknutí a mého tenkrát podřízeného kolegu mladoboleslavského Miloše Hurdu coby slečnu za notebookem pro všechno. Hurda si sice poradí s technikou, i když proti němu protestuje a třeba odmítá přehrát úvodní sekvenci (na což je použit „pragoconovský trik“), ale se chcípajícím zapalovačem, mou kuřáckou nepraxí a nekuřáckou tolerancí ve formě otevřeného průvan činícího okna je to horší. Trapnou chvíli „nemá někdo zapalovač“ utne jedna slečna nabídkou svých trpasliconovských sirek a do třetího škrtu se už žváro zažehlo.

Čas vybuchuje, v místnosti. „Hej, jsou tu i nekuřáci,“ zamručí v davu jakási slečna a v duchu si pomyslím: „Vždyť jo, třeba já.“ Případná nebezpečenství ze strany agresivních nekuřáckých souputníků s arogantní ignorancí přecházím k výhodně postavené tabuli a načmářu na ní svá pravidla. Předchází tomu násilné vyhození Vikyho a jemu podobných otrapných otravů. Zhasíná se (Jany preciznost si zaslouží její přejmenování na „se“) a pouští se pár sekundové „vítejte v Black Books“ (i ta Milošova). Víno, kecej, teď! Lopotím ze sebe ňáké ty naučené informace, dohasíná žváro. Místnost se vydýchává, teplem tiká a časovou nesnází tepe. Improvizovaně zkouším ženský „multi-tasking“: mluvit, soustředit se, aby ty skřeky ostatní správně rozpoznali, třídit informace, respektive vyhazovat ty až moc nadbytečné, a zároveň zachovat ňákej rámec souvislostí v tom sáhlodlouhym výkladu a k tomu občasně usrkávat víno. Inu, mučí to všechny přítomné a smíchem si vydechujem u dvou krátkých Moranovo stand-upů (jeden z 90. let, druhej ten australskej 2006) a u Baileyho písně „Hats off the Zebras“. Na to trailer k Shaun of the Dead (s titulkářskou notickou: „Podobnost s návštěvníky Trpasliconu čistě náhodná.“) a promítají se epizody 1-3-5 a já v klidu dopíjím tu flašku, ach.

Půlnoc stepuje, k herně. Od své zmínky, že výplňková pauza s nějakým tím obsahem navíc se nelegálně odehraje v herně, čekám přilákání nějakých maximálně třech podobně naladěných osob, v nejlepším případě pohlaví ženského, vzhledu vzhledného a zadání nezadaného. Místo toho je ona místnost zasquatována k 20 různými individui, jímž všem svítí nedočkavostí očka. Má duševní katarze v podobě násilnýho vyhazováním příchozích, počínaje vytlačením podivnosti v kostýmu Mrakoplaše, onoho přítele a nakopnutím onoho kartonové krabice v kostýmu zavazadla, končí s příchodem jakéhosi skinheada (ne teda jednoho z těch vopravdových, ale víš co) a jeho parťáka. Shledávají můj pokus vyhození jako výzvu k bitce: tak jako že jo autentický by to bylo nechat si rozbít hubu to fakt by byla stylovka a vůbec přijet domů s monclem a zlomenym nosem že to mam po tý svý přednášce akorát tyve otázka jak bych dopad a ještě potom tu čachrovat s kapesníčkem pod vodou na hajzlech a strávit zbytek víkendu v bolestech a pak všude slyšet a následně číst lítostivý kecy a co se ti stalo chudák a takovýhle no a zejtra maj bejt ty masky tak i když se mi do nich zrovna nechce tak že sem se nechal ostříhat ať z toho aspoň něco mam... Projíždí mi hlavou a svítivý očka se mě zastávaj, že to je jen sranda, v rámci přednesu a tak. Jelikož se mi nedaří můj na 10 minut připravený obsah natáhnout ani na 20, rozpouštím tuhle terapeutickou skupinku nedokončeným nepromyšleným kvízem s závěrečným věnováním ubohého zbytku cigaret jedné dreadaté slečně kuřačce, tuším, že šlo zároveň o zmíněnou anonymní dárkyni sirek. Když tak nikdo moc pořád neodchází, pobídnu, že maj teda volno a... „Jděte si třeba koupit kafe,“ načež se asi 6 lidí zvedne a odkráčí si koupit do Luigiho kafe. Hypnóza? Marketing? Co já vim, pro moji potřebu to moc nefungovalo – alespoň když jsem je předtím přesvědčoval, aby mi sehnali Tell it to the Fishes, takovej kraťas s Moranem... Nakonec jsem na to narazil až po dvou letech.

00 bim dvojtečka 43 bam, zpátky. Do playlistu nasázím DVD bonusy k Black Books, Shaun of the Dead a experimentální snímek, ve kterém se 2 hodiny nic neděje, a při začátku Shauna ulehávám. Experimentální film pak, myslím, naruší Hurda a stopařský spolek nějakým svým promítáním, ale to už v tom polospánku moc nezaznamenávám a vytuhnu úplně.
Svoje mám za sebou a zbytek víkendu mi sem tam zpestří nějaké kuriozity, ale to už patří za hranice týhle osobní retro výpovědi.

Post Addendum
Původně měly být reportáže dvě, ještě tedy jedna z druhého večera o rok později. Jenomže tu jsem jen rozepsal, poněvadž únava v opojeném stavu mě absolutně zmohla a usnul jsem. Nakonec jsem to ani nikdy nedopsal, protože jsem si koneckonců uvědomil, že ten druhý večer nebyl v tomhle směru tak zajímavý (překlad Part Trolla, leč tehdy plný chyb, ostatně se v tomhle stavu i všudemožně válí, brr, tak nějak přebil veškerý (ne)tradiční program). Takže jen zkratkovitě zážitky:

• Proběhl „upgrade“ v podobě domluvené asistentky, co by kromě klikání v prezentaci za mě odemlela část keců a postarala se o nějakej doprovodnej program. Anna-asistentka č. 2 (ta první řekla včas, že tu nebude) svůj příchod avizovala se šancí půl na půl, takže jsem byl polopřipraven na to, že bych to celý sjel sám, a nikterak mě její nepřítomnost nezaskočila. Avšak A.-a. se tam z ničeho nic objevila, ovšem bez sebemenší přípravy. Přesto jsme se z toho nějak vylopotili.
• Líznatej Sobo... teda Evžen Tanenbaum způsobil celkem vtipné (pro dotčené spíše smutné) faux paux v souvislosti s A.-a.
• Úvodní nic moc překlad DVD pseudoanotace a mojí sebeironii o slušném průběhu se dokonce pár lidí ušklíblo, jinak zmatení, nepochopení, zklamání, soucit...
• Troll sklidil celkem úspěch... Skoro-Plzeňačka Týna, přes kterou se to ke mně v podstatě směnou dostalo rok předtím, ze sebe začala sypat slova chvály, že jako by se to hodilo i na ČT2 a tak... Nakonec prohlásila, že mele hrozný sračky a že jde spát.
• Pozůstalé insomniaky včetně mě tam začala nějaká smažka jednotlivě prudit nekonečným dotazováním o vlastnictví cigaret. Nakonec jsem mu nabídnul jedno zlomený cígo, co jsem odhodil do zbytku kafe nebo vína. Neurotoxický obsah jeho krve zřejmě způsobil to, že to přijmul, rozzářily se mu očíčka (resp. rozplizlé panenky), pět minut stál ve dveřích a mával se slovy „hej ty jo, díky kámo, fakt“ a následně na několik hodin zmizel.
• V ranních hodinách jsem při vyhecování na Spaced zkusil přednášet, heh.
• Někdy v 6 ráno do prázdné místnosti, kde jsem si pálil DVD, vešla podroušená trojka individuí a „pusť nám ňáký blekbůksy“.
• Ráno tam byl poměrně velkej svinčík: rozházený převrácený židle, všude prázdný flašky od chlastu – tím si tak nějak vysvětluji i ony ovace u Part Trollu (přeci jen alkoholem duplikovaná projekce Billových šklebů má něco do sebe). Respekt před Vikym, že to tam tak rychle sám dovedl poklidit.

Bloggeři jsou degeni

Převážně. Jejich blitky nás zahlcujou. Informace, které měly být napsány propiskou na levném papíru a hnít na něčí půdě uprostřed ničeho, nachází vyhledávač při zadání jakéhokoliv hesla.

Tak tak. Zatímco dřív si něčí potřebu „vylít se“ trpělo jen nejbližší okolí, dneska trpíme skoro každý každým. Po oněm trápení si ale saháme sami a dobrovolně. Jako ukájení každé lidské tužby i krmení voyeurství přelezlo hranici normality. Toliko užitečné názory a popisy denních rutin, ach. Čti!

Je to neuvěřitelné. Do internetových vod jsou vyplavovány věci, jež by si soudný člověk nechal pro sebe či maximálně řekl pár nejbližším. Denně. Minutu po minutě. Digitální smetí vytlačuje všechno. Kdo se bojí doby informačního temna, asi si neuvědomuje, že kde takřka nic není, nic moc nezmizí.

Přes svoji skepsi a nechuť se ale musím uchýlit k tomuto kroku. Atomizovaná společnost se halí do webových struktur, navržených dle vlhkého snu nějakého autisty. Nelíbí se ti? Nechceš si přečíst, co PRÁVĚ ŤEĎ dělají lidi, které ani pořádně neznáš, nebo nesnášíš? Chcípni! Inu, vskutku mi tyto současné vynikající komunikační kanály dvakrát nevyhovují pro to, abych zůstal v kontaktu se širším okruhem lidí, které při svých životních strastech nyní na delší dobu opouštím.

Proto zakládám tento zápisník (už na samotné slovo na B jsem alergický) svých zkušeností s minimalizovaným promítnutím nálad a názorů. Vítejte... Nuže, kdo mě aspoň trochu zná, pochopil nadsázku již od nadpisu; pro ostatní uznávám specializované blogy a pár osobními také ukájím přirozené voyeurství, takže zdravím i tebe, náhodný návštěvníku.