Den čtyři: Řešení problémů

Kolotoč nesnází se nezastavil, ale pokusil jsem se ho zpomalit…

Nejdříve jsem zkusil ráno vyřešit problém s připojením na internet – mohu se totiž připojit přes wifinu (která ale poměrně kolísá), nebo přes Amíkovo port… Můj port a telefon jsou jaksi nefunkční. Mailem jsem od manažerky dostal čísla na support, jenomže dovolat se tam byl poměrně porod. Asi až na počvrté (s pokaždé 12-15 minutovým čekáním na přepojení) se mi tam podařilo dovolat. Po diskuzi s technikem jsem nakonec vyfasoval referenční číslo a že mi někdy zavolaj, či sem pošlou někoho, aby na to juknul…

Poté jsem se vydal na Bristo Square, kde Ježíšovo kámoši rozdávali brambůrky, rejži s nějakou omáčkou (docela dobrá) a ovoce. K tomu tam hrála nějaká křesťanská rocková kapela. Odtud jsem se vypravil zas do komanč-věže, kde jsem měl mít schůzku s náhradním DoS, profesorem Jacksonem (vypadal trochu jak Netty od nás z gymplu). Ten naštěstí dorazil a zodpověděl mi většinu otázek, nicméně jsme zjistili, že on ani ITO nemají práva mě zapsat… Takže prostě je to teď tak, že univerzita o mně ví, že tu jsem a budu studovat, a až se vrátí DoS, tak mě snad oficiálně zapíše.

Zpátky v bytě jsme se sešli všichni až na Skota, takže jsme dotáhli k realizaci Italovo nápad, že bychom mohli společně nakoupit nějaký věci na vaření a tak vůbec si ve společných prostorách zavíst takovou komunistickou společnost. Jsem za to docela rád – za 15 liber teď máme zásoby jídla na několik týdnů dopředu. Jo a k večeři vymyslel Ital těstoviny s takovou fajn rajčatovou omáčkou. Tak jsem mu pomohl s těstovinama a výsledek byl docela mňam. Nakonec jsme všichni koukali v kuchyni na notebooku na posledního Bonda (ale je docela nic moc).

Jinak jak jsem tu psal o tom, že mě štvou ty různý britský vymoženosti, tak seznam tím nekončí. Abych to doplnil, dovolím si přepsat kus Amíkova hovoru, co tu vedl se svou kámoškou po Skypu: “Jo, bydlim s jednim chlápkem, je z Český republiky… Ty nevíš, kde to je? Tome, hele vona neví, kde jsou Čechy. Hrozný, co? Hele je to v Evropě, to víš, kde je? Jo, tak jakoby na východě… Nechrápe a to je tak všechno, co jsem si od spolubydlícího přál… No, jináč je tu řada věcí pěkně retardovanejch, jako třeba hajzly. Nezáleží na tom, kdy a jak moc zatáhneš za splachovadlo, prostě někdy to neteče vůbec, jindy z toho zas vytriskne proud, že mám strach, abych nevytopil koupelnu. Nebo sprcha… Tak ta taky nechce moc týct a když jo… Si představ, že tu je ňákej pošahanej systém, kdy s rostoucím proudem roste teplota, takže musíš najít kompromis mezi tím, že na tebe neteče skoro žádná voda, a tím, že do tebe praží proud vařící vody. Nějak tu nevěří na kliky, takže veškerý dveře máme zaklapávací s jedním horním zámkem, jakože se o ně musíš opřít, abys je otevřela…”