Pondělí
Vývar z pangasiovo kůstky
(1) Sekaný pangasius, drť z kostí pangasia s příchutí brambor a okurka
(2) Dušená zelenina a rýže
Čajový džus

Úterý
Zeleninová polévka s rýží
(1) Pangasius z hajného Robátka, omáčka z rybích jater, knedlíky
(2) Čočka, párek, okurka, rohlík
Čajové kakao

Středa
Čočková polévka s rýží a kousky párku
(1) Nudle s pangasiovým potěrem, kompot
(2) Knedlíky nadívané fazoly, zeleninová omáčka
Čajové mléko, Rybí olej

Čtvrtek
Fazolová polévka se zeleninou a kousky párku
(1) Pangasius na způsob hovězí variace s příchutí krůtího steaku na paprice, kynuté knedlíky
(2) Pangasius nadívaný dušenou rýží a čočkou, brambory
Banánový čaj, Smetana

Pátek
Rybí Eintopf
(1) Pangasiové řezy, maďarský rybí salát
(2) Čočka po cikánsku
Čaj

Svým bližním a známým jsem nějakým způsobem popřál vše nejlepší do nového roku, takže se zpožděním jen pro náhodné čtenáře: přeji šťastný a úspěšný nový rok 2013!

Skotská oslava Nového roku, Hogmanay, je poměrně proslavená a jako událost, kdy stojí za to Edinburgh navštívit, je doporučována hned po letním festivalu Fringe a představení Military Tattoo. Na rozdíl od většiny zemí se jedná o vícedenní festival a pouliční silvestrovská oslava je jen jeho součástí. Program se rok od roku liší, ale některé prvky zůstávají stejné.

Letos oslavy začaly 30. prosince velikánským průvodem s pochodněmi na Calton Hill. Můj let byl akorát ten večer, takže jsem jej propásl, ale ze záznamu i z vyprávění přátel mi to přišlo úchvatné. 31. pak probíhalo několik věcí zároveň: koncerty, ceilidh (tradiční skotská tancovačka) a pouliční oslava. Já se vypravil na poslední jmenované. I přes desetitisícový dav podnapilých a hopsajících lidí to bylo vcelku kultivované, tedy abych to upřesnil, nepřipomínalo to bitevní pole jako většina českých Silvestrů na náměstích. To především proto, že vstup byl placený a dovnitř se nesměly vnášet skleněné láhve (plastové ano), petardy, zbraně apod. Oslava pak vyvrcholila půlnočním pětiminutovým ohňostrojem (záznam zde) a společným zpěvem „Auld Lang Syne“.

Následující den se toho dělo najednou asi nejvíce: soutěž cvičených psů, bláznivé koupání otužilců v přístavu a „kulturní stopovačka“. Já se účastnil opět posledně jmenovaného. V programu bylo napsáno, co se všechno se bude dít, ale nebylo napsáno kde. Bylo napsáno pouze, že začátek je ve Skotském národním muzeu. Zde každý dostal dvě kostky, hodil si a podle čísla pak vyfasoval kartičku s místem, kam má jít. Na cílových místech se pak konaly koncerty, ceilidh, loutková představení či umělecké instalace. Po návštěvě daného místa si tam člověk opět hodil kostkami a dostal další kartičku. Pokud člověku padly dvě stejná čísla, dostal los do loterie. Loterie pak proběhla na závěrečném místě, které jediné bylo známo všem, a výherce vyhrál poukaz na cestování po Skotsku. Na stejném místě poté celé oslavy završilo hodinové umělecké představení o stvoření světa s názvem „Big Bang“ od francouzské skupiny Plasticien Volants.

Na závěr několik videí ode mě – ceilidh, jakožto jedno stanoviště oné novoroční stopovačky:

Sestřih z oslav v podkresu známé skladby od Underworld, co zazněla na konci Trainspottingu:

Celé vystoupení „Big Bang“ (krátký sestřih zde):

Času sem psát se mi pravděpodobně příliš nenaskytne a dost možná pak „zavřu krám“. Každopádně aby to tu úplně nezelo prázdnotou, věnuji jeden příspěvek mému výletu do Norska. Až tedy v posledním roce jsem využil skutečnosti, že Skotsko se nachází blízko Skandinávie (lety z Edinburghu do Osla jsou kratší než lety na sever Skotska) a operují mezi nimi různé nízko-nákladové aerolinky. Já konkrétně letem Ryanairem tam a s Norwegian zpátky. Norwegian musím pochválit, protože prakticky za stejnou cenu nabídli mnohem větší komfort (odlet z hlavních letišť, nikoliv okrajových, velký prostor pro nohy a internetové připojení zdarma během letu).

Turistický začátek
Po příletu do Torpu jsem vyrazil vlakem do Drammen, odkud mi odjížděl noční vlak do Myrdalu. Několik hodin v Drammen jsem využil ke zkonzumování mé svačiny a procházce po městě. Při slepé procházce jsem narazil na dvě zajímavé věci: v centru se konal sraz majitelů klasických amerických bouráků a podél řeky se nacházela jedna zvláštní umělecká instalace. Jednalo se o dvě masivní blyštivé koule, stojící proti sobě na obou březích řeky a hrající zvláštní chorál, který se měnil podle toku a hladiny řeky. Člověk mohl do vyhloubenin na koulích si zazpívat a jeho hlas rezonoval s chorálem. Tato instalace měla připomenout fakt, že za starých časů lidé ve Skandinávii zpívali řekám, jezerům a dalším vodním útvarům.

Vlak do Myrdalu byl tradičně příjemný; od Norských drah jsem jako všichni cestující ve standardním vagónu zdarma vyfasoval „spací balíček“ (deka, polštář, špunty do uší a klapky na oči) a mohl jsem pětihodinovou cestu v pohodlí prospat. V Myrdalu jsem snědl další část své svačiny a přečkal do půl desáté, kdy začala operovat Flåmsbana, tradiční turistická atrakce. Jedná se o jednu z nejstrmějších železničních drah s adhezním (běžný styk kola a kolejnice) provozem na světě (ve 20 km sestoupí vlak z 866 do 2 m n.m.) s krásným výhledem na Flåmské údolí a zastávkou u vodopádu Kjosfossen. Ve Flåmu jsem u vody poobědval zbytek svačiny a vypravil se do malého muzea o historii Flåmsbana. Poté mě čekala loď, která projela fjordem do Gudvangenu, což byla ještě krásnější podívaná než předchozí cesta vlakem. Z Gudvangenu jsem pak jel autobusem do Vossu a odtud vlakem do Bergenu. V Bergenu jsem přenocoval v mnou odzkoušeném Cityboxu, což je „samoobslužný“ hotel (místo recepce je zde počítačový terminál, který člověku vytiskne přístupovou kartu k pokoji), který je navíc na Norsko dosti levný.

Dobrodružný konec
Z Bergenu jsem měl druhý den ráno lodí jet do Stavangeru. Bohužel přístav nebyl dvakrát stavěný pro turisty (žádná značení odkud kam které lodě odjíždí), já hledal na špatném břehu a loď mi tedy ujela. Naštěstí jsem při cestě zpět do hotelu nalezl čekárnu firmy, u které jsem měl lístek na loď, kde mi u přepážky můj lístek zdarma vyměnili za lístek na tentýž den odpoledne (že to bude bez poplatku, jsem opravdu nečekal). Zbývající čas v Bergenu (který jsem měl z minula poměrně prošlapaný, takže stejně jako Oslo jsem v něm neplánoval strávit více času) jsem využil na oběd a návštěvu bergenského Muzea umění. Je to komplex 3 budov a údajně největší galerie moderního umění ve Skandinávii. Některé výstavy byly zajímavé, např. o norských malířích z přelomu 19. a 20. století nebo výstava o bergenské umělecké skupině ze 60. let, některé méně, jako některé části výstav současného umění.

Plavba lodí do Stavangeru, jakožto druhá nejrychlejší možnost po letecké přepravě s 4-5 hodinovou cestou (vlakem se tam jede kolem 9 hodin, autem to bude odhadem nejméně 6-7 hodin), byla poměrně příjemná, i když na volném moři to párkrát dost houpalo, že jsem byl rád, že jsem si ještě nedal večeři. Ve Stavangeru jsem zamířil do hotelu, abych se pořádně prospal na horský výlet následující den.

Snídaně v hotelu byla opravdu vydatná (což jsem nečekal, protože cena za noc se snídaní byla v akci stejná jako to, co jsem platil v Bergenu bez snídaně) a připravila mě na náročný den, na který jsem plánoval výstup na Preikestolen. Vydal jsem se do přístavu, kde jsem musel opět chvíli pátrat a zeptat se na turistických informacích, odkud odjíždí loď do Tau. Jedna z lodí, kterou jsem stihl, odplouvala v čas, který jsem nenašel na turistických stránkách, a po příjezdu do Tau jsem zjistil proč. Časy, které jsem měl vytištěné, byly odjezdy lodí, které dorazí tak, aby člověk čekal co nejméně na autobus do Preikestolenhytta (horské chaty, kde začíná výstup na Preikestolen). Moje loď dorazila v takové polední pauze, kdy 3 hodiny neměly jet žádné autobusy. Naštěstí zhruba za 20 minut dorazil autobus od jiné společnosti, která operovala na stejné trase (ačkoliv nikde neměla jízdní řády). V autobuse jsem sice musel čekat asi půl hodiny, než přijela další loď a autobus se zaplnil. Beztak to bylo lepší, než kdybych musel čekat na ten původní autobus.

Od Preikestolenhytta stačilo následovat turistické šipky a značení a člověk byl na cestě na vrchol. Moc jsem netušil, jakou cestu čekat, neboť „recenze“ této horské túry se lišily (někteří lidé, nejspíš zkušení horalové, to označovali jako „brnkačku“, jiní jako velmi náročný výstup). Já bych tu hlavní cestu shrnul následovně. Co se strmosti týče, zažil jsem horší, je to asi jako některé náročnější stezky na Šumavě. Strmých úseků je navíc jen pár, jsou krátké a následují po nich pěkné rovinky. Co je na cestě náročné, je její úprava. Tak v 90 % chodí člověk po kamenech a balvanech, kličkuje mezi potůčky a bahnem. V ten den bylo počasí nic moc, mlha a občasný déšť, takže jsem celkem rád, že jsem z toho vyvázl bez zlomených končetin.

Osudová chvíle nastala, když jsem dorazil k rozcestí, kde si člověk mohl vybrat ze dvou stezek. Jedna na „útes“, druhá na „kopec“. Jelikož kopec zněl méně nebezpečně než útes, vypravil jsem se tam, což byla chyba. Stezka byla ještě náročnější a postupně zmizela turistická značení a já se ztratil. Mlha poměrně zhoustla, že nebylo vidět na krok, tak nevím, jestli ta značení prostě nebyla vidět, či jsem sešel z cesty, nebo jestli tam žádné značení nebylo, protože za hezkého počasí není potřeba (tahle cesta vedla na takový vyvýšený kopec, ze kterého je za pěkného počasí skvělý výhled na onen útes a fjord kolem něj)… Každopádně jsem se v jeden moment octnul kdesi uprostřed hor se spoustou nepřístupných skalisek na jedné straně a s 800-metrovým přímým sešupem do fjordu na straně druhé, kde nebylo vidět na krok, pršelo a kromě mě nebyl nikdo v okolí. Zachránila mě až GPS na mobilu, do které jsem si předtím prozíravě uložil souřadnice Preikestolenu, takže jsem alespoň věděl, že v mlze opatrným krokem postupuji směrem k onomu útesu. O několik minut později jsem zaslechl hlasy lidí a následně se v dáli v mlze vynořil obrys skalního útvaru, na který jsem měl namířeno. Po další chvíli opatrného postupu v neznámých horách jsem konečně objevil turistické značení, které mě dovedlo na útes. Kvůli mlze nebyl žádný výhled a pohled na útesu nebyl tak impozantní jako na fotkách. I tak jsem byl rád, že jsem si na toto slavné místo vystoupal (a že jsem byl na živu).

Cesta zpátky byla poklidná a na hotelu jsem upadl do postele. Další den jsem věnoval samotnému Stavangeru. Nejprve jsem zamířil do starého města, poté jsem jel k monumentu tří mečů (který byl vybudován na počest bitvy u Hafrsfjordu). Odpoledne jsem pak navštívil Muzeum ropy, které bylo poměrně obsáhlé: od geologie, přes norskou „ropnou historii“, dopad na ekonomiku, technologie, až po část ropné plošiny, kterou si člověk mohl prolézt. Před Muzeem se nacházel zajímavý projekt – dětské prolézačky zhotovené z různých vysloužilých věcí z ropného průmyslu (trubky, vrtáky, ponorné průzkumné moduly). Poslední den jsem před odletem ze Stavangeru vyrazil na pláž Sola nedaleko letiště.

To je pro dnešek vše. Snad se brzy dostanu k protřídění a nahrání mých fotek, protože fotky z míst, které jsem zmínil, utvoří mnohem lepší představu, než kdybych o nich napsal dalších 1000 slov.

Update 16.9.: fotky se nachází zde https://skydrive.live.com/?cid=1f71fbbcee2d9b93&id=1F71FBBCEE2D9B93%21662

Salvu zkoušek si netroufnu hodnotit, dokud neuvidím výsledek… Pocitově něco ušlo, něco méně a u něčeho jsem si nebyl jistý. Jinak tenhle rok se nesl dosti ve znamení zpožděného oznámení známek. Například známky individuálního praktika z minulého semestru jsme se dozvěděli až v půlce května (původně měly být výsledky v lednu). Co se týmového projektu týče, tak ačkoliv náš tým skončil poměrně nepěkně a našeho robota bych rozhodně neoznačil za funkčního, podařilo se mi ulovit celkem dobrou známku. Takže si nebudu stěžovat.

Za poslední rok, kvůli časovému deficitu, jsem byl podstatně méně společensky, kulturně i turisticky aktivní než v předchozích dvou ročnících. Jediný pořádný výlet, který jsem podnikl a o kterém jsem se v zápalu povinností ani nestačil zmínit, byl koncem března 3-denní výlet na ostrov Skye a „Skotskou vysočinu“ (Highlands). Highlands jsem již krátce navštívil v prvním ročníku, tentokrát jsem ale navštívil jiná místa. Zde se nachází slibované fotky: https://picasaweb.google.com/102604524089774844957/SkyeHighlands?authuser=0&authkey=Gv1sRgCLPBjNTqvaSE4gE&feat=directlink#

Jelikož je toho trochu víc, tak jsem některá místa na fotkách označil (jak pro sebe do budoucna, tak pro okolí). Trochu zde ještě doplním pár komentářů k tomu, co je na fotkách k vidění. Na prvních pár fotkách je památník Williama Wallace a výhled na Stirling. Stirling jsem navštívil ve druhém ročníku, ale jediné místo, na které mi tehdy nezbyl čas, byl právě tento památník, tak jsem to teď dohnal. Doune Castle byl nasnímán z různých úhlů při natáčení Monty Python a Svatý Grál a v podstatě většina hradů, které se objevily ve filmu, je jeden a tentýž hrad. To chlupaté zvíře na dalších fotkách je highlandská kráva. O dost fotech dál je pak její varianta s černou srstí, což je údajně původní rasa, která ve Skotsku žila jako jediná, než tam přijeli Vikingové a krávu kvůli lepšímu masu křížili a vyšlechtili onu zrzavou odnož. West Highland Line je považována za jednu z nejkrásnějších vlakových tratí v Británii a na fotce je vidět z dálky její slavný úsek ve tvaru podkovy, který objíždí dvojici hor. Nádherné údolí Glen Coe je po ostrovu Skye moje nejoblíbenější místo. Trojici hor „The Three Sisters“ se mi bohužel nepodařilo vyfotografovat zrovna dvakrát skvěle, poněvadž se Slunce dostalo do obzoru. Hrad Eilean Donan je jedno z nejfotografovanějších míst ve Skotsku a objevil se ve spoustě filmů (např. jako základna MI6 v bondovce Jeden svět nestačí). K ostrovu Skye nemám co dodávat a už se nedivím, proč je to první místo, které mi Skotové doporučovali navštívit. V této zvláštní překrásné krajině se opět natáčelo dost filmů, namátkou mě napadají scénky z počátku civilizace v 2001: Vesmírná odysea. Loch Ness bylo jedno z míst, které jsem navštívil při onom výletě v prváku. Při opětovné návštěvě jsem se ale teď vypravil na jiný břeh a počasí bylo o trochu lepší (Loch Ness má však permanentně tmavou vodu, takže i tady nevypadá dvakrát vábně dle mého názoru). Bitevní pole Culloden je pro historii Skotska něco jako Bílá hora pro Česko. Culloden bylo jediné místo, které jsem v prváku vynechal při návštěvě Invernessu, takže jsem opět dohnal jeden rest. Balnuaran of Clava je taková skotská verze Stonehenge. V závěru jsou pak nedaleké zachovalé kasárny a katedrála v Dunkeldu, místě spjatém s Macbethem. Tímto končí můj výčet, ostatní fotky jsou spíše čistě pro kochání a asi není co k ním dodávat.

Rozhovor původně vznikl pro magazín Mix.cz při příležitosti loňského pražského koncertu. V té době ovšem došlo k roztržce mezi vedením magazínu a jeho vydavatelem, což vedlo k odchodu většiny přispěvatelů, včetně mě. Ačkoliv bývalý zástupce šéfredaktorky předal tento můj poslední příspěvek novému vedení, nějak v tom chaosu zapadl a nebyl zveřejněn. Jelikož již vypršela jeho jakákoliv exkluzivita, jako autor si jej dovolím publikovat.

(Na otázky mi odpovídal Ali.)
Zdravím chlapi, tak ze všeho nejdřív – Girlfriend od Avril? Co to kurňa…?!
Jó… Matty jako by z oka vypadl Avril, když má na sobě dámský šaty, tak jsme si řekli… No kurňa!

Vezměme to popořádku – Čí nápad to byl? A jak se to stalo, někdo prostě plácnul, že by to byla prča a bylo to?
Vlastně to byl nápad samotné Avril. Zavolala Edovi a prosila nás, abychom udělali cover na její song. Všichni jsme byli na kaši a mysleli si, že by to byla prča. Většinou rozhodujeme o všem důležitém po base piv.

Takže, ehm… Dělat covery na ženský pop-punk… Funguje to? Teda… Zaznamenali jste větší příliv dámských kalhotek na stage?
Kurňa jo, kalhotek létá na stage víc! Sbíráme všechny kalhotky, co dopadly na stage, a šijeme z nich horkovzdušný balón, se kterým se chystáme oblétnout celý svět.

Hraní vlastního mužského punk-rocku v tomhle směru přestalo fungovat po těch letech?
Přestalo… ale máme teď punk-rockovou Viagru… takže to zas funguje.

Přišly vám nějaké reakce od interpretů, které jste coverovali?
Jo… Greg teď chodí s Brittany Spears a Ben chodí se všema třema holkama z Destiny’s Child. Řekl bych, že všem se album líbí.

Album vyšlo nejdřív v Japonsku, ne? Proč to? Teda… proč myslíte, že vás Japonci tak moc žerou?
Nemáme ponětí, proč nás Japonci tak moc žerou, ale určitě je žereme taky na oplátku, a tak se snažíme a vydáváme tam dřív, dokonce jim přidáme nějaké bonusové skladby, abychom ukázali, že si jich ceníme.

Řekl bych, že máte spoustu bizarních historek à la Ztraceno v překladu po všech těch vystoupeních v Japonsku, nebo ne? Nadhoď ňákou! A nemusí v tom být dámský kalhotky.
Jednou jsem chcal v záchodový kabince vedle Marylina Mansona. Počítá se to?

Kde se vám zatím nejlíp hrálo?
Na 100% bych musel říct v Praze.

Cože v Praze? Nejsem si jistý, ale teď tam budete potřetí, je to tak?
Třikrát zní odhadem správně, ale nejsem si jistý, kolikrát teďkon přesně… většinou jsme všichni zhulení.

Těšíte se?
Ano. V Praze je to vždycky suprový!

Vaše songy se objevily v několika videohrách, na World Wrestling Entertainment a tak. Co z toho vám dělá největší promo?
Skladby do videoher a wrestlingu jsou skvělý, ale největší promo máme, když použijí naše songy ve filmech pro dospělé.

Jaké máte budoucí plány? Další covery?
Máme koncerty všude možně do konce léta, skrz na skrz Anglií, Japonskem a Evropou. Potom se vrátíme do studia a budeme pracovat na zcela novém albu Zebrahead.

Coverovat než začnete chytat kalhotky od babiček na stagích? Kdy máme očekávat, že nové album vyjde?
Milujeme kalhotky babiček! Naším cílem je vydat nové album koncem příštího léta a být zavaleni více kalhotkami než Jonas Brothers.

Když se podíváte na sebe a na scénu teď a řekněme před 10, 15 lety, jak to na vás působí?
Cítím se z toho nadrženě… je to špatně?

Chtěli byste něco vzkázat vašim českým fandům?
Velmi vřele děkujeme českým fandům. Díky moc za podporu po celá ta léta a nemůžeme se dočkat, až vás uvidíme na koncertu. Jste suproví!

Pozn.: To zmiňované album skutečně stihli na tohle léto. Nese název Get Nice! (už jsou z něho venku dva singly: Ricky Bobby a Get Nice!) a v Evropě vyjde digitálně 29. července, na fyzických nosičích pak 5. srpna.

Než propracované recepty jsou to spíše jen nástiny – množství všeho odhadujeme podle hladu a chuti (tedy koření po špetkách), respektive u studentů (a tedy i u mne) je to spíše dané „co dům dá“.

Chilli brambory
Oloupejte a nakrájejte brambory a mrkve. Pokud máte nějaké maso (např. párky), naporcujte jej a osmahněte na oleji. Poté přidejte nakrájenou jarní cibulku a nějaké koření (chilli, pepř, kari, kmín…), které máte po ruce. Chvíli (minutku) smažte a přidejte naporcované brambory a mrkve. Pokud máte rajče, tak jej načtvrcené přihoďte, a následně nějakou dobu smažíme. Pokud vás začnou bolet ruce od míchání, trochu podlijte a povařte, než je to hotové (brambory změknou).

Okurkový salát
Tohle je poměrně klasické jídlo, které se podává jako aperitiv k nějakému hlavnímu jídlu. Recepty se poměrně různí, takže zkusím nastínit nějaký souhrn. Nejdříve tedy musíte omýt a nakrájet okurku (různé recepty používají různé druhy okurek – buďto jednu dvě velké klasické, nebo třeba několik nakládaných) – už zde je několik variant: na kolečka, podélné proužky (hranolky), kostičky či půlené/čtvrcené „osmiúhelníky“ (které vzniknou, když rozpůlíte či rozčtvrtíte okurku a vykrojíte z ní vnitřek se semínky a pak tyto části nasekáte). Aby kousky okurek lépe nasály dresink a byly křupavější, existuje opět několik způsobů jak je vysušit: pořádně naklepat okurku předtím, než ji nakrájíte, otřít kousky papírovou utěrkou nebo je na půl hodiny v cedníku zasypat solí, která je vysuší (sůl pak papírovými utěrkami setřít). Než se vysuší, můžete si připravit onen dresink. Jeho složení také není univerzální – základem je většinou promíchání pár lžic světlé sójové omáčky a octu (z rýže či červeného vína), trocha sezamového oleje… Soli, drceného chilli, hnědého cukru, zázvoru… Můžete přidat ještě třeba nakrájený (a klidně na oleji osmahnutý) česnek či čerstvé chilli papričky. Vysušené kousky okurky dejte do nádoby, zalijte dresinkem a nechte buďto přes noc, nebo 3-4 hodiny v lednici uležet.

„Rajčatová smaženice“
Rajčata nakrájíte na osminky. Rozkvedlaná vejce slijte na rozžhavený olej, potom co se osmaží jedna strana, převrátíte a placku (respektive placky, jelikož se určitě něco přetrhne) lehce dodělejte, odsunete v pánvi a do volné části přidáte nakrájená rajčata. Chvíli smažíte, posolíte je a poté co z nich vyteče šťáva, přidejte trochu cukru, promíchejte s vajíčkem, stáhněte plamen a pod pokličkou tak minutu duste, promíchejte a hotovo… Může to být jako samostatné jídlo, nebo se k tomu hodí třeba rýže, nudle nebo chléb.

Čínské palačinky
Opět zde naleznete různé postupy. Základ bývá stejný: smíchat vařící vodu s hladkou moukou, přidat sůl a cukr. Někdy se přidává vajíčko a mléko, případně ještě nakrájená jarní cibulka, nějaká uzenina atp. Následně buďto těsto lijte na rozpálenou pánvičku jako u normální palačinek, nebo se z něj uplácá kulička (trochu jiná konzistence) na pomoučněném povrchu, která se nechá půlhodiny uležet, poté se rozválí a vyřezají se z toho placky. Jedna strana placky se potře sezamovým olejem a placky se těmito potřenými stranami na sebe přiklopí a nechají chvilku uležet. Nato dvojplacky rozválejte na pomoučněném povrchu a po chvíli lehce osmahnete. Placku pak rozdělte na dvě. Jedná se především o přílohu k jiným jídlům.

Další tipy
Pokud máte ve svém městě nějaký asijský obchod, doporučil bych nákup čínské chilli omáčky s nakládanými černými fazolkami. Vypadá to takhle:

Jedná se o poměrně univerzální pokrm – jednak ji můžete přidat do nějaké vlastní omáčky, jednak ji můžete jíst samotnou (pokud vám nevadí silně pálivá příchuť). Buďto se dá jíst s nudlemi, nebo klidně lze udělat instantní rizoto promícháním s rýží, případně kdo chce, rozetření na toust také není problém. Existuje ještě varianta s nakládanými oříšky, ale černé fazolky mají pro mě takovou „neutrální“ chuť.

Co bych dále doporučil pořídit z asijského obchodu a dovybavit si tím lékárničku, je bylinný čaj kam wo char. Jedná se o směs čínských bylinek vylisovaných do kostek a mohu potvrdit, že vzniklý čaj je velice účinný a hodí se především v raných fázích rýmy a nachlazení, jejichž doprovodné příznaky často spolehlivě zažene.

Název a motto snoubí v sobě narážku na dvě mé vášně, Nine Inch Nails a Červeného trpaslíka, a krásnou alegorii na život. Spirála se zrodila v druhé polovině roku 2009 a jelikož jsem chtěl mít minimum starostí s technickou stránkou věci, točila se na počátku v systému Blogger, který tehdy umožňoval FTP přenos generovaných stránek na vlastní server (chtěl jsem mít pod rukou všechny vzniklé soubory). Nechtěl jsem své příspěvky nijak kategorizovat, nicméně Blogger vyžadoval použití „štítků“: jako minimální zlo jsem tehdy vymyslel charateristiky spirál, kterémi bych pro své účely symbolicky označoval nějaké své „třídění nálad“ příspěvku, chcete-li (např. „nekonečná“ symbolizuje nějakou životní etapu, i když třeba rutinní, „stoupající“ něco pozitivního a tak dále).

Blogger ovšem přerušil v první polovině roku 2010 podporu FTP a zamrzlá forma se nachází zde: spirala.hackthesound.com/index.html

Abych ji znovu oživil s minimální technickou starostí, použil jsem populární systém WordPress. Snažil jsem se to dostat do podoby, která by byla co nejbližší předchozí formě, tedy vyházel jsem přebytečné funkce a zvolil tento design (pokud vám dělá potíže číst příspěvky na této stránce, tak prozatimním řešením může být třeba překopírování do textového editoru, kde lze zvolit libovolné písmo). WordPress vyžadoval pro publikování určení kategorie článku, na což jsem zřídil dvě: Převážně nepraktické a Praktické. Ty se zakládají na účelech Spirály, pro které jsem ji založil. To z více jak 90 % bylo (pro náhodné návštěvníky převážně nepraktické) stručné a občasné informování o mém životě v zahraničí, které bych jinak musel jednotlivě překopírovávat do korespondence s příbuznými a blízkými přáteli (takhle stačí, když jim pošlu odkaz a nějak to okomentuji) a ve zbytku (praktické) zajímavosti, které považuji za to, že by mohly být náhodnému návštěvníkovi nějak přínosné.

Je mi proti srsti dělat z něčího života reality show a nestojím o to, aby mé životní zápisky měly nějakou publicitu, proto jsem se je snažil většinou psát jako neurčité zkušenosti a nepromítat do nich osobní věci a názory. Svůj postoj jsem při zakládání vyjádřil v tomto úvodním příspěvku: spirala.hackthesound.com/2009/08/bloggeri-jsou-degeni.html

Uvidím, jak to s čteností bude vypadat, až opadne tato vlna kolem Dimension Jumpu, a podle toho zvolím další směřování Spirály: jestli ponechat stávající formu a účel, nebo změnit design a psát většinu příspěvků jako nějaké přínosné informace (třeba o britských komediích) pro širší publikum. Do té doby děkuji za trpělivost, shovívavost a pochopení.

KLIKNĚTE SEM, POKUD SE VÁM TENTO BLOG ZDÁ PODIVNÝ NEBO SE VÁM ŠPATNĚ ČTE!

Po celkem namáhavé cestě jsem konečně dorazil do Birminghamu a vydal se slepě na místo konání. Slepě ve smyslu, že DJ nemá tradici zveřejňování programu, takže až na místě se člověk dozví, co se vlastně bude dít. O programu jsem tedy měl jen mlhavou představu z pročítání diskuzí a reportáží z předchozích ročníků a doufal jsem, že při registraci na recepci se dozvím více. Čekalo mě ovšem překvapení a milé dámy z oficiálního fanklubu mi sdělily, že program stále nemají vytištěný a že brožurka by měla být k dispozici za hodinu (což byla, ale onen „program“ obsahoval spíše takové neurčité nastíněný, co se přibližně bude který den dít). Už z tohoto začátku jsem byl trochu zaskočen ve srovnání s Trpasliconem, neboť ačkoliv mi v Čechách nepřišel organizačně jako nějaký zázrak (ne že by byl nějak špatně zvládnutý, naopak, jen jsem se trochu zhýčkal na jednom ročníku Advíku, který byl organizačně/programově opravdu na výši), proti DJ je Trpaslicon profesionální akce maximálního formátu. Abych ale dokola nekritizoval, protože DJ byl ve výsledků parádní a nesmírně jsem si ho užil, shrnu toto srovnání DJ vs. Trpaslicon již v úvodu: Trpaslicon je větší, organizačně nesrovnatelně lépe zvládnutý, má několikanásobně bohatší program, nicméně pochopitelně strádá přítomnost britských herců a tvůrců Červeného trpaslíka.

Pátek: zahájení, kvíz, Hattie Hayridge a Andrew Ellard
Zhruba dvacet minut před zahájením v jednom z hotelových sálů už skupina tak nejméně 30 fandů nedočkavě podupávala před dveřmi – tuto dobu jsem využil k okukování cen v tombole a posléze jsem se dostal do hovoru s 2 Iry, Davem a Paudynem, kteří se DJ také jako já účastnili poprvé v životě (celkově zde byl stejný poměr „nováčků“ jako skoro na každém ročníku Trpasliconu). Irové byli účastí Čecha překvapeni, avšak věděli o tom, že Červený trpaslík má v Česku celkem silnou fanouškovskou základu – Dave mi sdělil, že viděl pár fotek z Trpasliconů a pak fotku chlapíka, který si vyrobil relaxační fólii… No, vidíte to, kdo by řekl, že pan Tro bude známý za hranicemi. Oproti některým předchozím ročníkům, alespoň co jsem pochopil z reportáží, nebyl letošní DJ stylizován do žádné epizody, takže organizátoři sfoukli zahájení pár výkřiky do mikrofonu.

Zahájení

Chvilku po zahájení vystoupila ze zákulisí Hattie Hayridge (Holly) a začala přednášet kvízové otázky – každý stůl v místnosti obdržel papír na odpovědi a náš tým ve složení mě, 2 zmíněných Irů, 2 Velšanek, 1 Američanky a 1 anglického páru se sice nedostal mezi 3 nejlepší soutěžní týmy, ale řekl bych, že jsme dali dohromady většinu odpovědí (přestože některé byly zákeřné, například vyjmenování 7 věcí z inventáře Duana Dibbleyho).

Po skončení kvízu a před jeho vyhodnocením proběhla besídka s Hattie. Nejvíce mě zaujalo její vypravování o stand-up turném, které podnikla po Británii – poměrně šokující byla historka z výstupu v zapadlém londýnském klubu Tunnel. Tento klub, již nefunkční, byl typické shromaždiště fanoušků Millwallu (pro představu fanouška Millwallu si pusťte scénku se skinheady z první epizody Black Books) a pravděpodobně velký pajzl, o čemž svědčilo i to, že cesta na záchodky vedla dozadu kolem pódia. Toho využil jeden přiopilý chlapík a při cestě ze záchodků nadzvedl Hattie sukni, načež mu ona samozřejmě vlepila facku. To místního gentlemana vybudilo a mrsknul jí do oka vejce. Hattie poměrně zbavená smyslů se chopila sklenice a už připravená mu ji rozbít o hlavu ji držela ve vzduchu. Do této situace nakonec zakročil druhý komik na pódiu a křiknul do davu, ať onoho chuligána vypískají, což pro millwallské nebyl problém a po chvíli jej i vyvedli z klubu. No, těžký to život.

Po Hattie vystoupil na pódium Andrew Ellard, místní trpaslíkovský guru, který má na svědomí výrobu většiny DVDček a natáčení bonusových materiálů, plus se kromě Červeného trpaslíka podílel i na IT Crowd. Jeho besídka byla kratší, ale poměrně zajímavá – na otázku, s jakou nejzvláštnější verzí Červeného trpaslíka se setkal, odpověděl, že s polskou, kde údajně celý dabing dělá jeden člověk. S Andrewem jsem se pak v průběhu večera bavil osobně a pochválil české distributory za jejich vstřícnost, poněvadž formu DVD Červeného trpaslíka prý nijak výrazně neměnili od originálů, zatímco například ve Francii si připravili úplně odlišné vydání.

Závěr večera pak v oficiálním programu vyplnilo karaoke, nicméně ve vedlejší místnosti si nějaká banda fandů zorganizovala

Hattie Hayridge

„beerpong“ (populární americká hra, v níž hráči střídavě o stůl házejí pingpongový míček a snaží se trefit do soupeřových kalíšků, obsah kalíšků asi každý dokáže odvodit z názvu a co se s nimi děje po zásahu také) s jägerbombami. Hlavní organizátor tohoto jägerpongu byl poměrně družný a všechny nově příchozí všem navzájem představil. Díky tomu jsem zjistil, že nejsem jediný zástupce z naší malé země, a potkal jsem jednu Češku, která přijela se svým anglickým manželem. A také jsem potkal ženskou kopii Hadatiho, avšak byla to dyslektička, takže prý ze Zeměplochy nezvládla dočíst ani nadpis na obalu jedné z knih.

Sobota: Robert Llewellyn, Chris Barrie, soutěž masek, přednáška o vizuálních efektech, aukce, Steven Wickham, show Johna Lenahana a Hattie, diskotéka s nečekanou účastí Craiga Charlese a Dannyho Johna-Julese
Začátek programu byl v 10 dopoledne, kdy organizátoři po krátkém oznámení promítli epizodu Kryton. Po ní se uskutečnila besídka s Robertem Llewellynem, která byla poněkud zvláštní, jelikož probíhala přes Skype. Ačkoliv to zní podivně a skrývá to velkou pravděpodobnost, že by se mohlo něco pokazit, šlo to hladce a Robert jako by tam skoro byl. Padlo spousta zajímavých otázek, včetně jedné od Chrise Barrieho, který se objevil ve dveřích. Robert se snažil držet jazyk za zuby kolem neoficiálních oznámení a jediná větší věc, která mu ulítla, byla spíš taková sebepropagace, že 4 roky psal sci-fi knížku, která by měla vyjít na konci roku (taky padla několikrát řeč o Carpoolu: http://www.llewtube.com/carpool.php).

Po této Skype besídce vyběhl na pódium kdo jiný než sám Chris Barrie. Sklidil veliké ovace a poměrně dost kuriózních dotazů: např. jedna slečna se ho zeptala, jakým způsobem by jako Arnold Rimmer použil prodlužovací vidličku, načež mu podala onu prodlužovací vidličku. Od některých dotazů se Chris snažil odbíhat a při jedné otázce začal tak nějak burcovat dav, kdo je na DJ poprvé a jestli je někdo odjinud než z Británie, k čemuž se tedy přihlásily dva hlasy patřící České republice. Na to Chris zareagoval slovy, že prý mu z Česka přichází velké množství dopisů, takže se omlouvá všem, na které nestihl odpovědet, neposlal autogram a tak. Po skončení besídky se Chris rozhodl vydražit svou trpaslíkovskou bundu, která mu prý roky visela netknutá ve skříni. Chris aukci dral kupředa a konečná částka se vyšplhala tuším na 270 liber.

Robert Llewellyn

Poté nastala polední pauza, respektive se dostali na řadu návštěvníci, kteří si připlatili za privátní posezení u kávy s herci, či za vytištění oficiální fotografii s nimi (před logem DJ). Během čekání byly zpřístupněny 3 hry pro „Red Dwarf olympiádu“: miniaturní golf, minikulečník a šipky. Poté začala autogramiáda s Chrisem, Hattie, Johny Lenahanem (mluvící toustovač), Mikem Tuckerem a Alanem Marshallem (část týmu vizuálních techniků). Ze zvědavosti jsem položil Hattie otázku, jestli by se nechtěla příští rok vypravit do Prahy na Trpaslicon: bez váhání mi odpověděla, že určitě ano, a dala mi svou privátní e-mailovou adresu. Zeptala se Chrise, který seděl vedle, jestli by se taky chtěl podívat do Prahy, a ten přikývl, že jo. Tak snad to vyjde.

Začátek večerního programu vyplnila soutěž masek moderovaná Mikem Tuckerem: objevil se tu Duane Dibbley (druhé místo), Eso Rimmer, dvě Katariny Bartikovské, Nirvana Crane, plechovka ležáku Leopard (první místo), Selby, Dibbley family (3. místo), šílený Rimmer s panem Filutou v nadživotní velikosti a mastička na dásně (díl Trosečníci). Jak je vidno, Britové se rádi převlékají i za neživé předměty. Ostatně Andrew Ellard zmínil, že na DJ 1993 mu uniklo první místo s jeho maskou Rimmera kvůli nadživotní masce mluvícího toustovače, jež i prý vystřelovala toust. Po maskách se rozjela dražba různých věcí pro sběratele: začalo to vítěznou maskou, pokračovalo se přes různé kostýmy a věci z natáčení seriálu až k jednomu z originálních draftů scénáře k jedné epizodě (tuším Psirény). Po ní měli technici krátkou přednášku o různých modelech z Červeného trpaslíka, doplněnou prvotními návrhy a proč se co na nich změnilo. Poměrně výživné a odnesl jsem si moudro, že i zkušený designer musí leckterý návrh překlesit nejméně dvacetkrát, než mu to vezmou.

Chris Barrie

Po nich nastoupil Steven Wickham, jenž hrál Listerovo gelfskou manželku z Polymorfa 2, na krátkou besídku – gumový kostým nebyl podle jeho slov v zimě dvakrát příjemný a gelštinu neimprovizoval, ale měl přesně danou ve scénáři a počet slabik Ach-chach byl hlídán režisérem. Potom se rozjela kouzelnická show Johnyho Lenahana, která mi připomnělo jedno vystoupení v Česko má talent, neboť celé to bylo založeno na někdy trapném kažení kouzel: „Grahame, vrať kartu, kterou sis vybral, zpátky do balíčku a zamíchej jej. Můžeš mi potvrdit, že je nemožné, abych našel tvou kartu?“ – „Ano.“ – „No, tak to nemá cenu,“ načež kouzelník zahodil balíček karet. Některé kousky byly stejně otravné jako neustálé nabízení toustů, takže není divu, že Johnyho pro tuto roli tehdy vybrali. Na konec show nastoupila Hattie se svým novým stand-up vystoupením, se kterým bude brzy obrážet Británii. Hattie byla opravdu vynikající a dohledat si nějaký záznam jejího stand-upu bych doporučil každému, komu sedí onen suchý humor, na který jsem zvyklí u Holly v Červeném trpaslíkovi. („Věděli jste, že do Whiskas se dříve přidávaly amfetaminy? A co potom taková ta reklama 10 z 10 koček doporučuje Whiskas… No, bodejť by ne, když nebyly dvakrát při smyslech.“)

Duane Dibbley - soutěž masek

Na závěr noci byla připravena diskotéka. Do tance se příliš lidé nehrnuli, o dvě hodiny později se ovšem v hotelu objevil Craig Charles, který převzal kontrolu nad mixážním pultem a začal hrát funky muziku, o níž vede rádiový pořad. Za chvíli na pódiu vykoukl i Danny John-Jules, který vše z dálky pozoroval. Po skončení diska se zbývající návštěvnici přesunuli do baru a z velké části na balkon, kam Craig Charles odešel na cigaretu. Dostalo se i Craigovo hru na hotelové piano, o němž jsem četl v reportážích z předchozího ročníku. Trochu jsem se zakecal o všemožných britských komediích s jednou z Katarin Bartikovských, o které jsem po chvíli zjistil, že se jedná o mladou sci-fi spisovatelku Ruth Wheeler, která na DJ přijela prodávat a podepisovat svou prvotinu All Aliens Like Burgers, jež by se měla podle propagačního letáku líbit všem, komu se líbil Červený trpaslík.

Neděle: Doug Naylor, info o nové sérii, Craig Charles a Danny John-Jules
Následující ráno byla největší událostí očekávané oznámení Douga Naylora. Jak pravděpodobně všichni tušili, Doug oznámil natáčení nové série pro televizi Dave. Zatím je projekt částečně v plenkách, jelikož třeba herci nemají podepsané smlouvy apod., takže příliš věcí neprozradil. Ve stručnosti (plus něco málo na Llewellynovo  blogu a pozdější oficiální potvrzení na reddwarf.co.uk):

Doug Naylor

• Nová série nese název Series X, což je čistě rozhodnutí televize Dave, protože X „vypadá sexy nebo tak něco“.
• Natáčení by mělo začít již tenhle rok (od listopadu do ledna) a nové díly by se měly vysílat v září/říjnu 2012.
• Bude to 6 půlhodinových epizod.
• Doug bude tlačit na televizi, aby se tentokrát nahrávaly před živým publikem.
• Protože Doug má na svědomí „slabší“ série 7, 8 a nové díly Zpátky na Zem, je mezi některými fanoušky považován za takového kazisvěta. Podle jeho výkladu mi ale přišlo, že si je toho částečně vědom, zároveň na novou sérii budou čekat davy krvežíznivých novinářů, kteří ji budou chtít odepsat stylem „už to nemá šťávu, herci už jsou moc staří“ apod., takže říkal, že nové díly budou muset divákovu bránici nakopnout už od začátku, tzn. by bylo sebevražedné strávit prvních deset minut nového dílu vysvětlením, jak to navazuje na přes 12 let starou poslední sérii.
• V jednom z draftů scénářů má prý rozepsanou jednu scénku s mluvícím toustovačem.
• Lodní počítač by se měl vrátit – pravděpodobně to bude Hattie, jelikož Norman Lovett prý soustavně říká, že se nechce na Červeném trpaslíku podílet.
• Někdo se zeptal, zdali bude zveřejněn scénář Red Dwarf filmu, když se z této idei tak nějak sešlo a místo něj se natočil speciál Back to Earth a teď se bude točit nová série. Doug na to odpověděl, že scénáře k nenatočeným filmům se zveřejňují v případech, kdy je natočení filmu totálně odepsáno, což se Red Dwarf filmu prý zatím netýká, navíc ten scénář už tak 30x přepisoval.

Doug také ukázal klip z komediálního seriálu Over to Bill, který připravoval, ale BBC jej zamítla. Chvíli po něm (jinak pauzy většinou vyplnilo promítání nějakých raritních záznamů Smegů z produkčních videokazet nebo třeba starého zapomenutého seriálu I, Lovett, kde Norman hraje samotářského vynálezce) se na pódium dostavily hvězdy předešlého večera, Craig Charles a Danny John-Jules. Svou besídku pojali poněkud svérázně a dokolečka se popichovali, mluvili o náhodných tématech a nedávali moc příležitostí pro dotazy – vypadalo to zhruba tak, že Craig zvolal: „Další dotaz!“ Na někoho ukázal a poté začal o něčem mluvit, takže dotyčný divák držel v ruce mikrofon nejméně deset minut, než mohl položit svůj dotaz. Na druhou stranu když už padla nějaká otázka, došlo kolikrát k neopakovatelným momentům, z nichž bych zmínil především tyto 3:

Craig Charles a Danny John-Jules

1. někdo zmínil, že na minulém DJ sehrál Craig falešný polibek s Chloë Annett a že tenhle ročník tu je přítomna jeho gelfská manželka, takže by mohli spolu sehrát znovu svatební polibek… což se stalo, 2. jeden podivný Američan z Kalifornie chodil na DJ v jehlách, což měla být údajně pocta k Rocky Horror Show, a Craig s Dannym si z něj utahovali, vyvolali ho na pódium a zkoušeli si jeho jehly… Nakonec v návaznosti na odpověď k dotazu, která scéna, již musel Danny jako Kocour sehrát, byla pro něj nejtrapnější, byl Danny vyhecován, aby se oblékl do kostýmu zdravotní sestřičky a půjčil si Američanovy jehly, 3. někdo požádal o zarapování toho krátkého rapu z dílu Pozpátku, což Danny s Craigem s přehledem vystřihli.

Na tento výstup navázal stejný program jako v sobotu, tedy aukce, privátní posezení u kávy, fotografování a autogramiáda. Během toho byla ještě vyhlášena tombola a pak už jen zbývalo zakončení. Tak co více k tomu dodat… jeden z nejlepších víkendů mého života, ačkoliv samotné setkání, leč oficiální, je organizačně hůře zvládnuté (ještě podotýkám, že podle slov organizátorů byl tenhle ročník DJ nejvíce zorganizovaný, že na předešlých byly běžné 2-3 hodinové zpoždění apod.) a programově chudší než český neoficiální Trpaslicon.

Tady jsou všechny mé fotky (omlouvám se za kvalitu některých z nich): https://picasaweb.google.com/102604524089774844957/DimensionJumpXVI2011#

Postupně sem budu přidávat odkazy na ostatní fotky a videa, které objevím:

(ke všem galeriím na FB to bohužel vypadá, že musí být zřízen účet)
https://www.facebook.com/album.php?id=100001905453121&aid=20269

https://www.facebook.com/album.php?fbid=10150154100332301&id=666772300&aid=288266

https://www.facebook.com/album.php?fbid=10150155986714324&id=852599323&aid=307943

https://www.facebook.com/album.php?fbid=1946233144851&id=1513211888&aid=115479

https://www.facebook.com/album.php?fbid=10150149562953790&id=270631053789&aid=291281

https://www.facebook.com/album.php?id=592380943&aid=350288

https://www.facebook.com/album.php?aid=350421&id=592380943

http://s1218.photobucket.com/albums/dd405/MrDavieL/

http://www.markandninahfm.co.uk/#/dimension-jump-xvi/4550476844

Doug Naylor, oficiální oznámení natáčení Series X: http://www.youtube.com/watch?v=2eFI0XTws2A

Craig Charles & Danny John-Jules (Craig si vypůjčil elektrický vozíček od jednoho návštěvníka): http://www.youtube.com/watch?v=wrYNZUEyq_o

http://www.youtube.com/watch?v=7–NoMMZoDU

http://www.youtube.com/watch?v=E2Yb14ymrRY

Craig Charles & Danny John-Jules (Američan v jehlách): http://www.youtube.com/watch?v=0lYADRGsHk8

Craig Charles & Danny John-Jules (pan a paní Listerovi): http://www.youtube.com/watch?v=Uem5YI-V3KY

Craig Charles & Danny John-Jules (Danny jako sexy zdravotní sestřička): http://www.youtube.com/watch?v=j6Bu2_rl7XE

Chris Barrie 1: http://www.youtube.com/watch?v=FYNwjfiKNVc

Chris Barrie 2: http://www.youtube.com/watch?v=YYTHqIDQsoo

Různá videa: http://www.youtube.com/user/SpaceCorpsDirectives

Chtěl jsem fotky nahrát na tradiční účet na flickru, jenomže se ukázalo, že se blížím celkovému limitu 200 fotek zdarma. Zveřejnil jsem zde tedy pouze fotky ze Stirlingu, což zneviditelnilo některá první alba. Z nich, pokud si dobře pamatuji, za vidění stály jen fotky z výšlapu na Arthur’s Seat, který jsem podnikl minulý rok v září, nicméně to nebylo naposled, kdy jsem tento kopec zdolal, a tak jsem se rozhodl, že to takto nechám a někdy v budoucnu nafotím jiné, například na jaře, kdy Holyrood Park vypadá dle mého názoru lépe než na podzim. Nu, zde je pár fotek ze Stirlingu: http://www.flickr.com/photos/42696076@N07/sets/72157625540180709/

Dále už jsem nahrával fotky na Picasu. Nejprve návštěva hradu v Edinburghu za zlevněnou cenu 3 liber (mimochodem kromě výhledu na město není nijak dvakrát výjimečný, takže jsem rád, že jsem nemusel dát oněch 13 liber či kolik stojí normální vstupné): http://picasaweb.google.com/102604524089774844957/EdinburghCastle?authkey=Gv1sRgCM7qgf2mrNvK_QE

A nakonec můj denní výlet do Stonehavenu, malého rybářského městečka, které není nijak moc zajímavé a je známé hlavně tím, že zde vznikl skotský fastfoodový pokrm „fritovaná tyčinka Mars“ (ano, i takovéto věci jedí Skotové), nicméně leží blízko zříceniny hradu Dunnottar, k němuž vede nádherná procházka podél pobřeží: http://picasaweb.google.com/102604524089774844957/StonehavenDunnottarCastle?authkey=Gv1sRgCNKpoOLL9daqLQ

Sestry maturitní ples vyšel akorát na den po mých zkouškách, sobotu 18. prosince. Protože jsem věděl, že se jedná o nejvytížinější období a že i dva centimetry sněhu jsou pro Velkou Británii kalamita, nechtěl jsem svůj osud svěřit do rukou nízkonákladových společností a rozhodl jsem se letět s British Airways. Jelikož nenabízí přímé lety z Edinburghu, měl jsem nejdříve ranní let do Londýna a odtud do Prahy.

Let do Londýna mi byl zrušen už v pátek večer kvůli počasí, ačkoliv v té době nebyl v Británii takřka žádný sníh a žádná předpověď jej ani nezmiňovala na dobu letu. Manipulace s letenkou (změna rezervace či zrušení) byla v mém případě možná jen přes call centrum, na které se nedalo dovolat – po vytočení čísla se spustila nahrávka, že v současné době vyřizují příliš mnoho hovorů, a na to číslo zavěsilo.

Jelikož to bylo pro mne důležité, let z Londýna mi zrušen nebyl a v pátek byl zrušen jen 1 ze čtyř letů do Prahy, říkal jsem si, že ještě nějakou šanci mám a i kdyby mi to nevyšlo, nebude problém na Heathrow najít náhradní let, když je to nejvytíženější evropské letiště, a aspoň si změnit mou rezervaci na zdejší přepážce, když už je call centrum nedovolatelné. Jediná možná varianta jak se dostat do rána do Londýna, která mi ten večer zbývala, byl noční autobus a ponevadž nefungovala rezervace přes internet, vypravil jsem se naslepo na autobusové nádraží. Zde nebyla otevřená žádná přepážka a od hlídačů na nádraží jsem se dozvěděl, že mám počkat na daný autobus a zeptat se řidiče, že budu mít třeba štěstí. „Štěstí“ (v té době) jsem měl a v hloučku dalších dvaceti lidí se mi podařilo jakožto jednomu z prvních, kdo tam čekal, získat jedno z posledních pěti volných míst.

Do Londýna to bylo po ne dvakrát pohodlné 8,5-hodinové cestě poměrně na čas, takže jsem nasedl na taxík a vypravil se na Heathrow. Zde jsem vešel do přeplněné haly, abych zjistil, že let do Prahy (stejně jako později všechny lety) byl zrušen. Call centrum stále nefungovalo, tak jsem se snažil najít nějaký informační stánek. Nakonec jsem byl odkázán směrem na druhý konec terminálu, kde začínala fronta, která se točila přes celou halu, na změny letenek. Do fronty stále přibývalo více lidí, až začali zvažovat, že by nikoho dalšího do letištní haly nevpouštěli. Nicméně i přes její délku mi nějak nic jiného nezbývalo, tak jsem zde stál 6 hodin doufajíc, že se aspoň něco dozvím. Poté začali uzavírat veškeré přepážky a rozdávat letáčky, že máme opustit letiště a pokud si člověk sežene v Londýně hotel do doby jeho nejbližšího letu, tak mu jej zpětně proplatí. Poněvadž jsem nevěděl, kdy je můj nejbližší let, jak mohu svou současnou rezervaci změnit, když se nemohu dovolat na jejich call centrum, a kde v předvánočním Londýně, do kterého byly z letiště vyhnány desetitisíce lidí, sehnat hotel, vyčkával jsem stejně jako další stovky lidí dále v hale.

Ptal jsem se různých kolemjdoucích zaměstanců letiště a British Airways a každý mi tvrdil poměrně nejisté informace. Nutno podotknout, že ti od BA vykazovali značně nadměrnou dávku arogance. Kupříkladu druhá strana onoho letáčku psala, že pokud by se chtěl zákazník dozvědět více o svých právech, může navštívit internetovou stránku (bezdrátové připojení bylo v hale přetížené), nebo se zeptat na přepážce (které byly zavírány), aby mu byl vydán plný dokument, který tyto práva stanoví. Dále se zmiňovala o hotelových voucherem. Tak jsem se jednoho zaměstnance BA zeptal, jestli je budou vydávat. Na to mi odpověděl, že ne, takže jsem ho požádal, jestli by mi mohl poradit, jak tedy mám změnit svou rezervaci, když jejich call centrum nevyřizuje hovory, a kde mám v Londýně sehnat ubytování. K tomu mi řekl jen, že to je můj problém, usmál se, otočil se zády a odkráčel.

Situace se ani nadále nelepšila, takže jsem se rozhodl letiště opustit a dostat se zpátky do Edinburghu. Bohužel i londýská linka metra, která měla jezdit každých pět minut, byla přes hodinu zpožděná, kvůli čemuž mi ujely poslední vlakové spoje do Edinburghu v daný den. Další jel až v 9 ráno. Zkusil jsem obvolat (volání na call centrum nebylo zdarma, takže už jsem měl jen poslední zbytky kreditu) a obejít několik hotelů, bohužel bez úspěchu. Spolu s dalšími desítkami lidí jsem tak až do rána vyčkával na vlakovém nádraží, jehož teploty se pohybovaly pod bodem mrazu. Zpátky v Edinburghu se mi už podařilo sehnat za pár dní přímý let s jinou společností.

Přeji krásné prožití vánočních svátků a úspěšný rok 2011 bez podobných zážitků.