Tak nejprve povím pár věcí k samotnému místu, protože asi ne každému se při tom něco vybaví, na rozdíl od Pekingu, Velké zdi či Šanghaje. Guilin je na čínské poměry malé město (400.000 obyvatel) v provincii Guangxi (Kuang-si). Krajina kolem něj je v Číně velmi proslavená a jedno čínské pořekadlo praví zhruba: „Guilinské hory a řeky jsou ty nejlepší pod nebem.“

Tento výlet jsem nevymyslel tentokrát já, ale jeden český kamarád Roman. Z početné skupiny lidí, se kterými výlet plánoval, jsem nakonec zbyl jen já a Abbie, Romanova hongkongská kamarádka. Ta, jakožto jediná mluvící plynně mandarínštinou, se chovala víceméně jako naše průvodkyně a všechno zařídila. Krom jazykové vybavenosti se ráda baví s lidmi, je nesmírně milá a nestydí se opakovaně ptát na cestu kolemjdoucích v rozmezí 5 metrů, takže jsme nikde dlouho nebloudili.

Nepříjemné zážitky jsme měli jen dva. První byl cesta do Guilinu, která vlakem trvá kolem 13 hodin. Na cestu tam bohužel neměli místa v lůžkových kupé, takže jsme měli jen místa na sezení. Původně jsem si říkal, že to nebude zas tak hrozné, protože čínské vlaky, se kterými jsem předtím cestoval, byly poměrně pohodlné se širokými sklopnými sedačkami. Bohužel vlak do Guilinu nepatřil k nejmodernějším a sedačky představovaly tvrdé nesklopné lavice. Sedět takhle 13 hodin je samo o sobě nepříjemné. Další dimenzi nepříjemnosti tomu přidal přecpaný vagón, kde spousta lidí nemělo místo k sezení, takže stáli, seděli či leželi v úzké uličce. Do toho několik řvoucích čínských dětí, průvodčí vyřvávající jména stanic či deprimovaná pracovnice čínských drah snažící se prodat ohebná kartáčky na zuby a zubní pastu. (Ve vlaku do Kantonu se mi to nestalo, ale údajně je běžné, že se v čínských vlacích snaží prodávat všemožné předměty.) Ve zpátečním vlaku jsme naštěstí měli lůžková místa.

Druhá nepříjemnost se stala v Yangshuo, malém městečku kousek od Guilinu. Roman zde zarezervoval pokoj pro tři, ale rezervace nám byla nečekaně zrušena, protože jsme kvůli dopravní zácpě dorazili po šesté (což ale nikde nebylo zmíněno). Volná místa neměli a ani v okolních hotelech nic nebylo. Naštěstí se nám, resp. Abbie, přes místní cestovku podařilo domluvit na rychlo jiné ubytování.

Zde jsou fotky:

https://picasaweb.google.com/115381441536795919346/Guilin?authuser=0&authkey=Gv1sRgCM365f_kn8X3bQ&feat=directlink

Na nich jsou k vidění místa z našeho itineráře. První jsme navštívili rýžové terasy nedaleko Guilinu. Při tom se zastavili ve vyumělkované turistické vesničce žen s nejdelšími vlasy na světě z etnika Yao (Jaové). Mimo Yao v Guangxi ještě žijí menšiny Miao (Miaové) a Zhuang (Čuangové). Druhý den jsme se plavili po řece Li do Yangshuo. Řeka Li a Yangshuo jsou obklíčeny úchvatnými krasovými útvary – je zde i „20-yuanový plac“, tedy výhled na krajinu, která je na zadní straně 20-yuanové bankovky. Po plavbě jsme ještě navštívili rybářskou vesničku Xingping, park Sedmi hvězd a buddhistický chrám u něj. Další den jsme si půjčili kola a jeli do turistického parku Shangri-la a následně zpět podél řeky Yulong. Poslední den jsme navštívili Stříbrnou jeskyni.

K tomu výčtu míst musím dodat, že mě zaujaly pouze rýžové terasy, plavba lodí a projížďka na kolech. Ty ostatní místa byla na můj vkus „přeturističtělá“, což je důsledkem toho, že mezi Číňany patří Guilin k top destinacím a místní se z toho snaží vytřískat co nejvíce. Příklad budiž Stříbrná jeskyně, která je poměrně rozhlehlá, ale umělými zásahy ztratila jakékoliv přírodní kouzlo: jednak podivné pestrobarevné osvětlení, jednak vybetonované stropy v některých částech. K tomu se ještě uprostřed jeskyně nacházel obchod se suvenýry a při východu z jeskyně musel člověk projít 4 či 5 dalšími obchody se suvenýry. A podotýkám, že vstup do jeskyně byl placený.

Ještě jedna náhoda při cestách v Guilinu byla, že jsme několikrát narazili na jednu skupinku Čechů na turistickém zájezdu. No, jelikož mám jiné povinnosti, tak tímto vyprávění ukončím. Je toho na vyprávění víc, třeba kolem místních jídelních specialit, ale na to se mě kdyžtak ptejte jednotlivě, koho to zajímá.

Pondělí
Vývar z pangasiovo kůstky
(1) Sekaný pangasius, drť z kostí pangasia s příchutí brambor a okurka
(2) Dušená zelenina a rýže
Čajový džus

Úterý
Zeleninová polévka s rýží
(1) Pangasius z hajného Robátka, omáčka z rybích jater, knedlíky
(2) Čočka, párek, okurka, rohlík
Čajové kakao

Středa
Čočková polévka s rýží a kousky párku
(1) Nudle s pangasiovým potěrem, kompot
(2) Knedlíky nadívané fazoly, zeleninová omáčka
Čajové mléko, Rybí olej

Čtvrtek
Fazolová polévka se zeleninou a kousky párku
(1) Pangasius na způsob hovězí variace s příchutí krůtího steaku na paprice, kynuté knedlíky
(2) Pangasius nadívaný dušenou rýží a čočkou, brambory
Banánový čaj, Smetana

Pátek
Rybí Eintopf
(1) Pangasiové řezy, maďarský rybí salát
(2) Čočka po cikánsku
Čaj

Nejprve jsem dnes odevzdal svou závěrečnou práci. Kromě elektronického odeslání zdrojových kódů apod. jsme měli ještě fyzicky předat dvě vytištěné a svázané kopie oné „diplomky“ (a podepsaná autorská prohlášení). Na rozdíl od Česka, kde ta vazba musí (možná i povinně) být profesionální tiskařská práce, to tady nebylo tak pompézní. Minulý týden jsme vyfasovali balíček, který mj. obsahoval desky a vazbu. V našem „krásném“ betonovém paneláku informatiky pak byly ve dvou patrech rozmístěny obstarožní děrovací a vázací stroje. Kdo tedy chtěl, mohl si DIY vytisknout a svázat závěrečnou práci, což jsem učinil i já.

Sice jsem chvíli váhal, zda by nebylo lepší to odnést do nějakého tiskařského střediska, po tom, co to vypadalo, že mých pracně vytištěných zhruba 60 stránek bude sešrotováno historickým mechanickým strojem. Nakonec to mám za sebou. Ještě mě čeká prezentace čili obhajoba před lidmi, co to budou známkovat, někdy kolem konce dubna a začátku května. A pak v tu dobu přijde můj poslední nával zkoušek (jako vždy uváděno v britském letním čase):

30. dubna: 9:30-11:30
4. května: 9:30-11:30
7. května: 14:30-16:30
8. května: 9:30-11:30
16. května: 14:30-16:30
22. května: 14:30-16:30
24. května: 14:30-16:30

Je toho dost, ale po tom, co jsem přežil minulý rok, mě už tolik neděsí takovéto zkouškové záplavy. To je asi tak vše. Po prváku jsem sem příliš nepřispíval – jednak mi ubývalo času, jednak také inspirace. S přibývajícím časem jsem si osvojil všechny ty zvláštnosti kolem života v Británii, že mě ani nenapadlo psát nebo mluvit o něčem, o čem bych předtím hned vyprávěl každému na potkání.

Abych to ale nějak uzavřel a trochu vynahradil onu absenci „historek ze života“, přihodím jednu peprnější, i když jsem to celé, jako většina studentů, sledoval jen zpovzdálí. V minulosti jsem okrajově zmiňoval to, jak obří studentská asociace funguje vedle univerzity (ona asociace vlastní bary, sportoviště, funguje pod ní cca 300 zájmových spolků atp.). Každý rok probíhají volby do této asociace z řad studentů, které mají poměrně masivní charakter – před čtyřmi lety i tehdejší americký spolubydlící na výměně říkal, že byl dost zaskočený, přestože byl zvyklý na „velkolepost“ všeho možného na jeho domácí univerzitě ve Státech. Před čtyřmi lety to navíc se souběžnými parlamentními volbami vyvolávalo zvláštní paradox: zatímco o parlamentních volbách nebylo skoro slyšet (částečně kvůli stropu na rozpočet volebních kampaní), o studentské volby zavadil člověk všude (univerzitní budovy byly „vytapetované“ volebními plakáty, nadšení příznivci všech možných kandidátů vám lezli do bytu atd.).

Toliko k připomenutí denní reality a nyní se dostanu k samotné historce. Zhruba před měsícem (zřejmě „čistou náhodou“ chvilku před dalšími studentskými volbami) všem studentům dorazil e-mail, že se svolává mimořádná schůze studentské asociace, kde se bude jednat o vyslovení nedůvěry jejímu současnému viceprezidentovi a o omezení (cenzurování a napomenutí) prezidenta: prezidentovi za to, že toleroval činy svého viceprezidenta, a viceprezidentovi za jeho několik měsíců staré přehmaty. V létě na svůj viceprezidentský blog napsal článek „Proč vám pliveme do pití“, kde si postěžoval nad tím, jak jsou servírky a barmanky o letních festivalech obtěžovány opilými zákazníky a studentská asociace s tím nic nedělá. Tím se tedy podle asociace dopustil poškození jejího dobrého jména. Pak si údajně v průběhu předchozí kampaně stěžoval, že studentskou asociaci ve skutečnosti řídí žena ve středním věku, a někdy na podzim si na Twitteru ulevil slovy „jebat staré lidi“, čímž se tedy dopustil sexismu a age-ismu. Plus onomu e-mailu ještě předcházela jakási neveřejná schůze v rámci asociace, co učinit s těmito dvěma neposlušnými pány, a únik dokumentů z těchto jednání do studentského tisku, ale nebudu zabředávat do detailů kolem tohoto pseudoskandálu, protože zas tolik mě to nezajímalo a měl jsem důležitější věci na starosti. Na samotné „mimořádné schůzi“ jsem nebyl, ale prý to bylo dobré divadlo jak ze strany žalujících, tak i obžalovaných pánů – viceprezident si prý přivedl svého spolubydlícího, který předstoupil a obhajoval jej, jak to vlastně všechno myslí dobře a co všechno pro život edinburghských studentů udělal. Nakonec to oba dva těsně v hlasování ustáli. Nemění to ale nic na absurdnosti celé situace. A není náhoda, že politikaření kolem studentských asociací bývá živnou půdou pro rekrutování do vyšší politiky: např. současný britský premiér nebo současný kontroverzní starosta Londýna se v mládí angažovali v rámci podobné studentské organizace v Oxfordu.

Možná to vyznělo trochu pochmurně, ale já to celé vnímám spíše s humorem. Nu, poněvadž jsem za dva měsíce z edinburghského studentského kolotoče venku a už se nejspíše nedokopu sem něco napsat, uzavřu to slovy Douglase Adamse: „Sbohem a díky za všechny ryby!“

Svým bližním a známým jsem nějakým způsobem popřál vše nejlepší do nového roku, takže se zpožděním jen pro náhodné čtenáře: přeji šťastný a úspěšný nový rok 2013!

Skotská oslava Nového roku, Hogmanay, je poměrně proslavená a jako událost, kdy stojí za to Edinburgh navštívit, je doporučována hned po letním festivalu Fringe a představení Military Tattoo. Na rozdíl od většiny zemí se jedná o vícedenní festival a pouliční silvestrovská oslava je jen jeho součástí. Program se rok od roku liší, ale některé prvky zůstávají stejné.

Letos oslavy začaly 30. prosince velikánským průvodem s pochodněmi na Calton Hill. Můj let byl akorát ten večer, takže jsem jej propásl, ale ze záznamu i z vyprávění přátel mi to přišlo úchvatné. 31. pak probíhalo několik věcí zároveň: koncerty, ceilidh (tradiční skotská tancovačka) a pouliční oslava. Já se vypravil na poslední jmenované. I přes desetitisícový dav podnapilých a hopsajících lidí to bylo vcelku kultivované, tedy abych to upřesnil, nepřipomínalo to bitevní pole jako většina českých Silvestrů na náměstích. To především proto, že vstup byl placený a dovnitř se nesměly vnášet skleněné láhve (plastové ano), petardy, zbraně apod. Oslava pak vyvrcholila půlnočním pětiminutovým ohňostrojem (záznam zde) a společným zpěvem „Auld Lang Syne“.

Následující den se toho dělo najednou asi nejvíce: soutěž cvičených psů, bláznivé koupání otužilců v přístavu a „kulturní stopovačka“. Já se účastnil opět posledně jmenovaného. V programu bylo napsáno, co se všechno se bude dít, ale nebylo napsáno kde. Bylo napsáno pouze, že začátek je ve Skotském národním muzeu. Zde každý dostal dvě kostky, hodil si a podle čísla pak vyfasoval kartičku s místem, kam má jít. Na cílových místech se pak konaly koncerty, ceilidh, loutková představení či umělecké instalace. Po návštěvě daného místa si tam člověk opět hodil kostkami a dostal další kartičku. Pokud člověku padly dvě stejná čísla, dostal los do loterie. Loterie pak proběhla na závěrečném místě, které jediné bylo známo všem, a výherce vyhrál poukaz na cestování po Skotsku. Na stejném místě poté celé oslavy završilo hodinové umělecké představení o stvoření světa s názvem „Big Bang“ od francouzské skupiny Plasticien Volants.

Na závěr několik videí ode mě – ceilidh, jakožto jedno stanoviště oné novoroční stopovačky:

Sestřih z oslav v podkresu známé skladby od Underworld, co zazněla na konci Trainspottingu:

Celé vystoupení „Big Bang“ (krátký sestřih zde):

Času sem psát se mi pravděpodobně příliš nenaskytne a dost možná pak „zavřu krám“. Každopádně aby to tu úplně nezelo prázdnotou, věnuji jeden příspěvek mému výletu do Norska. Až tedy v posledním roce jsem využil skutečnosti, že Skotsko se nachází blízko Skandinávie (lety z Edinburghu do Osla jsou kratší než lety na sever Skotska) a operují mezi nimi různé nízko-nákladové aerolinky. Já konkrétně letem Ryanairem tam a s Norwegian zpátky. Norwegian musím pochválit, protože prakticky za stejnou cenu nabídli mnohem větší komfort (odlet z hlavních letišť, nikoliv okrajových, velký prostor pro nohy a internetové připojení zdarma během letu).

Turistický začátek
Po příletu do Torpu jsem vyrazil vlakem do Drammen, odkud mi odjížděl noční vlak do Myrdalu. Několik hodin v Drammen jsem využil ke zkonzumování mé svačiny a procházce po městě. Při slepé procházce jsem narazil na dvě zajímavé věci: v centru se konal sraz majitelů klasických amerických bouráků a podél řeky se nacházela jedna zvláštní umělecká instalace. Jednalo se o dvě masivní blyštivé koule, stojící proti sobě na obou březích řeky a hrající zvláštní chorál, který se měnil podle toku a hladiny řeky. Člověk mohl do vyhloubenin na koulích si zazpívat a jeho hlas rezonoval s chorálem. Tato instalace měla připomenout fakt, že za starých časů lidé ve Skandinávii zpívali řekám, jezerům a dalším vodním útvarům.

Vlak do Myrdalu byl tradičně příjemný; od Norských drah jsem jako všichni cestující ve standardním vagónu zdarma vyfasoval „spací balíček“ (deka, polštář, špunty do uší a klapky na oči) a mohl jsem pětihodinovou cestu v pohodlí prospat. V Myrdalu jsem snědl další část své svačiny a přečkal do půl desáté, kdy začala operovat Flåmsbana, tradiční turistická atrakce. Jedná se o jednu z nejstrmějších železničních drah s adhezním (běžný styk kola a kolejnice) provozem na světě (ve 20 km sestoupí vlak z 866 do 2 m n.m.) s krásným výhledem na Flåmské údolí a zastávkou u vodopádu Kjosfossen. Ve Flåmu jsem u vody poobědval zbytek svačiny a vypravil se do malého muzea o historii Flåmsbana. Poté mě čekala loď, která projela fjordem do Gudvangenu, což byla ještě krásnější podívaná než předchozí cesta vlakem. Z Gudvangenu jsem pak jel autobusem do Vossu a odtud vlakem do Bergenu. V Bergenu jsem přenocoval v mnou odzkoušeném Cityboxu, což je „samoobslužný“ hotel (místo recepce je zde počítačový terminál, který člověku vytiskne přístupovou kartu k pokoji), který je navíc na Norsko dosti levný.

Dobrodružný konec
Z Bergenu jsem měl druhý den ráno lodí jet do Stavangeru. Bohužel přístav nebyl dvakrát stavěný pro turisty (žádná značení odkud kam které lodě odjíždí), já hledal na špatném břehu a loď mi tedy ujela. Naštěstí jsem při cestě zpět do hotelu nalezl čekárnu firmy, u které jsem měl lístek na loď, kde mi u přepážky můj lístek zdarma vyměnili za lístek na tentýž den odpoledne (že to bude bez poplatku, jsem opravdu nečekal). Zbývající čas v Bergenu (který jsem měl z minula poměrně prošlapaný, takže stejně jako Oslo jsem v něm neplánoval strávit více času) jsem využil na oběd a návštěvu bergenského Muzea umění. Je to komplex 3 budov a údajně největší galerie moderního umění ve Skandinávii. Některé výstavy byly zajímavé, např. o norských malířích z přelomu 19. a 20. století nebo výstava o bergenské umělecké skupině ze 60. let, některé méně, jako některé části výstav současného umění.

Plavba lodí do Stavangeru, jakožto druhá nejrychlejší možnost po letecké přepravě s 4-5 hodinovou cestou (vlakem se tam jede kolem 9 hodin, autem to bude odhadem nejméně 6-7 hodin), byla poměrně příjemná, i když na volném moři to párkrát dost houpalo, že jsem byl rád, že jsem si ještě nedal večeři. Ve Stavangeru jsem zamířil do hotelu, abych se pořádně prospal na horský výlet následující den.

Snídaně v hotelu byla opravdu vydatná (což jsem nečekal, protože cena za noc se snídaní byla v akci stejná jako to, co jsem platil v Bergenu bez snídaně) a připravila mě na náročný den, na který jsem plánoval výstup na Preikestolen. Vydal jsem se do přístavu, kde jsem musel opět chvíli pátrat a zeptat se na turistických informacích, odkud odjíždí loď do Tau. Jedna z lodí, kterou jsem stihl, odplouvala v čas, který jsem nenašel na turistických stránkách, a po příjezdu do Tau jsem zjistil proč. Časy, které jsem měl vytištěné, byly odjezdy lodí, které dorazí tak, aby člověk čekal co nejméně na autobus do Preikestolenhytta (horské chaty, kde začíná výstup na Preikestolen). Moje loď dorazila v takové polední pauze, kdy 3 hodiny neměly jet žádné autobusy. Naštěstí zhruba za 20 minut dorazil autobus od jiné společnosti, která operovala na stejné trase (ačkoliv nikde neměla jízdní řády). V autobuse jsem sice musel čekat asi půl hodiny, než přijela další loď a autobus se zaplnil. Beztak to bylo lepší, než kdybych musel čekat na ten původní autobus.

Od Preikestolenhytta stačilo následovat turistické šipky a značení a člověk byl na cestě na vrchol. Moc jsem netušil, jakou cestu čekat, neboť „recenze“ této horské túry se lišily (někteří lidé, nejspíš zkušení horalové, to označovali jako „brnkačku“, jiní jako velmi náročný výstup). Já bych tu hlavní cestu shrnul následovně. Co se strmosti týče, zažil jsem horší, je to asi jako některé náročnější stezky na Šumavě. Strmých úseků je navíc jen pár, jsou krátké a následují po nich pěkné rovinky. Co je na cestě náročné, je její úprava. Tak v 90 % chodí člověk po kamenech a balvanech, kličkuje mezi potůčky a bahnem. V ten den bylo počasí nic moc, mlha a občasný déšť, takže jsem celkem rád, že jsem z toho vyvázl bez zlomených končetin.

Osudová chvíle nastala, když jsem dorazil k rozcestí, kde si člověk mohl vybrat ze dvou stezek. Jedna na „útes“, druhá na „kopec“. Jelikož kopec zněl méně nebezpečně než útes, vypravil jsem se tam, což byla chyba. Stezka byla ještě náročnější a postupně zmizela turistická značení a já se ztratil. Mlha poměrně zhoustla, že nebylo vidět na krok, tak nevím, jestli ta značení prostě nebyla vidět, či jsem sešel z cesty, nebo jestli tam žádné značení nebylo, protože za hezkého počasí není potřeba (tahle cesta vedla na takový vyvýšený kopec, ze kterého je za pěkného počasí skvělý výhled na onen útes a fjord kolem něj)… Každopádně jsem se v jeden moment octnul kdesi uprostřed hor se spoustou nepřístupných skalisek na jedné straně a s 800-metrovým přímým sešupem do fjordu na straně druhé, kde nebylo vidět na krok, pršelo a kromě mě nebyl nikdo v okolí. Zachránila mě až GPS na mobilu, do které jsem si předtím prozíravě uložil souřadnice Preikestolenu, takže jsem alespoň věděl, že v mlze opatrným krokem postupuji směrem k onomu útesu. O několik minut později jsem zaslechl hlasy lidí a následně se v dáli v mlze vynořil obrys skalního útvaru, na který jsem měl namířeno. Po další chvíli opatrného postupu v neznámých horách jsem konečně objevil turistické značení, které mě dovedlo na útes. Kvůli mlze nebyl žádný výhled a pohled na útesu nebyl tak impozantní jako na fotkách. I tak jsem byl rád, že jsem si na toto slavné místo vystoupal (a že jsem byl na živu).

Cesta zpátky byla poklidná a na hotelu jsem upadl do postele. Další den jsem věnoval samotnému Stavangeru. Nejprve jsem zamířil do starého města, poté jsem jel k monumentu tří mečů (který byl vybudován na počest bitvy u Hafrsfjordu). Odpoledne jsem pak navštívil Muzeum ropy, které bylo poměrně obsáhlé: od geologie, přes norskou „ropnou historii“, dopad na ekonomiku, technologie, až po část ropné plošiny, kterou si člověk mohl prolézt. Před Muzeem se nacházel zajímavý projekt – dětské prolézačky zhotovené z různých vysloužilých věcí z ropného průmyslu (trubky, vrtáky, ponorné průzkumné moduly). Poslední den jsem před odletem ze Stavangeru vyrazil na pláž Sola nedaleko letiště.

To je pro dnešek vše. Snad se brzy dostanu k protřídění a nahrání mých fotek, protože fotky z míst, které jsem zmínil, utvoří mnohem lepší představu, než kdybych o nich napsal dalších 1000 slov.

Update 16.9.: fotky se nachází zde https://skydrive.live.com/?cid=1f71fbbcee2d9b93&id=1F71FBBCEE2D9B93%21662

Salvu zkoušek si netroufnu hodnotit, dokud neuvidím výsledek… Pocitově něco ušlo, něco méně a u něčeho jsem si nebyl jistý. Jinak tenhle rok se nesl dosti ve znamení zpožděného oznámení známek. Například známky individuálního praktika z minulého semestru jsme se dozvěděli až v půlce května (původně měly být výsledky v lednu). Co se týmového projektu týče, tak ačkoliv náš tým skončil poměrně nepěkně a našeho robota bych rozhodně neoznačil za funkčního, podařilo se mi ulovit celkem dobrou známku. Takže si nebudu stěžovat.

Za poslední rok, kvůli časovému deficitu, jsem byl podstatně méně společensky, kulturně i turisticky aktivní než v předchozích dvou ročnících. Jediný pořádný výlet, který jsem podnikl a o kterém jsem se v zápalu povinností ani nestačil zmínit, byl koncem března 3-denní výlet na ostrov Skye a „Skotskou vysočinu“ (Highlands). Highlands jsem již krátce navštívil v prvním ročníku, tentokrát jsem ale navštívil jiná místa. Zde se nachází slibované fotky: https://picasaweb.google.com/102604524089774844957/SkyeHighlands?authuser=0&authkey=Gv1sRgCLPBjNTqvaSE4gE&feat=directlink#

Jelikož je toho trochu víc, tak jsem některá místa na fotkách označil (jak pro sebe do budoucna, tak pro okolí). Trochu zde ještě doplním pár komentářů k tomu, co je na fotkách k vidění. Na prvních pár fotkách je památník Williama Wallace a výhled na Stirling. Stirling jsem navštívil ve druhém ročníku, ale jediné místo, na které mi tehdy nezbyl čas, byl právě tento památník, tak jsem to teď dohnal. Doune Castle byl nasnímán z různých úhlů při natáčení Monty Python a Svatý Grál a v podstatě většina hradů, které se objevily ve filmu, je jeden a tentýž hrad. To chlupaté zvíře na dalších fotkách je highlandská kráva. O dost fotech dál je pak její varianta s černou srstí, což je údajně původní rasa, která ve Skotsku žila jako jediná, než tam přijeli Vikingové a krávu kvůli lepšímu masu křížili a vyšlechtili onu zrzavou odnož. West Highland Line je považována za jednu z nejkrásnějších vlakových tratí v Británii a na fotce je vidět z dálky její slavný úsek ve tvaru podkovy, který objíždí dvojici hor. Nádherné údolí Glen Coe je po ostrovu Skye moje nejoblíbenější místo. Trojici hor „The Three Sisters“ se mi bohužel nepodařilo vyfotografovat zrovna dvakrát skvěle, poněvadž se Slunce dostalo do obzoru. Hrad Eilean Donan je jedno z nejfotografovanějších míst ve Skotsku a objevil se ve spoustě filmů (např. jako základna MI6 v bondovce Jeden svět nestačí). K ostrovu Skye nemám co dodávat a už se nedivím, proč je to první místo, které mi Skotové doporučovali navštívit. V této zvláštní překrásné krajině se opět natáčelo dost filmů, namátkou mě napadají scénky z počátku civilizace v 2001: Vesmírná odysea. Loch Ness bylo jedno z míst, které jsem navštívil při onom výletě v prváku. Při opětovné návštěvě jsem se ale teď vypravil na jiný břeh a počasí bylo o trochu lepší (Loch Ness má však permanentně tmavou vodu, takže i tady nevypadá dvakrát vábně dle mého názoru). Bitevní pole Culloden je pro historii Skotska něco jako Bílá hora pro Česko. Culloden bylo jediné místo, které jsem v prváku vynechal při návštěvě Invernessu, takže jsem opět dohnal jeden rest. Balnuaran of Clava je taková skotská verze Stonehenge. V závěru jsou pak nedaleké zachovalé kasárny a katedrála v Dunkeldu, místě spjatém s Macbethem. Tímto končí můj výčet, ostatní fotky jsou spíše čistě pro kochání a asi není co k ním dodávat.

Třetí ročník bude v lecčem jiný než předešlé dva, ačkoliv mne kvůli 4-letému studijnímu programu ještě nečeká bakalářská práce. Předměty jsem si například konečně mohl zvolit sám a schůzka s mým tzv. „Director of Studies“, který mě v předešlých letech zapisoval na dohodnuté předměty, se zredukovala na formální potvrzení docházky. Naskládal jsem si tedy předměty z informatiky, které mne zajímaly – v prvním semestru mě čekají databázové systémy, úvod do aplikovaného strojového učení, „natural computing“ (genetické a evoluční algoritmy, DNA výpočty, algoritmy kolem tzv. optimalizace mravenčích kolonií atp.) a operační systémy; v druhém pak kompilační techniky, počítačové komunikace a sítě, jazyková sémantika a implementace a počítačová architektura. K tomu budu mít povinně v prvním semestru individuální praktikum (vývoj aplikace na operační systém Android) a „professional issues“ (právo, etika atp. kolem softwarového inženýrství), v druhém pak týmový projekt (stavění autonomního robota hrajícího fotbal). Bude to celkem záhul, navíc všechny zkoušky budou hromadně ve druhém semestru, přesto se docela těším.

Jak jsem dříve naznačil, jeden ze spolubydlících prohlásil, že v září nepřijede, takže jsme museli během zkouškového období na rychlo hledat někoho nového. Nakonec se ozval jeden Angličan, který se po 5 letech v herně-vývojářském průmyslu rozhodl svou kariérou skončit a udělat si magisterský titul v umělé inteligenci. Byl s ním poměrně hektický první den, protože přijel s dodávkou plnou věcí a nastěhovat vše do třetího patra po schodech bylo poněkud vyčerpávající. Mimo to je to ale sympatický chlapík a má mnoho zajímavých historek ze svých herně vývojářských let.

Jinak nedávno jsem narazil na jeden článek na Britských listech ( + malá reakce). Byl jsem docela překvapen a situace vypadá napjatě – Univerzita k tomu vyhlásila, že Britům vyjma Skotů bude účtovat ono nejvyšší možné školné 9000 liber, čímž se kvůli 4-letým oborům stala nejdražší britskou univerzitou (Skoti a studenti z EU mají stále snížené školné, které většinou hradí skotská vládní agentura). Co jsem se bavil s pár Angličany, často zněli značně zhrzeně stylem „jen jim tu nezávislost dejte, ať už nám dají pokoj“. Jsem tedy zvědavý, jak se to vyvine. V každém případě má Skotsko nakročeno k nezávislosti jako nikdy předtím v novodobé historii.

Rozhovor původně vznikl pro magazín Mix.cz při příležitosti loňského pražského koncertu. V té době ovšem došlo k roztržce mezi vedením magazínu a jeho vydavatelem, což vedlo k odchodu většiny přispěvatelů, včetně mě. Ačkoliv bývalý zástupce šéfredaktorky předal tento můj poslední příspěvek novému vedení, nějak v tom chaosu zapadl a nebyl zveřejněn. Jelikož již vypršela jeho jakákoliv exkluzivita, jako autor si jej dovolím publikovat.

(Na otázky mi odpovídal Ali.)
Zdravím chlapi, tak ze všeho nejdřív – Girlfriend od Avril? Co to kurňa…?!
Jó… Matty jako by z oka vypadl Avril, když má na sobě dámský šaty, tak jsme si řekli… No kurňa!

Vezměme to popořádku – Čí nápad to byl? A jak se to stalo, někdo prostě plácnul, že by to byla prča a bylo to?
Vlastně to byl nápad samotné Avril. Zavolala Edovi a prosila nás, abychom udělali cover na její song. Všichni jsme byli na kaši a mysleli si, že by to byla prča. Většinou rozhodujeme o všem důležitém po base piv.

Takže, ehm… Dělat covery na ženský pop-punk… Funguje to? Teda… Zaznamenali jste větší příliv dámských kalhotek na stage?
Kurňa jo, kalhotek létá na stage víc! Sbíráme všechny kalhotky, co dopadly na stage, a šijeme z nich horkovzdušný balón, se kterým se chystáme oblétnout celý svět.

Hraní vlastního mužského punk-rocku v tomhle směru přestalo fungovat po těch letech?
Přestalo… ale máme teď punk-rockovou Viagru… takže to zas funguje.

Přišly vám nějaké reakce od interpretů, které jste coverovali?
Jo… Greg teď chodí s Brittany Spears a Ben chodí se všema třema holkama z Destiny’s Child. Řekl bych, že všem se album líbí.

Album vyšlo nejdřív v Japonsku, ne? Proč to? Teda… proč myslíte, že vás Japonci tak moc žerou?
Nemáme ponětí, proč nás Japonci tak moc žerou, ale určitě je žereme taky na oplátku, a tak se snažíme a vydáváme tam dřív, dokonce jim přidáme nějaké bonusové skladby, abychom ukázali, že si jich ceníme.

Řekl bych, že máte spoustu bizarních historek à la Ztraceno v překladu po všech těch vystoupeních v Japonsku, nebo ne? Nadhoď ňákou! A nemusí v tom být dámský kalhotky.
Jednou jsem chcal v záchodový kabince vedle Marylina Mansona. Počítá se to?

Kde se vám zatím nejlíp hrálo?
Na 100% bych musel říct v Praze.

Cože v Praze? Nejsem si jistý, ale teď tam budete potřetí, je to tak?
Třikrát zní odhadem správně, ale nejsem si jistý, kolikrát teďkon přesně… většinou jsme všichni zhulení.

Těšíte se?
Ano. V Praze je to vždycky suprový!

Vaše songy se objevily v několika videohrách, na World Wrestling Entertainment a tak. Co z toho vám dělá největší promo?
Skladby do videoher a wrestlingu jsou skvělý, ale největší promo máme, když použijí naše songy ve filmech pro dospělé.

Jaké máte budoucí plány? Další covery?
Máme koncerty všude možně do konce léta, skrz na skrz Anglií, Japonskem a Evropou. Potom se vrátíme do studia a budeme pracovat na zcela novém albu Zebrahead.

Coverovat než začnete chytat kalhotky od babiček na stagích? Kdy máme očekávat, že nové album vyjde?
Milujeme kalhotky babiček! Naším cílem je vydat nové album koncem příštího léta a být zavaleni více kalhotkami než Jonas Brothers.

Když se podíváte na sebe a na scénu teď a řekněme před 10, 15 lety, jak to na vás působí?
Cítím se z toho nadrženě… je to špatně?

Chtěli byste něco vzkázat vašim českým fandům?
Velmi vřele děkujeme českým fandům. Díky moc za podporu po celá ta léta a nemůžeme se dočkat, až vás uvidíme na koncertu. Jste suproví!

Pozn.: To zmiňované album skutečně stihli na tohle léto. Nese název Get Nice! (už jsou z něho venku dva singly: Ricky Bobby a Get Nice!) a v Evropě vyjde digitálně 29. července, na fyzických nosičích pak 5. srpna.

Z matematik jsem dostal A1 a A2, z informatik pak A3 a B – B jsem měl z té zkoušky, ze které jsem neměl dvakrát dobrý pocit. Ačkoliv to je zatím nejhorší skóre, čekal jsem horší, takže jsem více než spokojen.

Opět mě čeká pracovní léto a před ním se na chvíli zastavím v ČR – od 16. do 29. června. Budu mít celkem hektický plán, takže kdo byste se chtěl se mnou setkat, pište co nejdříve na email. Poté budu zas zpátky v prosinci.

Zkusím v nějaké dohledné době napsat něco „praktického“, aby to tu nezelo prázdnotou do září.

KLIKNĚTE SEM, POKUD SE VÁM TENTO BLOG ZDÁ PODIVNÝ NEBO SE VÁM ŠPATNĚ ČTE!

Po celkem namáhavé cestě jsem konečně dorazil do Birminghamu a vydal se slepě na místo konání. Slepě ve smyslu, že DJ nemá tradici zveřejňování programu, takže až na místě se člověk dozví, co se vlastně bude dít. O programu jsem tedy měl jen mlhavou představu z pročítání diskuzí a reportáží z předchozích ročníků a doufal jsem, že při registraci na recepci se dozvím více. Čekalo mě ovšem překvapení a milé dámy z oficiálního fanklubu mi sdělily, že program stále nemají vytištěný a že brožurka by měla být k dispozici za hodinu (což byla, ale onen „program“ obsahoval spíše takové neurčité nastíněný, co se přibližně bude který den dít). Už z tohoto začátku jsem byl trochu zaskočen ve srovnání s Trpasliconem, neboť ačkoliv mi v Čechách nepřišel organizačně jako nějaký zázrak (ne že by byl nějak špatně zvládnutý, naopak, jen jsem se trochu zhýčkal na jednom ročníku Advíku, který byl organizačně/programově opravdu na výši), proti DJ je Trpaslicon profesionální akce maximálního formátu. Abych ale dokola nekritizoval, protože DJ byl ve výsledků parádní a nesmírně jsem si ho užil, shrnu toto srovnání DJ vs. Trpaslicon již v úvodu: Trpaslicon je větší, organizačně nesrovnatelně lépe zvládnutý, má několikanásobně bohatší program, nicméně pochopitelně strádá přítomnost britských herců a tvůrců Červeného trpaslíka.

Pátek: zahájení, kvíz, Hattie Hayridge a Andrew Ellard
Zhruba dvacet minut před zahájením v jednom z hotelových sálů už skupina tak nejméně 30 fandů nedočkavě podupávala před dveřmi – tuto dobu jsem využil k okukování cen v tombole a posléze jsem se dostal do hovoru s 2 Iry, Davem a Paudynem, kteří se DJ také jako já účastnili poprvé v životě (celkově zde byl stejný poměr „nováčků“ jako skoro na každém ročníku Trpasliconu). Irové byli účastí Čecha překvapeni, avšak věděli o tom, že Červený trpaslík má v Česku celkem silnou fanouškovskou základu – Dave mi sdělil, že viděl pár fotek z Trpasliconů a pak fotku chlapíka, který si vyrobil relaxační fólii… No, vidíte to, kdo by řekl, že pan Tro bude známý za hranicemi. Oproti některým předchozím ročníkům, alespoň co jsem pochopil z reportáží, nebyl letošní DJ stylizován do žádné epizody, takže organizátoři sfoukli zahájení pár výkřiky do mikrofonu.

Zahájení

Chvilku po zahájení vystoupila ze zákulisí Hattie Hayridge (Holly) a začala přednášet kvízové otázky – každý stůl v místnosti obdržel papír na odpovědi a náš tým ve složení mě, 2 zmíněných Irů, 2 Velšanek, 1 Američanky a 1 anglického páru se sice nedostal mezi 3 nejlepší soutěžní týmy, ale řekl bych, že jsme dali dohromady většinu odpovědí (přestože některé byly zákeřné, například vyjmenování 7 věcí z inventáře Duana Dibbleyho).

Po skončení kvízu a před jeho vyhodnocením proběhla besídka s Hattie. Nejvíce mě zaujalo její vypravování o stand-up turném, které podnikla po Británii – poměrně šokující byla historka z výstupu v zapadlém londýnském klubu Tunnel. Tento klub, již nefunkční, byl typické shromaždiště fanoušků Millwallu (pro představu fanouška Millwallu si pusťte scénku se skinheady z první epizody Black Books) a pravděpodobně velký pajzl, o čemž svědčilo i to, že cesta na záchodky vedla dozadu kolem pódia. Toho využil jeden přiopilý chlapík a při cestě ze záchodků nadzvedl Hattie sukni, načež mu ona samozřejmě vlepila facku. To místního gentlemana vybudilo a mrsknul jí do oka vejce. Hattie poměrně zbavená smyslů se chopila sklenice a už připravená mu ji rozbít o hlavu ji držela ve vzduchu. Do této situace nakonec zakročil druhý komik na pódiu a křiknul do davu, ať onoho chuligána vypískají, což pro millwallské nebyl problém a po chvíli jej i vyvedli z klubu. No, těžký to život.

Po Hattie vystoupil na pódium Andrew Ellard, místní trpaslíkovský guru, který má na svědomí výrobu většiny DVDček a natáčení bonusových materiálů, plus se kromě Červeného trpaslíka podílel i na IT Crowd. Jeho besídka byla kratší, ale poměrně zajímavá – na otázku, s jakou nejzvláštnější verzí Červeného trpaslíka se setkal, odpověděl, že s polskou, kde údajně celý dabing dělá jeden člověk. S Andrewem jsem se pak v průběhu večera bavil osobně a pochválil české distributory za jejich vstřícnost, poněvadž formu DVD Červeného trpaslíka prý nijak výrazně neměnili od originálů, zatímco například ve Francii si připravili úplně odlišné vydání.

Závěr večera pak v oficiálním programu vyplnilo karaoke, nicméně ve vedlejší místnosti si nějaká banda fandů zorganizovala

Hattie Hayridge

„beerpong“ (populární americká hra, v níž hráči střídavě o stůl házejí pingpongový míček a snaží se trefit do soupeřových kalíšků, obsah kalíšků asi každý dokáže odvodit z názvu a co se s nimi děje po zásahu také) s jägerbombami. Hlavní organizátor tohoto jägerpongu byl poměrně družný a všechny nově příchozí všem navzájem představil. Díky tomu jsem zjistil, že nejsem jediný zástupce z naší malé země, a potkal jsem jednu Češku, která přijela se svým anglickým manželem. A také jsem potkal ženskou kopii Hadatiho, avšak byla to dyslektička, takže prý ze Zeměplochy nezvládla dočíst ani nadpis na obalu jedné z knih.

Sobota: Robert Llewellyn, Chris Barrie, soutěž masek, přednáška o vizuálních efektech, aukce, Steven Wickham, show Johna Lenahana a Hattie, diskotéka s nečekanou účastí Craiga Charlese a Dannyho Johna-Julese
Začátek programu byl v 10 dopoledne, kdy organizátoři po krátkém oznámení promítli epizodu Kryton. Po ní se uskutečnila besídka s Robertem Llewellynem, která byla poněkud zvláštní, jelikož probíhala přes Skype. Ačkoliv to zní podivně a skrývá to velkou pravděpodobnost, že by se mohlo něco pokazit, šlo to hladce a Robert jako by tam skoro byl. Padlo spousta zajímavých otázek, včetně jedné od Chrise Barrieho, který se objevil ve dveřích. Robert se snažil držet jazyk za zuby kolem neoficiálních oznámení a jediná větší věc, která mu ulítla, byla spíš taková sebepropagace, že 4 roky psal sci-fi knížku, která by měla vyjít na konci roku (taky padla několikrát řeč o Carpoolu: http://www.llewtube.com/carpool.php).

Po této Skype besídce vyběhl na pódium kdo jiný než sám Chris Barrie. Sklidil veliké ovace a poměrně dost kuriózních dotazů: např. jedna slečna se ho zeptala, jakým způsobem by jako Arnold Rimmer použil prodlužovací vidličku, načež mu podala onu prodlužovací vidličku. Od některých dotazů se Chris snažil odbíhat a při jedné otázce začal tak nějak burcovat dav, kdo je na DJ poprvé a jestli je někdo odjinud než z Británie, k čemuž se tedy přihlásily dva hlasy patřící České republice. Na to Chris zareagoval slovy, že prý mu z Česka přichází velké množství dopisů, takže se omlouvá všem, na které nestihl odpovědet, neposlal autogram a tak. Po skončení besídky se Chris rozhodl vydražit svou trpaslíkovskou bundu, která mu prý roky visela netknutá ve skříni. Chris aukci dral kupředa a konečná částka se vyšplhala tuším na 270 liber.

Robert Llewellyn

Poté nastala polední pauza, respektive se dostali na řadu návštěvníci, kteří si připlatili za privátní posezení u kávy s herci, či za vytištění oficiální fotografii s nimi (před logem DJ). Během čekání byly zpřístupněny 3 hry pro „Red Dwarf olympiádu“: miniaturní golf, minikulečník a šipky. Poté začala autogramiáda s Chrisem, Hattie, Johny Lenahanem (mluvící toustovač), Mikem Tuckerem a Alanem Marshallem (část týmu vizuálních techniků). Ze zvědavosti jsem položil Hattie otázku, jestli by se nechtěla příští rok vypravit do Prahy na Trpaslicon: bez váhání mi odpověděla, že určitě ano, a dala mi svou privátní e-mailovou adresu. Zeptala se Chrise, který seděl vedle, jestli by se taky chtěl podívat do Prahy, a ten přikývl, že jo. Tak snad to vyjde.

Začátek večerního programu vyplnila soutěž masek moderovaná Mikem Tuckerem: objevil se tu Duane Dibbley (druhé místo), Eso Rimmer, dvě Katariny Bartikovské, Nirvana Crane, plechovka ležáku Leopard (první místo), Selby, Dibbley family (3. místo), šílený Rimmer s panem Filutou v nadživotní velikosti a mastička na dásně (díl Trosečníci). Jak je vidno, Britové se rádi převlékají i za neživé předměty. Ostatně Andrew Ellard zmínil, že na DJ 1993 mu uniklo první místo s jeho maskou Rimmera kvůli nadživotní masce mluvícího toustovače, jež i prý vystřelovala toust. Po maskách se rozjela dražba různých věcí pro sběratele: začalo to vítěznou maskou, pokračovalo se přes různé kostýmy a věci z natáčení seriálu až k jednomu z originálních draftů scénáře k jedné epizodě (tuším Psirény). Po ní měli technici krátkou přednášku o různých modelech z Červeného trpaslíka, doplněnou prvotními návrhy a proč se co na nich změnilo. Poměrně výživné a odnesl jsem si moudro, že i zkušený designer musí leckterý návrh překlesit nejméně dvacetkrát, než mu to vezmou.

Chris Barrie

Po nich nastoupil Steven Wickham, jenž hrál Listerovo gelfskou manželku z Polymorfa 2, na krátkou besídku – gumový kostým nebyl podle jeho slov v zimě dvakrát příjemný a gelštinu neimprovizoval, ale měl přesně danou ve scénáři a počet slabik Ach-chach byl hlídán režisérem. Potom se rozjela kouzelnická show Johnyho Lenahana, která mi připomnělo jedno vystoupení v Česko má talent, neboť celé to bylo založeno na někdy trapném kažení kouzel: „Grahame, vrať kartu, kterou sis vybral, zpátky do balíčku a zamíchej jej. Můžeš mi potvrdit, že je nemožné, abych našel tvou kartu?“ – „Ano.“ – „No, tak to nemá cenu,“ načež kouzelník zahodil balíček karet. Některé kousky byly stejně otravné jako neustálé nabízení toustů, takže není divu, že Johnyho pro tuto roli tehdy vybrali. Na konec show nastoupila Hattie se svým novým stand-up vystoupením, se kterým bude brzy obrážet Británii. Hattie byla opravdu vynikající a dohledat si nějaký záznam jejího stand-upu bych doporučil každému, komu sedí onen suchý humor, na který jsem zvyklí u Holly v Červeném trpaslíkovi. („Věděli jste, že do Whiskas se dříve přidávaly amfetaminy? A co potom taková ta reklama 10 z 10 koček doporučuje Whiskas… No, bodejť by ne, když nebyly dvakrát při smyslech.“)

Duane Dibbley - soutěž masek

Na závěr noci byla připravena diskotéka. Do tance se příliš lidé nehrnuli, o dvě hodiny později se ovšem v hotelu objevil Craig Charles, který převzal kontrolu nad mixážním pultem a začal hrát funky muziku, o níž vede rádiový pořad. Za chvíli na pódiu vykoukl i Danny John-Jules, který vše z dálky pozoroval. Po skončení diska se zbývající návštěvnici přesunuli do baru a z velké části na balkon, kam Craig Charles odešel na cigaretu. Dostalo se i Craigovo hru na hotelové piano, o němž jsem četl v reportážích z předchozího ročníku. Trochu jsem se zakecal o všemožných britských komediích s jednou z Katarin Bartikovských, o které jsem po chvíli zjistil, že se jedná o mladou sci-fi spisovatelku Ruth Wheeler, která na DJ přijela prodávat a podepisovat svou prvotinu All Aliens Like Burgers, jež by se měla podle propagačního letáku líbit všem, komu se líbil Červený trpaslík.

Neděle: Doug Naylor, info o nové sérii, Craig Charles a Danny John-Jules
Následující ráno byla největší událostí očekávané oznámení Douga Naylora. Jak pravděpodobně všichni tušili, Doug oznámil natáčení nové série pro televizi Dave. Zatím je projekt částečně v plenkách, jelikož třeba herci nemají podepsané smlouvy apod., takže příliš věcí neprozradil. Ve stručnosti (plus něco málo na Llewellynovo  blogu a pozdější oficiální potvrzení na reddwarf.co.uk):

Doug Naylor

• Nová série nese název Series X, což je čistě rozhodnutí televize Dave, protože X „vypadá sexy nebo tak něco“.
• Natáčení by mělo začít již tenhle rok (od listopadu do ledna) a nové díly by se měly vysílat v září/říjnu 2012.
• Bude to 6 půlhodinových epizod.
• Doug bude tlačit na televizi, aby se tentokrát nahrávaly před živým publikem.
• Protože Doug má na svědomí „slabší“ série 7, 8 a nové díly Zpátky na Zem, je mezi některými fanoušky považován za takového kazisvěta. Podle jeho výkladu mi ale přišlo, že si je toho částečně vědom, zároveň na novou sérii budou čekat davy krvežíznivých novinářů, kteří ji budou chtít odepsat stylem „už to nemá šťávu, herci už jsou moc staří“ apod., takže říkal, že nové díly budou muset divákovu bránici nakopnout už od začátku, tzn. by bylo sebevražedné strávit prvních deset minut nového dílu vysvětlením, jak to navazuje na přes 12 let starou poslední sérii.
• V jednom z draftů scénářů má prý rozepsanou jednu scénku s mluvícím toustovačem.
• Lodní počítač by se měl vrátit – pravděpodobně to bude Hattie, jelikož Norman Lovett prý soustavně říká, že se nechce na Červeném trpaslíku podílet.
• Někdo se zeptal, zdali bude zveřejněn scénář Red Dwarf filmu, když se z této idei tak nějak sešlo a místo něj se natočil speciál Back to Earth a teď se bude točit nová série. Doug na to odpověděl, že scénáře k nenatočeným filmům se zveřejňují v případech, kdy je natočení filmu totálně odepsáno, což se Red Dwarf filmu prý zatím netýká, navíc ten scénář už tak 30x přepisoval.

Doug také ukázal klip z komediálního seriálu Over to Bill, který připravoval, ale BBC jej zamítla. Chvíli po něm (jinak pauzy většinou vyplnilo promítání nějakých raritních záznamů Smegů z produkčních videokazet nebo třeba starého zapomenutého seriálu I, Lovett, kde Norman hraje samotářského vynálezce) se na pódium dostavily hvězdy předešlého večera, Craig Charles a Danny John-Jules. Svou besídku pojali poněkud svérázně a dokolečka se popichovali, mluvili o náhodných tématech a nedávali moc příležitostí pro dotazy – vypadalo to zhruba tak, že Craig zvolal: „Další dotaz!“ Na někoho ukázal a poté začal o něčem mluvit, takže dotyčný divák držel v ruce mikrofon nejméně deset minut, než mohl položit svůj dotaz. Na druhou stranu když už padla nějaká otázka, došlo kolikrát k neopakovatelným momentům, z nichž bych zmínil především tyto 3:

Craig Charles a Danny John-Jules

1. někdo zmínil, že na minulém DJ sehrál Craig falešný polibek s Chloë Annett a že tenhle ročník tu je přítomna jeho gelfská manželka, takže by mohli spolu sehrát znovu svatební polibek… což se stalo, 2. jeden podivný Američan z Kalifornie chodil na DJ v jehlách, což měla být údajně pocta k Rocky Horror Show, a Craig s Dannym si z něj utahovali, vyvolali ho na pódium a zkoušeli si jeho jehly… Nakonec v návaznosti na odpověď k dotazu, která scéna, již musel Danny jako Kocour sehrát, byla pro něj nejtrapnější, byl Danny vyhecován, aby se oblékl do kostýmu zdravotní sestřičky a půjčil si Američanovy jehly, 3. někdo požádal o zarapování toho krátkého rapu z dílu Pozpátku, což Danny s Craigem s přehledem vystřihli.

Na tento výstup navázal stejný program jako v sobotu, tedy aukce, privátní posezení u kávy, fotografování a autogramiáda. Během toho byla ještě vyhlášena tombola a pak už jen zbývalo zakončení. Tak co více k tomu dodat… jeden z nejlepších víkendů mého života, ačkoliv samotné setkání, leč oficiální, je organizačně hůře zvládnuté (ještě podotýkám, že podle slov organizátorů byl tenhle ročník DJ nejvíce zorganizovaný, že na předešlých byly běžné 2-3 hodinové zpoždění apod.) a programově chudší než český neoficiální Trpaslicon.

Tady jsou všechny mé fotky (omlouvám se za kvalitu některých z nich): https://picasaweb.google.com/102604524089774844957/DimensionJumpXVI2011#

Postupně sem budu přidávat odkazy na ostatní fotky a videa, které objevím:

(ke všem galeriím na FB to bohužel vypadá, že musí být zřízen účet)
https://www.facebook.com/album.php?id=100001905453121&aid=20269

https://www.facebook.com/album.php?fbid=10150154100332301&id=666772300&aid=288266

https://www.facebook.com/album.php?fbid=10150155986714324&id=852599323&aid=307943

https://www.facebook.com/album.php?fbid=1946233144851&id=1513211888&aid=115479

https://www.facebook.com/album.php?fbid=10150149562953790&id=270631053789&aid=291281

https://www.facebook.com/album.php?id=592380943&aid=350288

https://www.facebook.com/album.php?aid=350421&id=592380943

http://s1218.photobucket.com/albums/dd405/MrDavieL/

http://www.markandninahfm.co.uk/#/dimension-jump-xvi/4550476844

Doug Naylor, oficiální oznámení natáčení Series X: http://www.youtube.com/watch?v=2eFI0XTws2A

Craig Charles & Danny John-Jules (Craig si vypůjčil elektrický vozíček od jednoho návštěvníka): http://www.youtube.com/watch?v=wrYNZUEyq_o

http://www.youtube.com/watch?v=7–NoMMZoDU

http://www.youtube.com/watch?v=E2Yb14ymrRY

Craig Charles & Danny John-Jules (Američan v jehlách): http://www.youtube.com/watch?v=0lYADRGsHk8

Craig Charles & Danny John-Jules (pan a paní Listerovi): http://www.youtube.com/watch?v=Uem5YI-V3KY

Craig Charles & Danny John-Jules (Danny jako sexy zdravotní sestřička): http://www.youtube.com/watch?v=j6Bu2_rl7XE

Chris Barrie 1: http://www.youtube.com/watch?v=FYNwjfiKNVc

Chris Barrie 2: http://www.youtube.com/watch?v=YYTHqIDQsoo

Různá videa: http://www.youtube.com/user/SpaceCorpsDirectives