Tak nejprve povím pár věcí k samotnému místu, protože asi ne každému se při tom něco vybaví, na rozdíl od Pekingu, Velké zdi či Šanghaje. Guilin je na čínské poměry malé město (400.000 obyvatel) v provincii Guangxi (Kuang-si). Krajina kolem něj je v Číně velmi proslavená a jedno čínské pořekadlo praví zhruba: „Guilinské hory a řeky jsou ty nejlepší pod nebem.“

Tento výlet jsem nevymyslel tentokrát já, ale jeden český kamarád Roman. Z početné skupiny lidí, se kterými výlet plánoval, jsem nakonec zbyl jen já a Abbie, Romanova hongkongská kamarádka. Ta, jakožto jediná mluvící plynně mandarínštinou, se chovala víceméně jako naše průvodkyně a všechno zařídila. Krom jazykové vybavenosti se ráda baví s lidmi, je nesmírně milá a nestydí se opakovaně ptát na cestu kolemjdoucích v rozmezí 5 metrů, takže jsme nikde dlouho nebloudili.

Nepříjemné zážitky jsme měli jen dva. První byl cesta do Guilinu, která vlakem trvá kolem 13 hodin. Na cestu tam bohužel neměli místa v lůžkových kupé, takže jsme měli jen místa na sezení. Původně jsem si říkal, že to nebude zas tak hrozné, protože čínské vlaky, se kterými jsem předtím cestoval, byly poměrně pohodlné se širokými sklopnými sedačkami. Bohužel vlak do Guilinu nepatřil k nejmodernějším a sedačky představovaly tvrdé nesklopné lavice. Sedět takhle 13 hodin je samo o sobě nepříjemné. Další dimenzi nepříjemnosti tomu přidal přecpaný vagón, kde spousta lidí nemělo místo k sezení, takže stáli, seděli či leželi v úzké uličce. Do toho několik řvoucích čínských dětí, průvodčí vyřvávající jména stanic či deprimovaná pracovnice čínských drah snažící se prodat ohebná kartáčky na zuby a zubní pastu. (Ve vlaku do Kantonu se mi to nestalo, ale údajně je běžné, že se v čínských vlacích snaží prodávat všemožné předměty.) Ve zpátečním vlaku jsme naštěstí měli lůžková místa.

Druhá nepříjemnost se stala v Yangshuo, malém městečku kousek od Guilinu. Roman zde zarezervoval pokoj pro tři, ale rezervace nám byla nečekaně zrušena, protože jsme kvůli dopravní zácpě dorazili po šesté (což ale nikde nebylo zmíněno). Volná místa neměli a ani v okolních hotelech nic nebylo. Naštěstí se nám, resp. Abbie, přes místní cestovku podařilo domluvit na rychlo jiné ubytování.

Zde jsou fotky:

https://picasaweb.google.com/115381441536795919346/Guilin?authuser=0&authkey=Gv1sRgCM365f_kn8X3bQ&feat=directlink

Na nich jsou k vidění místa z našeho itineráře. První jsme navštívili rýžové terasy nedaleko Guilinu. Při tom se zastavili ve vyumělkované turistické vesničce žen s nejdelšími vlasy na světě z etnika Yao (Jaové). Mimo Yao v Guangxi ještě žijí menšiny Miao (Miaové) a Zhuang (Čuangové). Druhý den jsme se plavili po řece Li do Yangshuo. Řeka Li a Yangshuo jsou obklíčeny úchvatnými krasovými útvary – je zde i „20-yuanový plac“, tedy výhled na krajinu, která je na zadní straně 20-yuanové bankovky. Po plavbě jsme ještě navštívili rybářskou vesničku Xingping, park Sedmi hvězd a buddhistický chrám u něj. Další den jsme si půjčili kola a jeli do turistického parku Shangri-la a následně zpět podél řeky Yulong. Poslední den jsme navštívili Stříbrnou jeskyni.

K tomu výčtu míst musím dodat, že mě zaujaly pouze rýžové terasy, plavba lodí a projížďka na kolech. Ty ostatní místa byla na můj vkus „přeturističtělá“, což je důsledkem toho, že mezi Číňany patří Guilin k top destinacím a místní se z toho snaží vytřískat co nejvíce. Příklad budiž Stříbrná jeskyně, která je poměrně rozhlehlá, ale umělými zásahy ztratila jakékoliv přírodní kouzlo: jednak podivné pestrobarevné osvětlení, jednak vybetonované stropy v některých částech. K tomu se ještě uprostřed jeskyně nacházel obchod se suvenýry a při východu z jeskyně musel člověk projít 4 či 5 dalšími obchody se suvenýry. A podotýkám, že vstup do jeskyně byl placený.

Ještě jedna náhoda při cestách v Guilinu byla, že jsme několikrát narazili na jednu skupinku Čechů na turistickém zájezdu. No, jelikož mám jiné povinnosti, tak tímto vyprávění ukončím. Je toho na vyprávění víc, třeba kolem místních jídelních specialit, ale na to se mě kdyžtak ptejte jednotlivě, koho to zajímá.

Svým bližním a známým jsem nějakým způsobem popřál vše nejlepší do nového roku, takže se zpožděním jen pro náhodné čtenáře: přeji šťastný a úspěšný nový rok 2013!

Skotská oslava Nového roku, Hogmanay, je poměrně proslavená a jako událost, kdy stojí za to Edinburgh navštívit, je doporučována hned po letním festivalu Fringe a představení Military Tattoo. Na rozdíl od většiny zemí se jedná o vícedenní festival a pouliční silvestrovská oslava je jen jeho součástí. Program se rok od roku liší, ale některé prvky zůstávají stejné.

Letos oslavy začaly 30. prosince velikánským průvodem s pochodněmi na Calton Hill. Můj let byl akorát ten večer, takže jsem jej propásl, ale ze záznamu i z vyprávění přátel mi to přišlo úchvatné. 31. pak probíhalo několik věcí zároveň: koncerty, ceilidh (tradiční skotská tancovačka) a pouliční oslava. Já se vypravil na poslední jmenované. I přes desetitisícový dav podnapilých a hopsajících lidí to bylo vcelku kultivované, tedy abych to upřesnil, nepřipomínalo to bitevní pole jako většina českých Silvestrů na náměstích. To především proto, že vstup byl placený a dovnitř se nesměly vnášet skleněné láhve (plastové ano), petardy, zbraně apod. Oslava pak vyvrcholila půlnočním pětiminutovým ohňostrojem (záznam zde) a společným zpěvem „Auld Lang Syne“.

Následující den se toho dělo najednou asi nejvíce: soutěž cvičených psů, bláznivé koupání otužilců v přístavu a „kulturní stopovačka“. Já se účastnil opět posledně jmenovaného. V programu bylo napsáno, co se všechno se bude dít, ale nebylo napsáno kde. Bylo napsáno pouze, že začátek je ve Skotském národním muzeu. Zde každý dostal dvě kostky, hodil si a podle čísla pak vyfasoval kartičku s místem, kam má jít. Na cílových místech se pak konaly koncerty, ceilidh, loutková představení či umělecké instalace. Po návštěvě daného místa si tam člověk opět hodil kostkami a dostal další kartičku. Pokud člověku padly dvě stejná čísla, dostal los do loterie. Loterie pak proběhla na závěrečném místě, které jediné bylo známo všem, a výherce vyhrál poukaz na cestování po Skotsku. Na stejném místě poté celé oslavy završilo hodinové umělecké představení o stvoření světa s názvem „Big Bang“ od francouzské skupiny Plasticien Volants.

Na závěr několik videí ode mě – ceilidh, jakožto jedno stanoviště oné novoroční stopovačky:

Sestřih z oslav v podkresu známé skladby od Underworld, co zazněla na konci Trainspottingu:

Celé vystoupení „Big Bang“ (krátký sestřih zde):

Třetí ročník bude v lecčem jiný než předešlé dva, ačkoliv mne kvůli 4-letému studijnímu programu ještě nečeká bakalářská práce. Předměty jsem si například konečně mohl zvolit sám a schůzka s mým tzv. „Director of Studies“, který mě v předešlých letech zapisoval na dohodnuté předměty, se zredukovala na formální potvrzení docházky. Naskládal jsem si tedy předměty z informatiky, které mne zajímaly – v prvním semestru mě čekají databázové systémy, úvod do aplikovaného strojového učení, „natural computing“ (genetické a evoluční algoritmy, DNA výpočty, algoritmy kolem tzv. optimalizace mravenčích kolonií atp.) a operační systémy; v druhém pak kompilační techniky, počítačové komunikace a sítě, jazyková sémantika a implementace a počítačová architektura. K tomu budu mít povinně v prvním semestru individuální praktikum (vývoj aplikace na operační systém Android) a „professional issues“ (právo, etika atp. kolem softwarového inženýrství), v druhém pak týmový projekt (stavění autonomního robota hrajícího fotbal). Bude to celkem záhul, navíc všechny zkoušky budou hromadně ve druhém semestru, přesto se docela těším.

Jak jsem dříve naznačil, jeden ze spolubydlících prohlásil, že v září nepřijede, takže jsme museli během zkouškového období na rychlo hledat někoho nového. Nakonec se ozval jeden Angličan, který se po 5 letech v herně-vývojářském průmyslu rozhodl svou kariérou skončit a udělat si magisterský titul v umělé inteligenci. Byl s ním poměrně hektický první den, protože přijel s dodávkou plnou věcí a nastěhovat vše do třetího patra po schodech bylo poněkud vyčerpávající. Mimo to je to ale sympatický chlapík a má mnoho zajímavých historek ze svých herně vývojářských let.

Jinak nedávno jsem narazil na jeden článek na Britských listech ( + malá reakce). Byl jsem docela překvapen a situace vypadá napjatě – Univerzita k tomu vyhlásila, že Britům vyjma Skotů bude účtovat ono nejvyšší možné školné 9000 liber, čímž se kvůli 4-letým oborům stala nejdražší britskou univerzitou (Skoti a studenti z EU mají stále snížené školné, které většinou hradí skotská vládní agentura). Co jsem se bavil s pár Angličany, často zněli značně zhrzeně stylem „jen jim tu nezávislost dejte, ať už nám dají pokoj“. Jsem tedy zvědavý, jak se to vyvine. V každém případě má Skotsko nakročeno k nezávislosti jako nikdy předtím v novodobé historii.

Rozhovor původně vznikl pro magazín Mix.cz při příležitosti loňského pražského koncertu. V té době ovšem došlo k roztržce mezi vedením magazínu a jeho vydavatelem, což vedlo k odchodu většiny přispěvatelů, včetně mě. Ačkoliv bývalý zástupce šéfredaktorky předal tento můj poslední příspěvek novému vedení, nějak v tom chaosu zapadl a nebyl zveřejněn. Jelikož již vypršela jeho jakákoliv exkluzivita, jako autor si jej dovolím publikovat.

(Na otázky mi odpovídal Ali.)
Zdravím chlapi, tak ze všeho nejdřív – Girlfriend od Avril? Co to kurňa…?!
Jó… Matty jako by z oka vypadl Avril, když má na sobě dámský šaty, tak jsme si řekli… No kurňa!

Vezměme to popořádku – Čí nápad to byl? A jak se to stalo, někdo prostě plácnul, že by to byla prča a bylo to?
Vlastně to byl nápad samotné Avril. Zavolala Edovi a prosila nás, abychom udělali cover na její song. Všichni jsme byli na kaši a mysleli si, že by to byla prča. Většinou rozhodujeme o všem důležitém po base piv.

Takže, ehm… Dělat covery na ženský pop-punk… Funguje to? Teda… Zaznamenali jste větší příliv dámských kalhotek na stage?
Kurňa jo, kalhotek létá na stage víc! Sbíráme všechny kalhotky, co dopadly na stage, a šijeme z nich horkovzdušný balón, se kterým se chystáme oblétnout celý svět.

Hraní vlastního mužského punk-rocku v tomhle směru přestalo fungovat po těch letech?
Přestalo… ale máme teď punk-rockovou Viagru… takže to zas funguje.

Přišly vám nějaké reakce od interpretů, které jste coverovali?
Jo… Greg teď chodí s Brittany Spears a Ben chodí se všema třema holkama z Destiny’s Child. Řekl bych, že všem se album líbí.

Album vyšlo nejdřív v Japonsku, ne? Proč to? Teda… proč myslíte, že vás Japonci tak moc žerou?
Nemáme ponětí, proč nás Japonci tak moc žerou, ale určitě je žereme taky na oplátku, a tak se snažíme a vydáváme tam dřív, dokonce jim přidáme nějaké bonusové skladby, abychom ukázali, že si jich ceníme.

Řekl bych, že máte spoustu bizarních historek à la Ztraceno v překladu po všech těch vystoupeních v Japonsku, nebo ne? Nadhoď ňákou! A nemusí v tom být dámský kalhotky.
Jednou jsem chcal v záchodový kabince vedle Marylina Mansona. Počítá se to?

Kde se vám zatím nejlíp hrálo?
Na 100% bych musel říct v Praze.

Cože v Praze? Nejsem si jistý, ale teď tam budete potřetí, je to tak?
Třikrát zní odhadem správně, ale nejsem si jistý, kolikrát teďkon přesně… většinou jsme všichni zhulení.

Těšíte se?
Ano. V Praze je to vždycky suprový!

Vaše songy se objevily v několika videohrách, na World Wrestling Entertainment a tak. Co z toho vám dělá největší promo?
Skladby do videoher a wrestlingu jsou skvělý, ale největší promo máme, když použijí naše songy ve filmech pro dospělé.

Jaké máte budoucí plány? Další covery?
Máme koncerty všude možně do konce léta, skrz na skrz Anglií, Japonskem a Evropou. Potom se vrátíme do studia a budeme pracovat na zcela novém albu Zebrahead.

Coverovat než začnete chytat kalhotky od babiček na stagích? Kdy máme očekávat, že nové album vyjde?
Milujeme kalhotky babiček! Naším cílem je vydat nové album koncem příštího léta a být zavaleni více kalhotkami než Jonas Brothers.

Když se podíváte na sebe a na scénu teď a řekněme před 10, 15 lety, jak to na vás působí?
Cítím se z toho nadrženě… je to špatně?

Chtěli byste něco vzkázat vašim českým fandům?
Velmi vřele děkujeme českým fandům. Díky moc za podporu po celá ta léta a nemůžeme se dočkat, až vás uvidíme na koncertu. Jste suproví!

Pozn.: To zmiňované album skutečně stihli na tohle léto. Nese název Get Nice! (už jsou z něho venku dva singly: Ricky Bobby a Get Nice!) a v Evropě vyjde digitálně 29. července, na fyzických nosičích pak 5. srpna.

Než propracované recepty jsou to spíše jen nástiny – množství všeho odhadujeme podle hladu a chuti (tedy koření po špetkách), respektive u studentů (a tedy i u mne) je to spíše dané „co dům dá“.

Chilli brambory
Oloupejte a nakrájejte brambory a mrkve. Pokud máte nějaké maso (např. párky), naporcujte jej a osmahněte na oleji. Poté přidejte nakrájenou jarní cibulku a nějaké koření (chilli, pepř, kari, kmín…), které máte po ruce. Chvíli (minutku) smažte a přidejte naporcované brambory a mrkve. Pokud máte rajče, tak jej načtvrcené přihoďte, a následně nějakou dobu smažíme. Pokud vás začnou bolet ruce od míchání, trochu podlijte a povařte, než je to hotové (brambory změknou).

Okurkový salát
Tohle je poměrně klasické jídlo, které se podává jako aperitiv k nějakému hlavnímu jídlu. Recepty se poměrně různí, takže zkusím nastínit nějaký souhrn. Nejdříve tedy musíte omýt a nakrájet okurku (různé recepty používají různé druhy okurek – buďto jednu dvě velké klasické, nebo třeba několik nakládaných) – už zde je několik variant: na kolečka, podélné proužky (hranolky), kostičky či půlené/čtvrcené „osmiúhelníky“ (které vzniknou, když rozpůlíte či rozčtvrtíte okurku a vykrojíte z ní vnitřek se semínky a pak tyto části nasekáte). Aby kousky okurek lépe nasály dresink a byly křupavější, existuje opět několik způsobů jak je vysušit: pořádně naklepat okurku předtím, než ji nakrájíte, otřít kousky papírovou utěrkou nebo je na půl hodiny v cedníku zasypat solí, která je vysuší (sůl pak papírovými utěrkami setřít). Než se vysuší, můžete si připravit onen dresink. Jeho složení také není univerzální – základem je většinou promíchání pár lžic světlé sójové omáčky a octu (z rýže či červeného vína), trocha sezamového oleje… Soli, drceného chilli, hnědého cukru, zázvoru… Můžete přidat ještě třeba nakrájený (a klidně na oleji osmahnutý) česnek či čerstvé chilli papričky. Vysušené kousky okurky dejte do nádoby, zalijte dresinkem a nechte buďto přes noc, nebo 3-4 hodiny v lednici uležet.

„Rajčatová smaženice“
Rajčata nakrájíte na osminky. Rozkvedlaná vejce slijte na rozžhavený olej, potom co se osmaží jedna strana, převrátíte a placku (respektive placky, jelikož se určitě něco přetrhne) lehce dodělejte, odsunete v pánvi a do volné části přidáte nakrájená rajčata. Chvíli smažíte, posolíte je a poté co z nich vyteče šťáva, přidejte trochu cukru, promíchejte s vajíčkem, stáhněte plamen a pod pokličkou tak minutu duste, promíchejte a hotovo… Může to být jako samostatné jídlo, nebo se k tomu hodí třeba rýže, nudle nebo chléb.

Čínské palačinky
Opět zde naleznete různé postupy. Základ bývá stejný: smíchat vařící vodu s hladkou moukou, přidat sůl a cukr. Někdy se přidává vajíčko a mléko, případně ještě nakrájená jarní cibulka, nějaká uzenina atp. Následně buďto těsto lijte na rozpálenou pánvičku jako u normální palačinek, nebo se z něj uplácá kulička (trochu jiná konzistence) na pomoučněném povrchu, která se nechá půlhodiny uležet, poté se rozválí a vyřezají se z toho placky. Jedna strana placky se potře sezamovým olejem a placky se těmito potřenými stranami na sebe přiklopí a nechají chvilku uležet. Nato dvojplacky rozválejte na pomoučněném povrchu a po chvíli lehce osmahnete. Placku pak rozdělte na dvě. Jedná se především o přílohu k jiným jídlům.

Další tipy
Pokud máte ve svém městě nějaký asijský obchod, doporučil bych nákup čínské chilli omáčky s nakládanými černými fazolkami. Vypadá to takhle:

Jedná se o poměrně univerzální pokrm – jednak ji můžete přidat do nějaké vlastní omáčky, jednak ji můžete jíst samotnou (pokud vám nevadí silně pálivá příchuť). Buďto se dá jíst s nudlemi, nebo klidně lze udělat instantní rizoto promícháním s rýží, případně kdo chce, rozetření na toust také není problém. Existuje ještě varianta s nakládanými oříšky, ale černé fazolky mají pro mě takovou „neutrální“ chuť.

Co bych dále doporučil pořídit z asijského obchodu a dovybavit si tím lékárničku, je bylinný čaj kam wo char. Jedná se o směs čínských bylinek vylisovaných do kostek a mohu potvrdit, že vzniklý čaj je velice účinný a hodí se především v raných fázích rýmy a nachlazení, jejichž doprovodné příznaky často spolehlivě zažene.