Nejprve jsem dnes odevzdal svou závěrečnou práci. Kromě elektronického odeslání zdrojových kódů apod. jsme měli ještě fyzicky předat dvě vytištěné a svázané kopie oné „diplomky“ (a podepsaná autorská prohlášení). Na rozdíl od Česka, kde ta vazba musí (možná i povinně) být profesionální tiskařská práce, to tady nebylo tak pompézní. Minulý týden jsme vyfasovali balíček, který mj. obsahoval desky a vazbu. V našem „krásném“ betonovém paneláku informatiky pak byly ve dvou patrech rozmístěny obstarožní děrovací a vázací stroje. Kdo tedy chtěl, mohl si DIY vytisknout a svázat závěrečnou práci, což jsem učinil i já.

Sice jsem chvíli váhal, zda by nebylo lepší to odnést do nějakého tiskařského střediska, po tom, co to vypadalo, že mých pracně vytištěných zhruba 60 stránek bude sešrotováno historickým mechanickým strojem. Nakonec to mám za sebou. Ještě mě čeká prezentace čili obhajoba před lidmi, co to budou známkovat, někdy kolem konce dubna a začátku května. A pak v tu dobu přijde můj poslední nával zkoušek (jako vždy uváděno v britském letním čase):

30. dubna: 9:30-11:30
4. května: 9:30-11:30
7. května: 14:30-16:30
8. května: 9:30-11:30
16. května: 14:30-16:30
22. května: 14:30-16:30
24. května: 14:30-16:30

Je toho dost, ale po tom, co jsem přežil minulý rok, mě už tolik neděsí takovéto zkouškové záplavy. To je asi tak vše. Po prváku jsem sem příliš nepřispíval – jednak mi ubývalo času, jednak také inspirace. S přibývajícím časem jsem si osvojil všechny ty zvláštnosti kolem života v Británii, že mě ani nenapadlo psát nebo mluvit o něčem, o čem bych předtím hned vyprávěl každému na potkání.

Abych to ale nějak uzavřel a trochu vynahradil onu absenci „historek ze života“, přihodím jednu peprnější, i když jsem to celé, jako většina studentů, sledoval jen zpovzdálí. V minulosti jsem okrajově zmiňoval to, jak obří studentská asociace funguje vedle univerzity (ona asociace vlastní bary, sportoviště, funguje pod ní cca 300 zájmových spolků atp.). Každý rok probíhají volby do této asociace z řad studentů, které mají poměrně masivní charakter – před čtyřmi lety i tehdejší americký spolubydlící na výměně říkal, že byl dost zaskočený, přestože byl zvyklý na „velkolepost“ všeho možného na jeho domácí univerzitě ve Státech. Před čtyřmi lety to navíc se souběžnými parlamentními volbami vyvolávalo zvláštní paradox: zatímco o parlamentních volbách nebylo skoro slyšet (částečně kvůli stropu na rozpočet volebních kampaní), o studentské volby zavadil člověk všude (univerzitní budovy byly „vytapetované“ volebními plakáty, nadšení příznivci všech možných kandidátů vám lezli do bytu atd.).

Toliko k připomenutí denní reality a nyní se dostanu k samotné historce. Zhruba před měsícem (zřejmě „čistou náhodou“ chvilku před dalšími studentskými volbami) všem studentům dorazil e-mail, že se svolává mimořádná schůze studentské asociace, kde se bude jednat o vyslovení nedůvěry jejímu současnému viceprezidentovi a o omezení (cenzurování a napomenutí) prezidenta: prezidentovi za to, že toleroval činy svého viceprezidenta, a viceprezidentovi za jeho několik měsíců staré přehmaty. V létě na svůj viceprezidentský blog napsal článek „Proč vám pliveme do pití“, kde si postěžoval nad tím, jak jsou servírky a barmanky o letních festivalech obtěžovány opilými zákazníky a studentská asociace s tím nic nedělá. Tím se tedy podle asociace dopustil poškození jejího dobrého jména. Pak si údajně v průběhu předchozí kampaně stěžoval, že studentskou asociaci ve skutečnosti řídí žena ve středním věku, a někdy na podzim si na Twitteru ulevil slovy „jebat staré lidi“, čímž se tedy dopustil sexismu a age-ismu. Plus onomu e-mailu ještě předcházela jakási neveřejná schůze v rámci asociace, co učinit s těmito dvěma neposlušnými pány, a únik dokumentů z těchto jednání do studentského tisku, ale nebudu zabředávat do detailů kolem tohoto pseudoskandálu, protože zas tolik mě to nezajímalo a měl jsem důležitější věci na starosti. Na samotné „mimořádné schůzi“ jsem nebyl, ale prý to bylo dobré divadlo jak ze strany žalujících, tak i obžalovaných pánů – viceprezident si prý přivedl svého spolubydlícího, který předstoupil a obhajoval jej, jak to vlastně všechno myslí dobře a co všechno pro život edinburghských studentů udělal. Nakonec to oba dva těsně v hlasování ustáli. Nemění to ale nic na absurdnosti celé situace. A není náhoda, že politikaření kolem studentských asociací bývá živnou půdou pro rekrutování do vyšší politiky: např. současný britský premiér nebo současný kontroverzní starosta Londýna se v mládí angažovali v rámci podobné studentské organizace v Oxfordu.

Možná to vyznělo trochu pochmurně, ale já to celé vnímám spíše s humorem. Nu, poněvadž jsem za dva měsíce z edinburghského studentského kolotoče venku a už se nejspíše nedokopu sem něco napsat, uzavřu to slovy Douglase Adamse: „Sbohem a díky za všechny ryby!“

Sice jsem za posledních pár dní skoro nespal, ale zkusím sem alespoň hodin můj abnormální rozvrh zkoušek pro tenhle rok (které se navíc budou počítat do výsledné klasifikace titulu), britský letní čas tradičně:

1. května: 14:30-16:30
2. května: 9:30-11:30
4. května: 9:30-11:30
5. května: 9:30-11:30
9. května: 9:30-11:30
10. května: 14:30-16:30
21. května: 9:30-11:30
22. května: 9:30-11:30
23. května: 9:30-11:30

Předpředposlední semestr přede mnou a volný čas je mi cizí slovo. Předměty mám ucelenější a jednostranněji orientované než v prvním semestru: kompilační techniky, počítačová komunikace a sítě, jazyková sémantika a implementace a počítačová architektura. Nadto tu je ale největší žrout času, a to obávaný týmový projekt, jak jsem již dříve zmiňoval. Robota jsme zatím nepostavili ani se nám moc nedaří připojit se na řídicí jednotku přes bluetooth, ale aspoň už máme alespoň prozatímní název týmu (náš tým má číslo sedm): „Odpověď na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec děleno šesti“. Uvidím, jak se to dál bude vyvíjet. Každopádně kdo poznal narážku na Stopařova průvodce Galaxií, ať mi přeje, že se mi udrží hlavní motto knižní série tenhle semestr v hlavě a NEPROPADNU PANICE.

Ne že, kromě prvního týdne na univerzitě, bych sem nějak pravidelně přispíval, spíše naopak. Každopádně ačkoliv budu v prvním semestru ušetřen zkoušek a budu je mít hromadně v druhém, počet semestrálních prací se mi tak nejméně zpětinásobil – mohu tedy s jistotou říci, že sem pravděpodobně nejméně do půlky prosince nic nenapíši. No a hurá do práce…

Děkuji všem za přání k svátku. Bohužel se teď s blížícím se koncem vyučovacího bloku semestru na mě valí hromada práce, takže hurá do ní. Jako náhradní počtění mohu doporučit tento článek o návštěvě Edinburghu.

Sestry maturitní ples vyšel akorát na den po mých zkouškách, sobotu 18. prosince. Protože jsem věděl, že se jedná o nejvytížinější období a že i dva centimetry sněhu jsou pro Velkou Británii kalamita, nechtěl jsem svůj osud svěřit do rukou nízkonákladových společností a rozhodl jsem se letět s British Airways. Jelikož nenabízí přímé lety z Edinburghu, měl jsem nejdříve ranní let do Londýna a odtud do Prahy.

Let do Londýna mi byl zrušen už v pátek večer kvůli počasí, ačkoliv v té době nebyl v Británii takřka žádný sníh a žádná předpověď jej ani nezmiňovala na dobu letu. Manipulace s letenkou (změna rezervace či zrušení) byla v mém případě možná jen přes call centrum, na které se nedalo dovolat – po vytočení čísla se spustila nahrávka, že v současné době vyřizují příliš mnoho hovorů, a na to číslo zavěsilo.

Jelikož to bylo pro mne důležité, let z Londýna mi zrušen nebyl a v pátek byl zrušen jen 1 ze čtyř letů do Prahy, říkal jsem si, že ještě nějakou šanci mám a i kdyby mi to nevyšlo, nebude problém na Heathrow najít náhradní let, když je to nejvytíženější evropské letiště, a aspoň si změnit mou rezervaci na zdejší přepážce, když už je call centrum nedovolatelné. Jediná možná varianta jak se dostat do rána do Londýna, která mi ten večer zbývala, byl noční autobus a ponevadž nefungovala rezervace přes internet, vypravil jsem se naslepo na autobusové nádraží. Zde nebyla otevřená žádná přepážka a od hlídačů na nádraží jsem se dozvěděl, že mám počkat na daný autobus a zeptat se řidiče, že budu mít třeba štěstí. „Štěstí“ (v té době) jsem měl a v hloučku dalších dvaceti lidí se mi podařilo jakožto jednomu z prvních, kdo tam čekal, získat jedno z posledních pěti volných míst.

Do Londýna to bylo po ne dvakrát pohodlné 8,5-hodinové cestě poměrně na čas, takže jsem nasedl na taxík a vypravil se na Heathrow. Zde jsem vešel do přeplněné haly, abych zjistil, že let do Prahy (stejně jako později všechny lety) byl zrušen. Call centrum stále nefungovalo, tak jsem se snažil najít nějaký informační stánek. Nakonec jsem byl odkázán směrem na druhý konec terminálu, kde začínala fronta, která se točila přes celou halu, na změny letenek. Do fronty stále přibývalo více lidí, až začali zvažovat, že by nikoho dalšího do letištní haly nevpouštěli. Nicméně i přes její délku mi nějak nic jiného nezbývalo, tak jsem zde stál 6 hodin doufajíc, že se aspoň něco dozvím. Poté začali uzavírat veškeré přepážky a rozdávat letáčky, že máme opustit letiště a pokud si člověk sežene v Londýně hotel do doby jeho nejbližšího letu, tak mu jej zpětně proplatí. Poněvadž jsem nevěděl, kdy je můj nejbližší let, jak mohu svou současnou rezervaci změnit, když se nemohu dovolat na jejich call centrum, a kde v předvánočním Londýně, do kterého byly z letiště vyhnány desetitisíce lidí, sehnat hotel, vyčkával jsem stejně jako další stovky lidí dále v hale.

Ptal jsem se různých kolemjdoucích zaměstanců letiště a British Airways a každý mi tvrdil poměrně nejisté informace. Nutno podotknout, že ti od BA vykazovali značně nadměrnou dávku arogance. Kupříkladu druhá strana onoho letáčku psala, že pokud by se chtěl zákazník dozvědět více o svých právech, může navštívit internetovou stránku (bezdrátové připojení bylo v hale přetížené), nebo se zeptat na přepážce (které byly zavírány), aby mu byl vydán plný dokument, který tyto práva stanoví. Dále se zmiňovala o hotelových voucherem. Tak jsem se jednoho zaměstnance BA zeptal, jestli je budou vydávat. Na to mi odpověděl, že ne, takže jsem ho požádal, jestli by mi mohl poradit, jak tedy mám změnit svou rezervaci, když jejich call centrum nevyřizuje hovory, a kde mám v Londýně sehnat ubytování. K tomu mi řekl jen, že to je můj problém, usmál se, otočil se zády a odkráčel.

Situace se ani nadále nelepšila, takže jsem se rozhodl letiště opustit a dostat se zpátky do Edinburghu. Bohužel i londýská linka metra, která měla jezdit každých pět minut, byla přes hodinu zpožděná, kvůli čemuž mi ujely poslední vlakové spoje do Edinburghu v daný den. Další jel až v 9 ráno. Zkusil jsem obvolat (volání na call centrum nebylo zdarma, takže už jsem měl jen poslední zbytky kreditu) a obejít několik hotelů, bohužel bez úspěchu. Spolu s dalšími desítkami lidí jsem tak až do rána vyčkával na vlakovém nádraží, jehož teploty se pohybovaly pod bodem mrazu. Zpátky v Edinburghu se mi už podařilo sehnat za pár dní přímý let s jinou společností.

Přeji krásné prožití vánočních svátků a úspěšný rok 2011 bez podobných zážitků.

• 7.12. od 9:30 do 10:30
• 9.12. od 9:30 do 11:00 a od 14:30 do 16:00 (nikdy jsem dvakrát nezáviděl lidem, kteří schytali dvě zkoušky v jeden den, letos to holt potkalo i mě)
• 11.12. od 14:30 do 15:30 (zkouška v sobotu taky „potěší“)
• 15.12. od 14:30 do 16:30

Dál jsem si udělal malý výlet do Stirlingu. Z Centra mezinárodních studentů, které prakticky týdně organizuje nějaké výlety, mi přišla zpráva, že i lidé, kteří si nezakoupili lístek na jejich výlet do Stirlingu, mají možnost se dostat zdarma do zdejšího hradu, pokud se tam sami dopraví. Jelikož jsem den před touto událostí stihl všechny hořící uzávěrky, rozhodl jsem se zajímavé nabídky využít a vyrazit na malý výlet. Vzhledem k soustavné vytíženosti nevím, kdy někam nahraji fotky z hradu a města.

Mimo to nemám moc dalších pozitivních zážitků, spíše naopak. Kromě řešení všemožných věcí do školy mě v poslední době potkaly záležitosti jako: 45-minutový hovor (přičemž jsem hovořil s 3 operátory a byl každou druhou minutu přepojen, abych počkal, než se operátor poradí s kolegy, a na závěr mi došel kredit na mobilu) s technickou podporou kolem internetového připojení do bytu, který nic nevyřešil, rýma, výměna špatného zámku na dveřích, neschopnost spolubydlících po sobě uklízet v kuchyni, svéráznost jednoho z Italů (dluží mi za nájem, bez oznámení si k nám do obýváku nastěhoval 3 italské kamarády na několik dní a nyní bez oznámení vypadnul na pár dní do Itálie) apod. Tak ale mohlo by být hůře.