Tak nejprve povím pár věcí k samotnému místu, protože asi ne každému se při tom něco vybaví, na rozdíl od Pekingu, Velké zdi či Šanghaje. Guilin je na čínské poměry malé město (400.000 obyvatel) v provincii Guangxi (Kuang-si). Krajina kolem něj je v Číně velmi proslavená a jedno čínské pořekadlo praví zhruba: „Guilinské hory a řeky jsou ty nejlepší pod nebem.“

Tento výlet jsem nevymyslel tentokrát já, ale jeden český kamarád Roman. Z početné skupiny lidí, se kterými výlet plánoval, jsem nakonec zbyl jen já a Abbie, Romanova hongkongská kamarádka. Ta, jakožto jediná mluvící plynně mandarínštinou, se chovala víceméně jako naše průvodkyně a všechno zařídila. Krom jazykové vybavenosti se ráda baví s lidmi, je nesmírně milá a nestydí se opakovaně ptát na cestu kolemjdoucích v rozmezí 5 metrů, takže jsme nikde dlouho nebloudili.

Nepříjemné zážitky jsme měli jen dva. První byl cesta do Guilinu, která vlakem trvá kolem 13 hodin. Na cestu tam bohužel neměli místa v lůžkových kupé, takže jsme měli jen místa na sezení. Původně jsem si říkal, že to nebude zas tak hrozné, protože čínské vlaky, se kterými jsem předtím cestoval, byly poměrně pohodlné se širokými sklopnými sedačkami. Bohužel vlak do Guilinu nepatřil k nejmodernějším a sedačky představovaly tvrdé nesklopné lavice. Sedět takhle 13 hodin je samo o sobě nepříjemné. Další dimenzi nepříjemnosti tomu přidal přecpaný vagón, kde spousta lidí nemělo místo k sezení, takže stáli, seděli či leželi v úzké uličce. Do toho několik řvoucích čínských dětí, průvodčí vyřvávající jména stanic či deprimovaná pracovnice čínských drah snažící se prodat ohebná kartáčky na zuby a zubní pastu. (Ve vlaku do Kantonu se mi to nestalo, ale údajně je běžné, že se v čínských vlacích snaží prodávat všemožné předměty.) Ve zpátečním vlaku jsme naštěstí měli lůžková místa.

Druhá nepříjemnost se stala v Yangshuo, malém městečku kousek od Guilinu. Roman zde zarezervoval pokoj pro tři, ale rezervace nám byla nečekaně zrušena, protože jsme kvůli dopravní zácpě dorazili po šesté (což ale nikde nebylo zmíněno). Volná místa neměli a ani v okolních hotelech nic nebylo. Naštěstí se nám, resp. Abbie, přes místní cestovku podařilo domluvit na rychlo jiné ubytování.

Zde jsou fotky:

https://picasaweb.google.com/115381441536795919346/Guilin?authuser=0&authkey=Gv1sRgCM365f_kn8X3bQ&feat=directlink

Na nich jsou k vidění místa z našeho itineráře. První jsme navštívili rýžové terasy nedaleko Guilinu. Při tom se zastavili ve vyumělkované turistické vesničce žen s nejdelšími vlasy na světě z etnika Yao (Jaové). Mimo Yao v Guangxi ještě žijí menšiny Miao (Miaové) a Zhuang (Čuangové). Druhý den jsme se plavili po řece Li do Yangshuo. Řeka Li a Yangshuo jsou obklíčeny úchvatnými krasovými útvary – je zde i „20-yuanový plac“, tedy výhled na krajinu, která je na zadní straně 20-yuanové bankovky. Po plavbě jsme ještě navštívili rybářskou vesničku Xingping, park Sedmi hvězd a buddhistický chrám u něj. Další den jsme si půjčili kola a jeli do turistického parku Shangri-la a následně zpět podél řeky Yulong. Poslední den jsme navštívili Stříbrnou jeskyni.

K tomu výčtu míst musím dodat, že mě zaujaly pouze rýžové terasy, plavba lodí a projížďka na kolech. Ty ostatní místa byla na můj vkus „přeturističtělá“, což je důsledkem toho, že mezi Číňany patří Guilin k top destinacím a místní se z toho snaží vytřískat co nejvíce. Příklad budiž Stříbrná jeskyně, která je poměrně rozhlehlá, ale umělými zásahy ztratila jakékoliv přírodní kouzlo: jednak podivné pestrobarevné osvětlení, jednak vybetonované stropy v některých částech. K tomu se ještě uprostřed jeskyně nacházel obchod se suvenýry a při východu z jeskyně musel člověk projít 4 či 5 dalšími obchody se suvenýry. A podotýkám, že vstup do jeskyně byl placený.

Ještě jedna náhoda při cestách v Guilinu byla, že jsme několikrát narazili na jednu skupinku Čechů na turistickém zájezdu. No, jelikož mám jiné povinnosti, tak tímto vyprávění ukončím. Je toho na vyprávění víc, třeba kolem místních jídelních specialit, ale na to se mě kdyžtak ptejte jednotlivě, koho to zajímá.

Pondělí
Vývar z pangasiovo kůstky
(1) Sekaný pangasius, drť z kostí pangasia s příchutí brambor a okurka
(2) Dušená zelenina a rýže
Čajový džus

Úterý
Zeleninová polévka s rýží
(1) Pangasius z hajného Robátka, omáčka z rybích jater, knedlíky
(2) Čočka, párek, okurka, rohlík
Čajové kakao

Středa
Čočková polévka s rýží a kousky párku
(1) Nudle s pangasiovým potěrem, kompot
(2) Knedlíky nadívané fazoly, zeleninová omáčka
Čajové mléko, Rybí olej

Čtvrtek
Fazolová polévka se zeleninou a kousky párku
(1) Pangasius na způsob hovězí variace s příchutí krůtího steaku na paprice, kynuté knedlíky
(2) Pangasius nadívaný dušenou rýží a čočkou, brambory
Banánový čaj, Smetana

Pátek
Rybí Eintopf
(1) Pangasiové řezy, maďarský rybí salát
(2) Čočka po cikánsku
Čaj

Nejprve jsem dnes odevzdal svou závěrečnou práci. Kromě elektronického odeslání zdrojových kódů apod. jsme měli ještě fyzicky předat dvě vytištěné a svázané kopie oné „diplomky“ (a podepsaná autorská prohlášení). Na rozdíl od Česka, kde ta vazba musí (možná i povinně) být profesionální tiskařská práce, to tady nebylo tak pompézní. Minulý týden jsme vyfasovali balíček, který mj. obsahoval desky a vazbu. V našem „krásném“ betonovém paneláku informatiky pak byly ve dvou patrech rozmístěny obstarožní děrovací a vázací stroje. Kdo tedy chtěl, mohl si DIY vytisknout a svázat závěrečnou práci, což jsem učinil i já.

Sice jsem chvíli váhal, zda by nebylo lepší to odnést do nějakého tiskařského střediska, po tom, co to vypadalo, že mých pracně vytištěných zhruba 60 stránek bude sešrotováno historickým mechanickým strojem. Nakonec to mám za sebou. Ještě mě čeká prezentace čili obhajoba před lidmi, co to budou známkovat, někdy kolem konce dubna a začátku května. A pak v tu dobu přijde můj poslední nával zkoušek (jako vždy uváděno v britském letním čase):

30. dubna: 9:30-11:30
4. května: 9:30-11:30
7. května: 14:30-16:30
8. května: 9:30-11:30
16. května: 14:30-16:30
22. května: 14:30-16:30
24. května: 14:30-16:30

Je toho dost, ale po tom, co jsem přežil minulý rok, mě už tolik neděsí takovéto zkouškové záplavy. To je asi tak vše. Po prváku jsem sem příliš nepřispíval – jednak mi ubývalo času, jednak také inspirace. S přibývajícím časem jsem si osvojil všechny ty zvláštnosti kolem života v Británii, že mě ani nenapadlo psát nebo mluvit o něčem, o čem bych předtím hned vyprávěl každému na potkání.

Abych to ale nějak uzavřel a trochu vynahradil onu absenci „historek ze života“, přihodím jednu peprnější, i když jsem to celé, jako většina studentů, sledoval jen zpovzdálí. V minulosti jsem okrajově zmiňoval to, jak obří studentská asociace funguje vedle univerzity (ona asociace vlastní bary, sportoviště, funguje pod ní cca 300 zájmových spolků atp.). Každý rok probíhají volby do této asociace z řad studentů, které mají poměrně masivní charakter – před čtyřmi lety i tehdejší americký spolubydlící na výměně říkal, že byl dost zaskočený, přestože byl zvyklý na „velkolepost“ všeho možného na jeho domácí univerzitě ve Státech. Před čtyřmi lety to navíc se souběžnými parlamentními volbami vyvolávalo zvláštní paradox: zatímco o parlamentních volbách nebylo skoro slyšet (částečně kvůli stropu na rozpočet volebních kampaní), o studentské volby zavadil člověk všude (univerzitní budovy byly „vytapetované“ volebními plakáty, nadšení příznivci všech možných kandidátů vám lezli do bytu atd.).

Toliko k připomenutí denní reality a nyní se dostanu k samotné historce. Zhruba před měsícem (zřejmě „čistou náhodou“ chvilku před dalšími studentskými volbami) všem studentům dorazil e-mail, že se svolává mimořádná schůze studentské asociace, kde se bude jednat o vyslovení nedůvěry jejímu současnému viceprezidentovi a o omezení (cenzurování a napomenutí) prezidenta: prezidentovi za to, že toleroval činy svého viceprezidenta, a viceprezidentovi za jeho několik měsíců staré přehmaty. V létě na svůj viceprezidentský blog napsal článek „Proč vám pliveme do pití“, kde si postěžoval nad tím, jak jsou servírky a barmanky o letních festivalech obtěžovány opilými zákazníky a studentská asociace s tím nic nedělá. Tím se tedy podle asociace dopustil poškození jejího dobrého jména. Pak si údajně v průběhu předchozí kampaně stěžoval, že studentskou asociaci ve skutečnosti řídí žena ve středním věku, a někdy na podzim si na Twitteru ulevil slovy „jebat staré lidi“, čímž se tedy dopustil sexismu a age-ismu. Plus onomu e-mailu ještě předcházela jakási neveřejná schůze v rámci asociace, co učinit s těmito dvěma neposlušnými pány, a únik dokumentů z těchto jednání do studentského tisku, ale nebudu zabředávat do detailů kolem tohoto pseudoskandálu, protože zas tolik mě to nezajímalo a měl jsem důležitější věci na starosti. Na samotné „mimořádné schůzi“ jsem nebyl, ale prý to bylo dobré divadlo jak ze strany žalujících, tak i obžalovaných pánů – viceprezident si prý přivedl svého spolubydlícího, který předstoupil a obhajoval jej, jak to vlastně všechno myslí dobře a co všechno pro život edinburghských studentů udělal. Nakonec to oba dva těsně v hlasování ustáli. Nemění to ale nic na absurdnosti celé situace. A není náhoda, že politikaření kolem studentských asociací bývá živnou půdou pro rekrutování do vyšší politiky: např. současný britský premiér nebo současný kontroverzní starosta Londýna se v mládí angažovali v rámci podobné studentské organizace v Oxfordu.

Možná to vyznělo trochu pochmurně, ale já to celé vnímám spíše s humorem. Nu, poněvadž jsem za dva měsíce z edinburghského studentského kolotoče venku a už se nejspíše nedokopu sem něco napsat, uzavřu to slovy Douglase Adamse: „Sbohem a díky za všechny ryby!“

Svým bližním a známým jsem nějakým způsobem popřál vše nejlepší do nového roku, takže se zpožděním jen pro náhodné čtenáře: přeji šťastný a úspěšný nový rok 2013!

Skotská oslava Nového roku, Hogmanay, je poměrně proslavená a jako událost, kdy stojí za to Edinburgh navštívit, je doporučována hned po letním festivalu Fringe a představení Military Tattoo. Na rozdíl od většiny zemí se jedná o vícedenní festival a pouliční silvestrovská oslava je jen jeho součástí. Program se rok od roku liší, ale některé prvky zůstávají stejné.

Letos oslavy začaly 30. prosince velikánským průvodem s pochodněmi na Calton Hill. Můj let byl akorát ten večer, takže jsem jej propásl, ale ze záznamu i z vyprávění přátel mi to přišlo úchvatné. 31. pak probíhalo několik věcí zároveň: koncerty, ceilidh (tradiční skotská tancovačka) a pouliční oslava. Já se vypravil na poslední jmenované. I přes desetitisícový dav podnapilých a hopsajících lidí to bylo vcelku kultivované, tedy abych to upřesnil, nepřipomínalo to bitevní pole jako většina českých Silvestrů na náměstích. To především proto, že vstup byl placený a dovnitř se nesměly vnášet skleněné láhve (plastové ano), petardy, zbraně apod. Oslava pak vyvrcholila půlnočním pětiminutovým ohňostrojem (záznam zde) a společným zpěvem „Auld Lang Syne“.

Následující den se toho dělo najednou asi nejvíce: soutěž cvičených psů, bláznivé koupání otužilců v přístavu a „kulturní stopovačka“. Já se účastnil opět posledně jmenovaného. V programu bylo napsáno, co se všechno se bude dít, ale nebylo napsáno kde. Bylo napsáno pouze, že začátek je ve Skotském národním muzeu. Zde každý dostal dvě kostky, hodil si a podle čísla pak vyfasoval kartičku s místem, kam má jít. Na cílových místech se pak konaly koncerty, ceilidh, loutková představení či umělecké instalace. Po návštěvě daného místa si tam člověk opět hodil kostkami a dostal další kartičku. Pokud člověku padly dvě stejná čísla, dostal los do loterie. Loterie pak proběhla na závěrečném místě, které jediné bylo známo všem, a výherce vyhrál poukaz na cestování po Skotsku. Na stejném místě poté celé oslavy završilo hodinové umělecké představení o stvoření světa s názvem „Big Bang“ od francouzské skupiny Plasticien Volants.

Na závěr několik videí ode mě – ceilidh, jakožto jedno stanoviště oné novoroční stopovačky:

Sestřih z oslav v podkresu známé skladby od Underworld, co zazněla na konci Trainspottingu:

Celé vystoupení „Big Bang“ (krátký sestřih zde):

Tak alespoň přidám odkaz na jednu fajn reportáž České televize o Edinburghu: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096911352-objektiv/212411030401028/obsah/226431-edinburgh/

Času sem psát se mi pravděpodobně příliš nenaskytne a dost možná pak „zavřu krám“. Každopádně aby to tu úplně nezelo prázdnotou, věnuji jeden příspěvek mému výletu do Norska. Až tedy v posledním roce jsem využil skutečnosti, že Skotsko se nachází blízko Skandinávie (lety z Edinburghu do Osla jsou kratší než lety na sever Skotska) a operují mezi nimi různé nízko-nákladové aerolinky. Já konkrétně letem Ryanairem tam a s Norwegian zpátky. Norwegian musím pochválit, protože prakticky za stejnou cenu nabídli mnohem větší komfort (odlet z hlavních letišť, nikoliv okrajových, velký prostor pro nohy a internetové připojení zdarma během letu).

Turistický začátek
Po příletu do Torpu jsem vyrazil vlakem do Drammen, odkud mi odjížděl noční vlak do Myrdalu. Několik hodin v Drammen jsem využil ke zkonzumování mé svačiny a procházce po městě. Při slepé procházce jsem narazil na dvě zajímavé věci: v centru se konal sraz majitelů klasických amerických bouráků a podél řeky se nacházela jedna zvláštní umělecká instalace. Jednalo se o dvě masivní blyštivé koule, stojící proti sobě na obou březích řeky a hrající zvláštní chorál, který se měnil podle toku a hladiny řeky. Člověk mohl do vyhloubenin na koulích si zazpívat a jeho hlas rezonoval s chorálem. Tato instalace měla připomenout fakt, že za starých časů lidé ve Skandinávii zpívali řekám, jezerům a dalším vodním útvarům.

Vlak do Myrdalu byl tradičně příjemný; od Norských drah jsem jako všichni cestující ve standardním vagónu zdarma vyfasoval „spací balíček“ (deka, polštář, špunty do uší a klapky na oči) a mohl jsem pětihodinovou cestu v pohodlí prospat. V Myrdalu jsem snědl další část své svačiny a přečkal do půl desáté, kdy začala operovat Flåmsbana, tradiční turistická atrakce. Jedná se o jednu z nejstrmějších železničních drah s adhezním (běžný styk kola a kolejnice) provozem na světě (ve 20 km sestoupí vlak z 866 do 2 m n.m.) s krásným výhledem na Flåmské údolí a zastávkou u vodopádu Kjosfossen. Ve Flåmu jsem u vody poobědval zbytek svačiny a vypravil se do malého muzea o historii Flåmsbana. Poté mě čekala loď, která projela fjordem do Gudvangenu, což byla ještě krásnější podívaná než předchozí cesta vlakem. Z Gudvangenu jsem pak jel autobusem do Vossu a odtud vlakem do Bergenu. V Bergenu jsem přenocoval v mnou odzkoušeném Cityboxu, což je „samoobslužný“ hotel (místo recepce je zde počítačový terminál, který člověku vytiskne přístupovou kartu k pokoji), který je navíc na Norsko dosti levný.

Dobrodružný konec
Z Bergenu jsem měl druhý den ráno lodí jet do Stavangeru. Bohužel přístav nebyl dvakrát stavěný pro turisty (žádná značení odkud kam které lodě odjíždí), já hledal na špatném břehu a loď mi tedy ujela. Naštěstí jsem při cestě zpět do hotelu nalezl čekárnu firmy, u které jsem měl lístek na loď, kde mi u přepážky můj lístek zdarma vyměnili za lístek na tentýž den odpoledne (že to bude bez poplatku, jsem opravdu nečekal). Zbývající čas v Bergenu (který jsem měl z minula poměrně prošlapaný, takže stejně jako Oslo jsem v něm neplánoval strávit více času) jsem využil na oběd a návštěvu bergenského Muzea umění. Je to komplex 3 budov a údajně největší galerie moderního umění ve Skandinávii. Některé výstavy byly zajímavé, např. o norských malířích z přelomu 19. a 20. století nebo výstava o bergenské umělecké skupině ze 60. let, některé méně, jako některé části výstav současného umění.

Plavba lodí do Stavangeru, jakožto druhá nejrychlejší možnost po letecké přepravě s 4-5 hodinovou cestou (vlakem se tam jede kolem 9 hodin, autem to bude odhadem nejméně 6-7 hodin), byla poměrně příjemná, i když na volném moři to párkrát dost houpalo, že jsem byl rád, že jsem si ještě nedal večeři. Ve Stavangeru jsem zamířil do hotelu, abych se pořádně prospal na horský výlet následující den.

Snídaně v hotelu byla opravdu vydatná (což jsem nečekal, protože cena za noc se snídaní byla v akci stejná jako to, co jsem platil v Bergenu bez snídaně) a připravila mě na náročný den, na který jsem plánoval výstup na Preikestolen. Vydal jsem se do přístavu, kde jsem musel opět chvíli pátrat a zeptat se na turistických informacích, odkud odjíždí loď do Tau. Jedna z lodí, kterou jsem stihl, odplouvala v čas, který jsem nenašel na turistických stránkách, a po příjezdu do Tau jsem zjistil proč. Časy, které jsem měl vytištěné, byly odjezdy lodí, které dorazí tak, aby člověk čekal co nejméně na autobus do Preikestolenhytta (horské chaty, kde začíná výstup na Preikestolen). Moje loď dorazila v takové polední pauze, kdy 3 hodiny neměly jet žádné autobusy. Naštěstí zhruba za 20 minut dorazil autobus od jiné společnosti, která operovala na stejné trase (ačkoliv nikde neměla jízdní řády). V autobuse jsem sice musel čekat asi půl hodiny, než přijela další loď a autobus se zaplnil. Beztak to bylo lepší, než kdybych musel čekat na ten původní autobus.

Od Preikestolenhytta stačilo následovat turistické šipky a značení a člověk byl na cestě na vrchol. Moc jsem netušil, jakou cestu čekat, neboť „recenze“ této horské túry se lišily (někteří lidé, nejspíš zkušení horalové, to označovali jako „brnkačku“, jiní jako velmi náročný výstup). Já bych tu hlavní cestu shrnul následovně. Co se strmosti týče, zažil jsem horší, je to asi jako některé náročnější stezky na Šumavě. Strmých úseků je navíc jen pár, jsou krátké a následují po nich pěkné rovinky. Co je na cestě náročné, je její úprava. Tak v 90 % chodí člověk po kamenech a balvanech, kličkuje mezi potůčky a bahnem. V ten den bylo počasí nic moc, mlha a občasný déšť, takže jsem celkem rád, že jsem z toho vyvázl bez zlomených končetin.

Osudová chvíle nastala, když jsem dorazil k rozcestí, kde si člověk mohl vybrat ze dvou stezek. Jedna na „útes“, druhá na „kopec“. Jelikož kopec zněl méně nebezpečně než útes, vypravil jsem se tam, což byla chyba. Stezka byla ještě náročnější a postupně zmizela turistická značení a já se ztratil. Mlha poměrně zhoustla, že nebylo vidět na krok, tak nevím, jestli ta značení prostě nebyla vidět, či jsem sešel z cesty, nebo jestli tam žádné značení nebylo, protože za hezkého počasí není potřeba (tahle cesta vedla na takový vyvýšený kopec, ze kterého je za pěkného počasí skvělý výhled na onen útes a fjord kolem něj)… Každopádně jsem se v jeden moment octnul kdesi uprostřed hor se spoustou nepřístupných skalisek na jedné straně a s 800-metrovým přímým sešupem do fjordu na straně druhé, kde nebylo vidět na krok, pršelo a kromě mě nebyl nikdo v okolí. Zachránila mě až GPS na mobilu, do které jsem si předtím prozíravě uložil souřadnice Preikestolenu, takže jsem alespoň věděl, že v mlze opatrným krokem postupuji směrem k onomu útesu. O několik minut později jsem zaslechl hlasy lidí a následně se v dáli v mlze vynořil obrys skalního útvaru, na který jsem měl namířeno. Po další chvíli opatrného postupu v neznámých horách jsem konečně objevil turistické značení, které mě dovedlo na útes. Kvůli mlze nebyl žádný výhled a pohled na útesu nebyl tak impozantní jako na fotkách. I tak jsem byl rád, že jsem si na toto slavné místo vystoupal (a že jsem byl na živu).

Cesta zpátky byla poklidná a na hotelu jsem upadl do postele. Další den jsem věnoval samotnému Stavangeru. Nejprve jsem zamířil do starého města, poté jsem jel k monumentu tří mečů (který byl vybudován na počest bitvy u Hafrsfjordu). Odpoledne jsem pak navštívil Muzeum ropy, které bylo poměrně obsáhlé: od geologie, přes norskou „ropnou historii“, dopad na ekonomiku, technologie, až po část ropné plošiny, kterou si člověk mohl prolézt. Před Muzeem se nacházel zajímavý projekt – dětské prolézačky zhotovené z různých vysloužilých věcí z ropného průmyslu (trubky, vrtáky, ponorné průzkumné moduly). Poslední den jsem před odletem ze Stavangeru vyrazil na pláž Sola nedaleko letiště.

To je pro dnešek vše. Snad se brzy dostanu k protřídění a nahrání mých fotek, protože fotky z míst, které jsem zmínil, utvoří mnohem lepší představu, než kdybych o nich napsal dalších 1000 slov.

Update 16.9.: fotky se nachází zde https://skydrive.live.com/?cid=1f71fbbcee2d9b93&id=1F71FBBCEE2D9B93%21662

Salvu zkoušek si netroufnu hodnotit, dokud neuvidím výsledek… Pocitově něco ušlo, něco méně a u něčeho jsem si nebyl jistý. Jinak tenhle rok se nesl dosti ve znamení zpožděného oznámení známek. Například známky individuálního praktika z minulého semestru jsme se dozvěděli až v půlce května (původně měly být výsledky v lednu). Co se týmového projektu týče, tak ačkoliv náš tým skončil poměrně nepěkně a našeho robota bych rozhodně neoznačil za funkčního, podařilo se mi ulovit celkem dobrou známku. Takže si nebudu stěžovat.

Za poslední rok, kvůli časovému deficitu, jsem byl podstatně méně společensky, kulturně i turisticky aktivní než v předchozích dvou ročnících. Jediný pořádný výlet, který jsem podnikl a o kterém jsem se v zápalu povinností ani nestačil zmínit, byl koncem března 3-denní výlet na ostrov Skye a „Skotskou vysočinu“ (Highlands). Highlands jsem již krátce navštívil v prvním ročníku, tentokrát jsem ale navštívil jiná místa. Zde se nachází slibované fotky: https://picasaweb.google.com/102604524089774844957/SkyeHighlands?authuser=0&authkey=Gv1sRgCLPBjNTqvaSE4gE&feat=directlink#

Jelikož je toho trochu víc, tak jsem některá místa na fotkách označil (jak pro sebe do budoucna, tak pro okolí). Trochu zde ještě doplním pár komentářů k tomu, co je na fotkách k vidění. Na prvních pár fotkách je památník Williama Wallace a výhled na Stirling. Stirling jsem navštívil ve druhém ročníku, ale jediné místo, na které mi tehdy nezbyl čas, byl právě tento památník, tak jsem to teď dohnal. Doune Castle byl nasnímán z různých úhlů při natáčení Monty Python a Svatý Grál a v podstatě většina hradů, které se objevily ve filmu, je jeden a tentýž hrad. To chlupaté zvíře na dalších fotkách je highlandská kráva. O dost fotech dál je pak její varianta s černou srstí, což je údajně původní rasa, která ve Skotsku žila jako jediná, než tam přijeli Vikingové a krávu kvůli lepšímu masu křížili a vyšlechtili onu zrzavou odnož. West Highland Line je považována za jednu z nejkrásnějších vlakových tratí v Británii a na fotce je vidět z dálky její slavný úsek ve tvaru podkovy, který objíždí dvojici hor. Nádherné údolí Glen Coe je po ostrovu Skye moje nejoblíbenější místo. Trojici hor „The Three Sisters“ se mi bohužel nepodařilo vyfotografovat zrovna dvakrát skvěle, poněvadž se Slunce dostalo do obzoru. Hrad Eilean Donan je jedno z nejfotografovanějších míst ve Skotsku a objevil se ve spoustě filmů (např. jako základna MI6 v bondovce Jeden svět nestačí). K ostrovu Skye nemám co dodávat a už se nedivím, proč je to první místo, které mi Skotové doporučovali navštívit. V této zvláštní překrásné krajině se opět natáčelo dost filmů, namátkou mě napadají scénky z počátku civilizace v 2001: Vesmírná odysea. Loch Ness bylo jedno z míst, které jsem navštívil při onom výletě v prváku. Při opětovné návštěvě jsem se ale teď vypravil na jiný břeh a počasí bylo o trochu lepší (Loch Ness má však permanentně tmavou vodu, takže i tady nevypadá dvakrát vábně dle mého názoru). Bitevní pole Culloden je pro historii Skotska něco jako Bílá hora pro Česko. Culloden bylo jediné místo, které jsem v prváku vynechal při návštěvě Invernessu, takže jsem opět dohnal jeden rest. Balnuaran of Clava je taková skotská verze Stonehenge. V závěru jsou pak nedaleké zachovalé kasárny a katedrála v Dunkeldu, místě spjatém s Macbethem. Tímto končí můj výčet, ostatní fotky jsou spíše čistě pro kochání a asi není co k ním dodávat.

Sice jsem za posledních pár dní skoro nespal, ale zkusím sem alespoň hodin můj abnormální rozvrh zkoušek pro tenhle rok (které se navíc budou počítat do výsledné klasifikace titulu), britský letní čas tradičně:

1. května: 14:30-16:30
2. května: 9:30-11:30
4. května: 9:30-11:30
5. května: 9:30-11:30
9. května: 9:30-11:30
10. května: 14:30-16:30
21. května: 9:30-11:30
22. května: 9:30-11:30
23. května: 9:30-11:30

Předpředposlední semestr přede mnou a volný čas je mi cizí slovo. Předměty mám ucelenější a jednostranněji orientované než v prvním semestru: kompilační techniky, počítačová komunikace a sítě, jazyková sémantika a implementace a počítačová architektura. Nadto tu je ale největší žrout času, a to obávaný týmový projekt, jak jsem již dříve zmiňoval. Robota jsme zatím nepostavili ani se nám moc nedaří připojit se na řídicí jednotku přes bluetooth, ale aspoň už máme alespoň prozatímní název týmu (náš tým má číslo sedm): „Odpověď na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec děleno šesti“. Uvidím, jak se to dál bude vyvíjet. Každopádně kdo poznal narážku na Stopařova průvodce Galaxií, ať mi přeje, že se mi udrží hlavní motto knižní série tenhle semestr v hlavě a NEPROPADNU PANICE.

Ne že, kromě prvního týdne na univerzitě, bych sem nějak pravidelně přispíval, spíše naopak. Každopádně ačkoliv budu v prvním semestru ušetřen zkoušek a budu je mít hromadně v druhém, počet semestrálních prací se mi tak nejméně zpětinásobil – mohu tedy s jistotou říci, že sem pravděpodobně nejméně do půlky prosince nic nenapíši. No a hurá do práce…