Tak nejprve povím pár věcí k samotnému místu, protože asi ne každému se při tom něco vybaví, na rozdíl od Pekingu, Velké zdi či Šanghaje. Guilin je na čínské poměry malé město (400.000 obyvatel) v provincii Guangxi (Kuang-si). Krajina kolem něj je v Číně velmi proslavená a jedno čínské pořekadlo praví zhruba: „Guilinské hory a řeky jsou ty nejlepší pod nebem.“

Tento výlet jsem nevymyslel tentokrát já, ale jeden český kamarád Roman. Z početné skupiny lidí, se kterými výlet plánoval, jsem nakonec zbyl jen já a Abbie, Romanova hongkongská kamarádka. Ta, jakožto jediná mluvící plynně mandarínštinou, se chovala víceméně jako naše průvodkyně a všechno zařídila. Krom jazykové vybavenosti se ráda baví s lidmi, je nesmírně milá a nestydí se opakovaně ptát na cestu kolemjdoucích v rozmezí 5 metrů, takže jsme nikde dlouho nebloudili.

Nepříjemné zážitky jsme měli jen dva. První byl cesta do Guilinu, která vlakem trvá kolem 13 hodin. Na cestu tam bohužel neměli místa v lůžkových kupé, takže jsme měli jen místa na sezení. Původně jsem si říkal, že to nebude zas tak hrozné, protože čínské vlaky, se kterými jsem předtím cestoval, byly poměrně pohodlné se širokými sklopnými sedačkami. Bohužel vlak do Guilinu nepatřil k nejmodernějším a sedačky představovaly tvrdé nesklopné lavice. Sedět takhle 13 hodin je samo o sobě nepříjemné. Další dimenzi nepříjemnosti tomu přidal přecpaný vagón, kde spousta lidí nemělo místo k sezení, takže stáli, seděli či leželi v úzké uličce. Do toho několik řvoucích čínských dětí, průvodčí vyřvávající jména stanic či deprimovaná pracovnice čínských drah snažící se prodat ohebná kartáčky na zuby a zubní pastu. (Ve vlaku do Kantonu se mi to nestalo, ale údajně je běžné, že se v čínských vlacích snaží prodávat všemožné předměty.) Ve zpátečním vlaku jsme naštěstí měli lůžková místa.

Druhá nepříjemnost se stala v Yangshuo, malém městečku kousek od Guilinu. Roman zde zarezervoval pokoj pro tři, ale rezervace nám byla nečekaně zrušena, protože jsme kvůli dopravní zácpě dorazili po šesté (což ale nikde nebylo zmíněno). Volná místa neměli a ani v okolních hotelech nic nebylo. Naštěstí se nám, resp. Abbie, přes místní cestovku podařilo domluvit na rychlo jiné ubytování.

Zde jsou fotky:

https://picasaweb.google.com/115381441536795919346/Guilin?authuser=0&authkey=Gv1sRgCM365f_kn8X3bQ&feat=directlink

Na nich jsou k vidění místa z našeho itineráře. První jsme navštívili rýžové terasy nedaleko Guilinu. Při tom se zastavili ve vyumělkované turistické vesničce žen s nejdelšími vlasy na světě z etnika Yao (Jaové). Mimo Yao v Guangxi ještě žijí menšiny Miao (Miaové) a Zhuang (Čuangové). Druhý den jsme se plavili po řece Li do Yangshuo. Řeka Li a Yangshuo jsou obklíčeny úchvatnými krasovými útvary – je zde i „20-yuanový plac“, tedy výhled na krajinu, která je na zadní straně 20-yuanové bankovky. Po plavbě jsme ještě navštívili rybářskou vesničku Xingping, park Sedmi hvězd a buddhistický chrám u něj. Další den jsme si půjčili kola a jeli do turistického parku Shangri-la a následně zpět podél řeky Yulong. Poslední den jsme navštívili Stříbrnou jeskyni.

K tomu výčtu míst musím dodat, že mě zaujaly pouze rýžové terasy, plavba lodí a projížďka na kolech. Ty ostatní místa byla na můj vkus „přeturističtělá“, což je důsledkem toho, že mezi Číňany patří Guilin k top destinacím a místní se z toho snaží vytřískat co nejvíce. Příklad budiž Stříbrná jeskyně, která je poměrně rozhlehlá, ale umělými zásahy ztratila jakékoliv přírodní kouzlo: jednak podivné pestrobarevné osvětlení, jednak vybetonované stropy v některých částech. K tomu se ještě uprostřed jeskyně nacházel obchod se suvenýry a při východu z jeskyně musel člověk projít 4 či 5 dalšími obchody se suvenýry. A podotýkám, že vstup do jeskyně byl placený.

Ještě jedna náhoda při cestách v Guilinu byla, že jsme několikrát narazili na jednu skupinku Čechů na turistickém zájezdu. No, jelikož mám jiné povinnosti, tak tímto vyprávění ukončím. Je toho na vyprávění víc, třeba kolem místních jídelních specialit, ale na to se mě kdyžtak ptejte jednotlivě, koho to zajímá.

Nejprve jsem dnes odevzdal svou závěrečnou práci. Kromě elektronického odeslání zdrojových kódů apod. jsme měli ještě fyzicky předat dvě vytištěné a svázané kopie oné „diplomky“ (a podepsaná autorská prohlášení). Na rozdíl od Česka, kde ta vazba musí (možná i povinně) být profesionální tiskařská práce, to tady nebylo tak pompézní. Minulý týden jsme vyfasovali balíček, který mj. obsahoval desky a vazbu. V našem „krásném“ betonovém paneláku informatiky pak byly ve dvou patrech rozmístěny obstarožní děrovací a vázací stroje. Kdo tedy chtěl, mohl si DIY vytisknout a svázat závěrečnou práci, což jsem učinil i já.

Sice jsem chvíli váhal, zda by nebylo lepší to odnést do nějakého tiskařského střediska, po tom, co to vypadalo, že mých pracně vytištěných zhruba 60 stránek bude sešrotováno historickým mechanickým strojem. Nakonec to mám za sebou. Ještě mě čeká prezentace čili obhajoba před lidmi, co to budou známkovat, někdy kolem konce dubna a začátku května. A pak v tu dobu přijde můj poslední nával zkoušek (jako vždy uváděno v britském letním čase):

30. dubna: 9:30-11:30
4. května: 9:30-11:30
7. května: 14:30-16:30
8. května: 9:30-11:30
16. května: 14:30-16:30
22. května: 14:30-16:30
24. května: 14:30-16:30

Je toho dost, ale po tom, co jsem přežil minulý rok, mě už tolik neděsí takovéto zkouškové záplavy. To je asi tak vše. Po prváku jsem sem příliš nepřispíval – jednak mi ubývalo času, jednak také inspirace. S přibývajícím časem jsem si osvojil všechny ty zvláštnosti kolem života v Británii, že mě ani nenapadlo psát nebo mluvit o něčem, o čem bych předtím hned vyprávěl každému na potkání.

Abych to ale nějak uzavřel a trochu vynahradil onu absenci „historek ze života“, přihodím jednu peprnější, i když jsem to celé, jako většina studentů, sledoval jen zpovzdálí. V minulosti jsem okrajově zmiňoval to, jak obří studentská asociace funguje vedle univerzity (ona asociace vlastní bary, sportoviště, funguje pod ní cca 300 zájmových spolků atp.). Každý rok probíhají volby do této asociace z řad studentů, které mají poměrně masivní charakter – před čtyřmi lety i tehdejší americký spolubydlící na výměně říkal, že byl dost zaskočený, přestože byl zvyklý na „velkolepost“ všeho možného na jeho domácí univerzitě ve Státech. Před čtyřmi lety to navíc se souběžnými parlamentními volbami vyvolávalo zvláštní paradox: zatímco o parlamentních volbách nebylo skoro slyšet (částečně kvůli stropu na rozpočet volebních kampaní), o studentské volby zavadil člověk všude (univerzitní budovy byly „vytapetované“ volebními plakáty, nadšení příznivci všech možných kandidátů vám lezli do bytu atd.).

Toliko k připomenutí denní reality a nyní se dostanu k samotné historce. Zhruba před měsícem (zřejmě „čistou náhodou“ chvilku před dalšími studentskými volbami) všem studentům dorazil e-mail, že se svolává mimořádná schůze studentské asociace, kde se bude jednat o vyslovení nedůvěry jejímu současnému viceprezidentovi a o omezení (cenzurování a napomenutí) prezidenta: prezidentovi za to, že toleroval činy svého viceprezidenta, a viceprezidentovi za jeho několik měsíců staré přehmaty. V létě na svůj viceprezidentský blog napsal článek „Proč vám pliveme do pití“, kde si postěžoval nad tím, jak jsou servírky a barmanky o letních festivalech obtěžovány opilými zákazníky a studentská asociace s tím nic nedělá. Tím se tedy podle asociace dopustil poškození jejího dobrého jména. Pak si údajně v průběhu předchozí kampaně stěžoval, že studentskou asociaci ve skutečnosti řídí žena ve středním věku, a někdy na podzim si na Twitteru ulevil slovy „jebat staré lidi“, čímž se tedy dopustil sexismu a age-ismu. Plus onomu e-mailu ještě předcházela jakási neveřejná schůze v rámci asociace, co učinit s těmito dvěma neposlušnými pány, a únik dokumentů z těchto jednání do studentského tisku, ale nebudu zabředávat do detailů kolem tohoto pseudoskandálu, protože zas tolik mě to nezajímalo a měl jsem důležitější věci na starosti. Na samotné „mimořádné schůzi“ jsem nebyl, ale prý to bylo dobré divadlo jak ze strany žalujících, tak i obžalovaných pánů – viceprezident si prý přivedl svého spolubydlícího, který předstoupil a obhajoval jej, jak to vlastně všechno myslí dobře a co všechno pro život edinburghských studentů udělal. Nakonec to oba dva těsně v hlasování ustáli. Nemění to ale nic na absurdnosti celé situace. A není náhoda, že politikaření kolem studentských asociací bývá živnou půdou pro rekrutování do vyšší politiky: např. současný britský premiér nebo současný kontroverzní starosta Londýna se v mládí angažovali v rámci podobné studentské organizace v Oxfordu.

Možná to vyznělo trochu pochmurně, ale já to celé vnímám spíše s humorem. Nu, poněvadž jsem za dva měsíce z edinburghského studentského kolotoče venku a už se nejspíše nedokopu sem něco napsat, uzavřu to slovy Douglase Adamse: „Sbohem a díky za všechny ryby!“

Tak alespoň přidám odkaz na jednu fajn reportáž České televize o Edinburghu: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096911352-objektiv/212411030401028/obsah/226431-edinburgh/

Sice jsem za posledních pár dní skoro nespal, ale zkusím sem alespoň hodin můj abnormální rozvrh zkoušek pro tenhle rok (které se navíc budou počítat do výsledné klasifikace titulu), britský letní čas tradičně:

1. května: 14:30-16:30
2. května: 9:30-11:30
4. května: 9:30-11:30
5. května: 9:30-11:30
9. května: 9:30-11:30
10. května: 14:30-16:30
21. května: 9:30-11:30
22. května: 9:30-11:30
23. května: 9:30-11:30

Předpředposlední semestr přede mnou a volný čas je mi cizí slovo. Předměty mám ucelenější a jednostranněji orientované než v prvním semestru: kompilační techniky, počítačová komunikace a sítě, jazyková sémantika a implementace a počítačová architektura. Nadto tu je ale největší žrout času, a to obávaný týmový projekt, jak jsem již dříve zmiňoval. Robota jsme zatím nepostavili ani se nám moc nedaří připojit se na řídicí jednotku přes bluetooth, ale aspoň už máme alespoň prozatímní název týmu (náš tým má číslo sedm): „Odpověď na základní otázku Života, Vesmíru a vůbec děleno šesti“. Uvidím, jak se to dál bude vyvíjet. Každopádně kdo poznal narážku na Stopařova průvodce Galaxií, ať mi přeje, že se mi udrží hlavní motto knižní série tenhle semestr v hlavě a NEPROPADNU PANICE.

Ne že, kromě prvního týdne na univerzitě, bych sem nějak pravidelně přispíval, spíše naopak. Každopádně ačkoliv budu v prvním semestru ušetřen zkoušek a budu je mít hromadně v druhém, počet semestrálních prací se mi tak nejméně zpětinásobil – mohu tedy s jistotou říci, že sem pravděpodobně nejméně do půlky prosince nic nenapíši. No a hurá do práce…

Třetí ročník bude v lecčem jiný než předešlé dva, ačkoliv mne kvůli 4-letému studijnímu programu ještě nečeká bakalářská práce. Předměty jsem si například konečně mohl zvolit sám a schůzka s mým tzv. „Director of Studies“, který mě v předešlých letech zapisoval na dohodnuté předměty, se zredukovala na formální potvrzení docházky. Naskládal jsem si tedy předměty z informatiky, které mne zajímaly – v prvním semestru mě čekají databázové systémy, úvod do aplikovaného strojového učení, „natural computing“ (genetické a evoluční algoritmy, DNA výpočty, algoritmy kolem tzv. optimalizace mravenčích kolonií atp.) a operační systémy; v druhém pak kompilační techniky, počítačové komunikace a sítě, jazyková sémantika a implementace a počítačová architektura. K tomu budu mít povinně v prvním semestru individuální praktikum (vývoj aplikace na operační systém Android) a „professional issues“ (právo, etika atp. kolem softwarového inženýrství), v druhém pak týmový projekt (stavění autonomního robota hrajícího fotbal). Bude to celkem záhul, navíc všechny zkoušky budou hromadně ve druhém semestru, přesto se docela těším.

Jak jsem dříve naznačil, jeden ze spolubydlících prohlásil, že v září nepřijede, takže jsme museli během zkouškového období na rychlo hledat někoho nového. Nakonec se ozval jeden Angličan, který se po 5 letech v herně-vývojářském průmyslu rozhodl svou kariérou skončit a udělat si magisterský titul v umělé inteligenci. Byl s ním poměrně hektický první den, protože přijel s dodávkou plnou věcí a nastěhovat vše do třetího patra po schodech bylo poněkud vyčerpávající. Mimo to je to ale sympatický chlapík a má mnoho zajímavých historek ze svých herně vývojářských let.

Jinak nedávno jsem narazil na jeden článek na Britských listech ( + malá reakce). Byl jsem docela překvapen a situace vypadá napjatě – Univerzita k tomu vyhlásila, že Britům vyjma Skotů bude účtovat ono nejvyšší možné školné 9000 liber, čímž se kvůli 4-letým oborům stala nejdražší britskou univerzitou (Skoti a studenti z EU mají stále snížené školné, které většinou hradí skotská vládní agentura). Co jsem se bavil s pár Angličany, často zněli značně zhrzeně stylem „jen jim tu nezávislost dejte, ať už nám dají pokoj“. Jsem tedy zvědavý, jak se to vyvine. V každém případě má Skotsko nakročeno k nezávislosti jako nikdy předtím v novodobé historii.

Z matematik jsem dostal A1 a A2, z informatik pak A3 a B – B jsem měl z té zkoušky, ze které jsem neměl dvakrát dobrý pocit. Ačkoliv to je zatím nejhorší skóre, čekal jsem horší, takže jsem více než spokojen.

Opět mě čeká pracovní léto a před ním se na chvíli zastavím v ČR – od 16. do 29. června. Budu mít celkem hektický plán, takže kdo byste se chtěl se mnou setkat, pište co nejdříve na email. Poté budu zas zpátky v prosinci.

Zkusím v nějaké dohledné době napsat něco „praktického“, aby to tu nezelo prázdnotou do září.

Návštěvnost spadla na takřka běžnou úroveň, takže předpokládám, že nemá valný význam nějak významně měnit formu tohoto zápisníku. Nuže, přidám jen jednu nepraktickou poznámku o posledním dění. Čtyři zkoušky mám za sebou, jedna nic moc, další dobrá a zbývající dvě jakž takž. Výsledky se dozvím nejspíše někdy koncem června. Dále mě čekalo řešení nečekaného problému kolem bytu, kdy se jeden ze spolubydlící z ničeho nic ozval, že nakonec v září nepřijede, takže nájemní smlouvu na další rok, kterou měl u sebe tři týdny, nepodepíše. Stresu tedy rozhodně nebylo málo.

Nejprve tedy dodávám několik dlouho slibovaných fotek z výletu do St. Andrews. Dále přidávám pár snímků z Loch Leven, jezera v nížině, na kterém se nachází ostrov s hradem, ve kterém byla vězněna Marie Stuartovna (lodní přeprava na ostrov bohužel funguje jen v létě). Nakonec jsem našel rok staré fotky z Glasgow, které jsem opomněl nahrát, neboť tento zápisník byl mimo provoz.

Byly také zveřejněny data zkoušek, takže již tradičně připomínám kdy držet palce (britského letního času):

7. května, 9:30-11:30
9. května, 14:30-16:00
14. května, 14:30-16:00
21. května, 9:30-11:30